Žert
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/217056/bmid_zert-1VS-217056.jpg
4
2802
2802
Román Žert postihuje úděl intelektuála v totalitní společnosti. Ironický lístek adresovaný krásné, ale hloupé dívce a zachycený pozornými funkcionáři uvede do pohybu lavinu, která vrhá lidské osudy do nicoty. Svým existenciálním vyzněním však tento zoufalý románový výkřik přesahuje politické souvislosti. Doslov napsal Zdeněk Kožmín.... celý text
Přidat komentář
Chtěla jsem si rozšířit obzory o nějakou tu "klasiku", která se mi před lety před maturitou nechtěla číst. Dosti drsný a neveselý žert, ale stojí za přečtení.
Je to docela dost náročná kniha na čtení. Má své kouzlo a zároveň je již trochu vzdálena světu, který nyní žijeme.
První kniha od pana Kundery, kterou jsem četla a to jen díky čtenářské výzvě. Dobrovolně bych se do ní nepustila, stejně jako do většiny exilových zakázaných autorů.
Žert měl pasáže pro mě vysloveně nudné (dlouhé popisy folklorní hudby). Naopak některé části byly čtivé a rychlé (Ludvíkův pobyt u PTP).
Všechny postavy byly negativní, měly pokroucené charaktery a pro mě i vnímání světa. Ani jedna postava mi nepřišla normální, snad nejvíc Vlasta. Ale Ludvík, Zemánek, Jaroslav, Kostka, Lucie, Helena!
Co mě v závěru snad nejvíc znechutilo byl “trest, který Ludvík spáchal. Jeho nenávist odnesla nevinná osoba.
Ani neustálé úvahy a vnitřní rozhovory všech postav se mi nelíbily. Některé myšlenky byly sice nadčasové, ale než se k nim autor dostal, byly to stránky popsané textem, který mě nijak neoslovil.
Hodnotím jako slabší průměr.
Žert je mojí nejoblíbenější Kunderovou knihou a já stále marně čekám, kdy ji někdo opráší a vydá jako novou audioknihu. Nestalo se a já tak v rámci čtenářské výzvy, musela vzít za vděk letitou nahrávkou z roku 1967, na které se přes velice dobré načtení panem Milošem Vavruškou, věk času projevil. Příběh je o tom, jak pomsta člověka dovede celé roky úplně zbytečně užírat. Ne nadarmo se říká: chybovat je lidské, ale odpouštět božské. Akorát ten výklad je podle mého názoru často mylný. Neodpouštíme druhým, ale odpouštíme sami sobě. Když odpustíme, můžeme jit v klidu a míru životem dál. Pana Kunderu mám moc ráda. Jeho knihy mají hloubku a nutí k zamyšlení.
3,5 * Knihy od Milana Kundery mám moc ráda. Velmi mi sedí Kunderův pohled na svět a mám vždy pocit, že ty věci, co píše, tak nějak vím, ale že sama bych na ně nepřišla. Ačkoli mě Josef a pasáže o folklóru moc nebavili, myslím si, že tam ale seděli a určitě bych to nijak neměnila.
Díky čtenářské výzvě jsem ochutnala Kunderův Žert, a žert to byl i nebyl od začátku do konce, spíše absurdní žert. Nejvíce mě bavily úvahy pana Kostky a nebohá Lucie. Ludvík, Helena i Zemánek jsou karikatury doby, která ale bohužel taková byla. A postavu i rodinu Jaroslava jsem příliš nepobrala. Přesto chápu, že to je obraz doby, kterou jsem nezažila.
(SPOILER)
Zajímavý námět. Četlo se mi to dobře, jen pasáže o folkloru mě nebavily. Jazyk brilantní, filosofické úvahy obohacující. Vyrůstala jsem v socialismu a přesto i pro mě byly některé situace naprosto nepředstavitelné. Člověk rychle zapomíná a díky takovýmto knihám si tu hrůzu můžeme připomínat. Vláda komunistických studentů nad profesory na vysokých školách, zásahy stranických výborů do partnerských vztahů, náhlé odchody z vysokých politických funkcí rovnou mezi zavržené kvůli drobnostem. To byly výsady vlády komunistů. Jak rychle jsme na to zapomněli :-(.
