Ženy z bloku 10 - Lékařské pokusy v Osvětimi
Hans-Joachim Lang
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/368643/zeny-z-bloku-10-lekarske-pokusy-v-o-x8H-368643.jpg
4
436
436
V mužské části osvětimského koncentračního lágru nechalo vedení SS na jaře 1943 oddělit dvoupodlažní budovu kasáren, blok 10, od ostatního táborového území. Prováděly se tam lékařské pokusy na zhruba 800 židovských ženách. Dva doktoři na nich zkoušeli metody sterilizace, jíní je podrobovali dalším experimentům. Autor líčí, co se s těmi ženami dělo, jak zvládaly úkoly všedního dne a s jakými následky se přeživší vězeňkyně – bylo jich kolem 300 – musely po válce vyrovnávat.... celý text
Přidat komentář
Musela jsem knize ubrat hvězdu za styl psaní, souhlasím s ostatními, že je hodně suchý. A téma je naprosto odporné a odpuzující. Jsem ale ráda, že jsem knížku dočetla. Informace o tomto temném období a ještě temnějším místě považuji za nutné získávat stále znovu.
Kniha o lékařské pokusné stanici na bloku 10.O ženách,které byly přinuceny podstoupit experimenty lékařů,kteří konali zcela bez zábran.
"Víkendovka"
Maja je Židovka stejně jako její matka, ale na rozdíl od ní neprošla peklem na vlastní kůži.
Stará žena s doživotně vytetovaným číslem o pár dní později zemřela a vzpomínky na roky strávené jako vězeňkyně odešly spolu s ní.
Tento příběh však není jediný, kniha je skutečným a snad společným vyprávěním těch, co přežili, plná.
Z pohledu několika postav "na vlastní kůži" poznáte zběžně jak fungovala nejen Osvětim a jak se vězeňkyním
"žilo."
Z příběhů a zmínek o nacistických "lékařích" a pokusech, ze kterých mrazí mimo jiné vyplyne, že mnoho takových osob provádělo antropologické testy a kostry zemřelých dávali do muzeí, což bylo v rozporu s porušením lidských práv a svobod člověka.
Za mě: 4/5, plný počet nedávám, ze začátku, i když se kniha jevila jako samostatný příběh, pokračovala v jiný a ten rychle navazoval na další, někdy ani to ne. Ale dojem to nekazilo.
Kniha je dost kritizovana, ale mne praveze vyhovoval ten faktograficky suchy styl. Ak by to bolo viac beletrizovane, asi by ma cakalo viac nepokojnych noci.
Kniha poučná, ale patří ke slabším v toto žánru, ztrácela jsem se ve jménech a bylo to celé takové nanicovaté o pokusy Mengeleho či o blok 10 tu nějak výrazně nešlo a název je malý podvod.
Rozporuplné pocity, spíše ne kvůli obsahu.
Literatura faktu - to mi bylo známo.
Že nemám šanci si zapamatovat, nebo se zorientovat ve jménech, na to jsem si musela zvyknout v průběhu čtení. Kniha má sice několik výraznějších hrdinů - vypravěčů, na nichž jako by celý příběh stojí, ale pak zapadnou ti ostatní.
Jenomže... bylo jich moc.
Příběh bloku 10 není lehké vypovědět, ale z náznaků a výpovědí přeživších to byla síla. Autor neodvedl špatnou práci. Některé události, nebo popisy se opakují, což způsobilo, že jsem příběh vnímala z více stran/pohledů... No, chápete, žejo.
360 stupňový pohled na jeden hnusnej barák. Přes den zamčená koupelna a žádný přístup k vodě. Strach, zima a nedostatek.
Zacházení s vězenkyněmi jako se zvěří, to známe i z jiných knih na tohle téma. Odosobnění, kdy jim vzali identitu, přehlížení jakéhokoli pokusu o komunikaci. Doktoři nevysvětlovali, neodpovídali na otázky, neměli soucit. Oni je nebrali jako lidi.
Stejně si ale i v tom hnusu některé dovedly najít něco smyslupolného - svou uklidňující rutinu, trochu lepší podmínky týkající se osobní hygieny a možnost získat více jídla. O moc ne.
Absurdita třídění u vlaků - matka si odbarví vlasy na blond, proto je i s tříletým synkem, který má navíc krásně modré oči namísto do plynu poslána na pokusy. A kluk tam může být s ní.
Těhotná v sedmém měsíci, která požádá doktora, jestli by se dítě nemohlo narodit.
"Ale proč ne," dozví se. Ale hádejte, tohle šťastný konec nemá.
Některé pokusy se zaměřovaly na výzkum krve, snášenlivosti transfuzí odlišných krevních skupin... A také samozřejmě hromadné odběry - životu nebezpečné. Proč? Židovská krev pro vojáky najednou nevadila.
Bylo dobré říct, že jste, dámy, vdané a máte děti, přesto se mnoha pokusům podrobily náctileté dívky bez sexuálních zkušeností. Jsou popisovány operace sice s umrtvením, ale s šílenými následky. Místo obvazů sloužil toaletní papír, bylo nutné počítat s hnusnými jizvami a spoustou hnisu.
Bezdůvodné operace a mrzačení. Sterilizační pokusy všeho druhu. Operativní, s pomocí radiace, vyberte si.
Fotografie děloh se nedochovaly. A ani nechtějte vědět, jak je pořizovali.
Když si přestanete myslet, jako někteří komentující zde, že taková kniha "nemá děj," tyjo, tam je děje víc, než v kdejakém akčním braku, dozvíte se hromadu znepokojujících, ale zajímavých věcí.
Jen... je pravda, styl je trochu nestravitelný a místy se od mrtvých vrací zpět do doby, kdy ještě žili a mate vás představou, že jste třeba četli špatně.
Zajímavá knížka v tom že se člověk dozví že v Osvětimi existoval blok 10 a že se tam dělali pokusy hlavně na ženách, které z velké věčinny nepřežily a když přežily tak měli trvalé následky. Že tyto pokusy dělali pseudo doktoři, kterým bylo jedno jestli člověk přežije nebo jestli při pokusech trpí vše se dělalo za plného vědomí pokusných objetí/židovských žen. Že v Osvětimi nebil jen anděl smrti, doktor Mengele ale i jiné lidské zrůdy, které se vydávali za doktory. Celá knižní je protkaná utrpením těchto židovských žen a samozřejmě nejen jich.
Nezbývá mi, než souhlasit s předešlými příspěvky. Knihu jsem málem odložila, styl psaní mi také neseděl. Ale později jsem si na něj zvykla. Pár knih jsem o koncentračních táborech přečetla, ale až teď jsem se dozvěděla, že byl nějaký blok 10 a co se tam dělo. Je dobře, že se takovém nelidském zacházení píše. A že podobných "lékařů" bylo vice, ne jen Mengele.
Co mě také překvapilo, jak se po válce Německo postavilo k odškodnění těchto obětí.
Určitě nechci zlehčovat téma této knihy, patří však mezi ty, které jsem nedočetla do konce... Za mě je to klasická literatura faktu, až příliš čísel, nesedl mi styl psaní.
Ze začátku jsem si myslela, že půjde o klasickou knihu z Osvětimi. No a po chvíli čtení mi došlo, že je to kniha bez děje.
Jak už jsem psala, kniha neměla děj a byla dost obtížná na čtení. Bylo to jak číst prosté fakty, některé věty ani nebyly větami. (Snad mě chápete..)
Každopádně až na to, že mi kniha zabrala poměrně dost času kvůli bezdějovosti, dala by víc, než jsem od ní očekávala.
Vzhledem k tomu, že tu nebyl popsán příběh jednotlivce, se kniha mohla zaměřit na více témat. Dozvěděla jsem se hodně o všem, co se dělo na bloku 10, ale i o věcech, co se děli mimo něj, o známých osobnostech, které Osvětim proměnil v prach a i něco o Mengeleho životě.
Pro mě jako mladší čtenářku to bylo náročné čtení - ve smyslu psaného textu, velkého množství číšel a cizích slov - ale jsem ráda, že jsem si knihu přečetla a neodložila, protože díky ni mám o této době rozsáhlejší vědění.
Poznámka na konec - na obálce knihy se nachází Monika Zatkaová, které na bloku 10 přišla o život. Vyfotil ji "fotograf z Osvětimi", který se jmenoval Wilhelm Brasse. Ten umřel v roce 2012 ve věku 94 let a v Osvětimi vyhotovil přes 50000 snímků.