Pocity křivdy a touha po pomstě ještě nikomu štěstí nepřinesla. A tato kniha je právě i o tom. Ludvík byl pro mě sebestředný a sobecký člověk, který se jen babral ve své ublíženosti a vůbec nebral ohledy na to, že svým chováním ubližuje lidem okolo sebe.
Není to zrovna oddychové čtení pro každého, přesto doporučuji.
Těžko hodnotit, Kundera má přece jen velmi specifický styl psaní, NLB mi sedla víc, těžko říct, jestli to bylo větší autorovou zkušeností v době jejího psaní nebo volbou odlišného stylu, ale Žert se, především ve své poslední třetině opravdu obtížně čte. Dokud se vyprávění týkalo samotného Ludvíka, školy, režimu, vojny atd, četl se mi Žert velmi dobře a bavil mě. Dlouhé a nudné části s Josefem, který se rozplývá nad krásami moravského folklóru a ještě pomocí nich vysvětluje historii a podstatu lidstva, to už bylo trochu moc. V závěru knihy je zajímavé pouze ztroskotání Ludvíkova ďábelského plánu na pomstu, nějaká jízda králů vůbec. Kdyby kniha neobsahovala zoufalce Jaroslava a jeho rodinu, hodnotil bych určitě lépe. Před další Kunderovou knihou si ale dám asi velkou pauzu.
(Čtenářská výzva) Nerad se takhle vyjadřuji o knihách, ale nebavilo mě to číst stejně jako před lety na střední škole. Přitom téma příběhu je nadčasové - jeden nedomyšlený ŽERT, který odstartuje sérii životních patálií. Na můj vkus ale bohužel příliš přefilozofované.
"Mladí lidé přece za to nemohou, že hrají; jsou nehotoví, ale jsou postaveni do hotového světa a musí v něm jako hotoví jednat."
No to byla Doba.. je mi z toho smutno, ale bohužel to tak bylo a je to krásně napsáno a stále to má velkou váhu.. dlouho jsem se chystala knihu přečíst, bála jsem se složitosti pana Kundery, ale tato kniha se četla lehce plynule i když téma lehké není..donutila mě až výzva a asi to tak mělo být vše má svůj čas..nicméně jsem ráda, že jsem se do ní pustila a vřele doporučuji..osobitý styl psaní
Četla jsem jako mladá holka - jak depresivní. Teď jsem po dlouhých letech četla znovu. Ano, tak to tenkrát bylo. Výborně napsané.
Milan Kundera je opravdu Pan spisovatel. Do knihy jsem šla sice s mírnými obavami vzhledem k fámám, které okolo jeho děl jsou – složitý text, kterému musíte věnovat naprostou pozornost – ale to bych vám tu ráda vyvrátila a vážně se nemáte čeho bát. Mně se Žert četl naprosto sám a užívala jsem si každé autorovo slovíčko, s češtinou umí pracovat na jedničku dvakrát podtrženou. Upřímně žasnu nad tím, do jakých detailů dokázal všechno propracovat a jak se nám v průběhu čtení skládá všechno dohromady jako dílky puzzle – nic není zbytečné a každá věc tu má své místo. Vážně mě ten příběh ohromil. Postavy jsou geniálně charakterově prokreslené, chvílemi s nimi budete sympatizovat a po nějakém čase je zase budete chtít nakopnout. Je neuvěřitelné, jaký skvost dokázal autor vykutat z toho, že jednoduše zpracoval příběh obyčejného člověka za režimu, který u nás do roku 1989 panoval. Tu dobu vykreslil tak věrně, až je to děsivé a nikdy bychom na ni neměli zapomenout stejně jako na hrůzy dějící se v průběhu 2. světové války. Žert ve mně vyvolal spoustu emocí a jednoduše mě posadil na zadek. Pokud si chcete přečíst opravdu BRILANTNÍ román, sáhněte právě po tomhle.
Velmi dobře vystižená doba i prostředí, skvěle zpracovaný děj.
Z mého pohledu ale příliš mnoho slov a zbytečného filosofování.
Prostě Kundera.
Ááá, cenzura nám funguje, můj původní komentář zmizel! A přitom se líbil! Tím lépe pro koniáše, že? Takže znovu a pro ty podrážděné jemněji:
Žertem jsem měl začít a skončit. Kuňďaba taky. Aspoň by neřešil dilema, co dovolit vydat a co ne, a já si neukroutil hlavu, co na něm kdo vidí tak velkoborného? On vnímal hlavně sám sebe, kór když mu nějak přepsali čárku, háček, to se moh zbláznit, jak kdyby kázal zákony. A přitom? Mnohoslovně dolovat z banalit lacině filozofující vznešenost nejlíp svede jen on. Ano, trefné obraty, trýznivý sebezpyt, významové paradoxy. Ale to zvládne kdekterý echt literát čili i samožerský, od světa izolovaný škrabal. Jsem alergickej hned na ten jeho škarohlídskej ksicht. 4/24
Jedná se o první Kunderův román. Nevinný vtip studenta LUDVÍKA JAHNA, který pošle MARKÉTĚ pohlednici s provokativním textem: „Optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!“ Tento čin způsobí, že je Ludvík vyloučen z vysoké školy. Po celý život cítí křivdu, a nakonec ho napadne plán, jak se pomstít.
Román je dokumentem doby a lidským dramatem 50. let. Román má matematickou, racionální strukturu.
V románu se nachází vyprávění z různých úhlů pohledů (LUDVÍK, HELENA, JAROSLAV, KOSTKA).
Při četbě se můžeme zamyslet nad tím, jestli je nejlepší způsob pomsta, když nám někdo ublížil. Jestli pomstou vlastně neubližujeme především sami sobě a nesžírá nás to během života.
Zajímavé byly také části o hudbě a událost JÍZDA KRÁLŮ. Oslovila mě také postava LUCIE.
V románu se nachází také filosofické úvahy, ale kniha se celkově četla dobře. Celkově se dá říci, že jsem všemu porozuměl a není třeba mít obavy z těchto částí. Autora můžeme zařadit k postmodernistickým autorům.
Citáty:
Ne. Všechny ty tváře byly pravé. Neměl jsem jako pokrytci tvář pravou a tváře falešné. Měl jsem několik tváří proto, že jsem byl mlád a nevěděl jsem sám, kdo jsem a kdo chci být.
Nic nesbližuje lidi rychleji (byť třeba zdánlivě a klamně) jako smutné, melancholické porozumění; toto ovzduší klidné účasti, které uspává jakékoli obavy a zábrany a je srozumitelné duši jemné i vulgární, vzdělané i prosté, je nejjednodušším způsobem sblížení, a přece tak velmi vzácným: je totiž třeba odložit vypěstované „držení duše“, vypěstovaná gesta a mimiku a být prostý; nevím, jak se mi toto (náhle, bez přípravy) podařilo dosíci, jak se to mohlo podařit mně, který jsem slepecky tápával za svými umělými tvářemi; nevím; ale pociťoval jsem to jako nečekaný dar a zázračné vysvobození.
Člověk hledá ve chvílích neštěstí útěchu v tom, že svůj smutek spojuje se smutkem jiných;
Tehdy jsem k němu neuměl cítit nic jiného než nenávist, a nenávist vrhá příliš ostré světlo, v němž se ztrácí plastičnost předmětů. Viděl jsem ve veliteli prostě jen mstivou a úskočnou krysu, dnes ho však vidím především jako člověka, který byl mlád a hrál. Mladí lidé přece za to nemohou, že hrají; jsou nehotoví, ale jsou postaveni do hotového světa a musí v něm jako hotoví jednat. Použijí proto honem forem, vzorů a předloh, těch, které se jim líbí, které se nosí, které jim sluší – a hrají.