Nepředstavitelné, nutné přečíst... smutné je, že lidé mohou takto ubližovat druhým..
Čtu tady většinu negativních komentářů a nemohu souhlasit. Četla jsem už mnoho knih, co se tématu holocaust týče, a ano není to vyloženě příběh jednoho či více lidí, ale je to prostě literatura faktu, takže tam budou fakta a ne vyprávění příběhů. Mě teda kniha bavila velice, vše hezky popsané, právě se mi líbilo, že tam i mezi jednotlivým vysvětlením bylo jméno té dotyčné, která to sama zažila. Takže za mě skvělá kniha. Ti, co chcete příběh, tak tohle není pro Vás, ale ti, co se chtějí dozvědět i o jiných "lékařích" z Osvětimi a co vězňům prováděli, ne jen Mengele, tak určitě doporučuji.
Také tak, nedočteno, nečtivé, ne nezajímavé, spousta jmen, čísel, nedalo se v tom ani za mák orientovat, ani ne v půli jsem jí odložila, že se k ní vrátím, ale nechce se mi k ní vracet. Vím že je to literatura faktu, nečekala jsem příběh, ale kdyby to bylo napsané uceleně vždy o jedné osobě ...
Tuto knihu jsem nedočetla. Určitě zajímavé téma. Bohužel styl psaní mi nesedl.
Jména, čísla, jména, čísla, jména, čísla, jména, čísla, a pak trocha nějakého příběhu a omáčky kolem... Je sice záslužné, že takové knihy vznikají, rovněž oceňuji, že na konci každé kapitoly je poznámkový aparát, ale jinak je struktura knihy ubíjející a snaha o přiblížení a "zosobnění" osudů popisovaných lidí jde na úkor čtivosti.
Velmi smutné téma naší historie, ale pokud bych to měla srovnat s jinými knihami, tak tento styl psaní mě neoslovil. Někdy mi to připadalo jako bakalářská práce nebo výčet jmen a hlavně koncové kapitoly mi nepřišly tak dobré.
Samozřejmě téma je zajímavé a zase jsem se dozvěděla i něco nového, takže za přečtení stojí.
Kniha je zajímavá v tom, že se clocek dozví, že existoval nějaký blok 10, kde se dělaly pokusy na ženách. Že nebyl jen anděl smrti, doktor Mengele, nýbrž i jiné zrůdy.
Kniha se čte dobře, ale člověk musí být stále ve střehu, aby mu něco neuniklo, a věděl o co jde. Ale pro mě je to detail. Byla super a určitě se k ní někdy zase vrátím.
Od té doby, co jsem byla na exkurzi v Osvětimi čtu všechny knížky, které se osvětimského pekla týkají. V popisných seznamech jmen jsem se ztrácela, ale chápu, že je to tím, že kniha je více faktická než vyprávěcí. O bloku 10 jsem slyšela, ale jaké pokusy se zde na ženách prováděly ne. Z jiných knih jsem věděla, že se zde provádělo testování sterilizací a z dalších zdrojů, že jedním z typů bylo "aplikování" látek na bázi plynu a kterých tato kniha naopak nemluví. Každopádně díky za to, že takové knihy jsou a byly sepsány. Ke všem přeživším holokaustu chovám hluboký obdiv, já si to nedokáži představit, že bych zde dokázala přežít jediný den.
Štítky knihy
koncentrační tábory druhá světová válka (1939–1945) Osvětim (koncentrační tábor) lékařská etika pokusy na lidech holokaust, holocaustAutorovy další knížky
| 2014 |  Ženy z bloku 10 - Lékařské pokusy v Osvětimi |
| 2016 | Jména čísel |
Velice zajímavá kniha, bylo tam zmíněno spousty jmen a dat a čísel, takže někdy se to trošku špatně četlo a ve jménech jsem se začala ztrácet. Ale po přečtení silný dojem. Nepředstavitelné, co všechno si musely ženy zažít, po osvobození žily s výčitkami, buď že to přežily a jiné ne a nebo z toho, že jsou neplodné. Strašně mě překvapilo, že po osvobození, když si našly muže, tak je opustil jen proto, že nemohly mít děti. Tak to jsem nepochopila. Zažily takové sračky a chlapi to nedokázali přijmout, nebyli jim oporou a opustili je. A to byli chlapi, kteří třeba taky přežili Osvětimi. Jako cože?!