Mládí je strašné: je to jeviště, po kterém chodí na vysokých koturnech a v nejrůznějších kostýmech děti a pronášejí naučená slova, jimž jen zpola rozumějí, ale jimž jsou fanaticky oddány. A dějiny jsou strašné, protože se tak často stávají hřištěm nedospělých; hřištěm pro mladičkého Nerona, hřištěm pro mladičkého Napoleona, hřištěm pro zfanatizované davy dětí, jejichž odkoukané vášně a primitivní role se rázem proměňují ve skutečnost katastrofálně skutečnou.
Prostý a jasný. Ale co je to prostý a jasný? Je to všechno v tom, aby byl člověk takový, jaký je, nestyděl se chtít to, co chce, a toužit po tom, po čem touží. Lidé bývají otroky předpisů. Někdo jim řekl, že mají být takoví a takoví, a oni se snaží takovými být a do smrti se sami o sobě nedovědí, kdo byli a kdo jsou. Nejsou pak nikým a ničím, jednají podvojně, nejasně, zmateně. Člověk především musí mít odvahu být sám sebou.
Lidé sami nedovedou totiž odpouštět a není to ani v jejich moci. Nemají v moci učinit ničím hřích, který se stal. To není v silách samotného člověka. Zbavit hřích jeho platnosti, odčinit jej, vygumovat ho z času, učinit tedy něco ničím, to je výkon tajemný a nadpřirozený. Jen Bůh, protože se vymyká pozemským zákonitostem, protože je svobodný, protože dovede tvořit zázraky, může smýt hřích, může ho proměnit v nic, může ho odpustit. Člověk může odpustit člověku jen proto, že se opírá o odpuštění Boží.
Někteří lidé prohlašují, že milují lidstvo, a druzí jim právem namítají, že milovat lze jen v singuláru, tedy jen jednotlivé lidi; souhlasím s tím a dodávám, že co platí o lásce, platí i o nenávisti. Člověk, ta bytost prahnoucí po rovnováze, vyrovnává tíhu zla, která mu byla hozena na hřbet, tíhou své nenávisti. Ale zkuste namířit nenávist na pouhé abstraktno principů, na nespravedlivost, fanatismus, krutost, anebo došli-li jste k tomu, že nenáviděníhodný je sám lidský princip, zkuste nenávidět lidstvo! Takové nenávisti jsou příliš nadlidské a tak člověk, aby ulehčil svému hněvu (vědom si jeho omezených sil), soustředí ho nakonec vždycky jen na jednotlivce.
všude, kde jsem se snažil vyrovnat s křivdou, kterou jsem utrpěl, nalezl jsem posléze sama sebe jako křivdícího.
Význam díla za minulého režimu je nezpochybnitelný a platí to i dodnes. Jinak jsem měl ale pocity během čtení jsme měl dost proměnlivé; o kladnou či sympatickou postavu tu člověk moc nezavadí. První cca půlka se mi četla skoro sama, někde u Jaroslava se to ale dost zadrhlo. Konec byl ale dost povedený, a všechno do sebe tak nějak zapadlo, v knize i mojí hlavě. Dost tomu pomohl i doslov Zdeňka Kožmína.
Nevím... nějak mě to neoslovilo ani poprvé, ani při dalších asi třech pokusech se tím prokousat
Štítky knihy
Morava Ostrava česká literatura studenti 60. léta 20. století PTP (Pomocné technické prapory) Moravská OstravaAutorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Příběh, ze kterého mě mrazí, jen na něj vzpomenu. Špičkové psaní (a proto i čtení), nádavkem filmové zpracování, které patří k jednomu z nejlepších filmů české provenience. Za mě patří do Top 10 české literatury (a potažmo filmu).