Žert
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/78464/bmid_zert-PhT-78464.jpg
4
2794
2794
Román Žert postihuje úděl intelektuála v totalitní společnosti. Ironický lístek adresovaný krásné, ale hloupé dívce a zachycený pozornými funkcionáři uvede do pohybu lavinu, která vrhá lidské osudy do nicoty. Svým existenciálním vyzněním však tento zoufalý románový výkřik přesahuje politické souvislosti. Doslov napsal Zdeněk Kožmín.... celý text
Přidat komentář
Jedna malá banalita a svět se nám může otočit o třistašedesát stupňů. To se děje samozřejmě každý den, dnešek nevyjímaje. Každý svého štěstí strůjcem, že? Je to jen na nás. Jenže jsou padesátá léta. Doba, která byla velmi tvrdá a restrikce za jakékoliv oponování byla až nemilosrdná. Atmosféra padesátých let tu přímo sálá. Bylo velmi snadné všechno ztratit. Takových osobních tragédií bylo skutečně mnoho. Tím ale nechci říct, že je to příběh jako kterýkoliv jiný, ale není ani nijak geniální. Vlastně je velmi prostý. Je to tou dobou, kterou tenhle příběh dokonale zrcadlil a i osobní autorovou stránkou, kterou sem vložil. Co se stalo se nedá odestát. Není to oddechové čtení. Každá doba má své.
Kniha od autora a z prostředí a období, které běžně ve své četbě moc nevyhledávám. Ale i s ohledem na to stojí za přečtení. Některé části se četly snadno a bavily mě, především retrospektiva jednotlivých postav. Aktuální myšlenkové pochody, především hlavního hrdiny, až tak zábavné nebyly, takže mi četba trvala o něco déle, než jsem zamýšlela, a ke konci jsem občas mírně přeskakovala. Každopádně jsem ráda, že jsem dočetla až do konce, i když než se pustím do dalšího Kundery, bude to asi chvíli trvat.
Osice díky za ten komentář, neuměla bych to tak napsat. Tahle knížka stojí za přečtení, i když je poměrně dost dlouhá a obávám se, že mi ji děti hodí na hlavu, že nebudou mít tolik trpělivosti a zvědavosti na pocity a myšlenky autora.
„Někdy (spíš ze sportu než z opravdových obav) jsem se proti nařčení z individualismu bránil a chtěl jsem, aby mi kolegové doložili, proč jsem individualista. Neměli pro to dokladů zvlášť konkrétních; říkali: „Protože se tak chováš?“ „Jak se chovám?“ ptal jsem se. „Pořád se tak divně usmíváš?“ „No a? Raduji se!“ „Ne, ty se usmíváš, jako by sis něco pro sebe myslel.“
Úlovek z babiččiny knihovny. Kniha je plná zajímavých myšlenek. Text působí velmi autenticky a upřímně, hlavně co se týká pocitů a víry v komunismus. Ideály střídá rozčarování, člověk je vystaven změnám, nové je v rozporu se starým známým, na staré křivdy se těžko zapomíná, strana odvrací od svých věrných stoupenců tvář a ti to těžce nesou, atd. Přijde mi, že Milan Kundera do této knihy promítl svou osobní hořkou zkušenost, a proto mnoha čtenářům, jak se říká, mluvil s duše. Bavilo mě, jak se postavy (zejména Ludvík) sebereflektují. Celý příběh krásně plyne, zaskočila mě v dobrém slova smyslu niternost, s jakou se do sebe postavy noří. Líbilo se mi, že se autor nebojí detailů, i ve vypjaté situaci se klidně věnuje popisu věšáku:-)
„Nemiluji přece na ženě to, čím je ona sama sobě a pro sebe, nýbrž to, čím se obrací ke mně, čím je pro mne. Miluji ji jako postavu našeho vzájemného příběhu. Co by byla postava Hamleta bez Elsinorského zámku, bez Ofelie, bez všech konkrétních situací, jimiž prochází, čím by byla bez textu své role, čím by byla abstrahována od toho všeho? Co by z ní zbylo než jakási prázdná, němá, iluzorní podstata? I Lucie zbavená ostravských předměstí, růží prostrkovaných přes drát, odřených šatků, zbavená mých vlastních nekonečných týdnů a vleklé beznaděje, přestala by být pravděpodobně tou Lucií, kterou jsem miloval.“
Kniha mi taktéž poskytla nový pohled na dobu, kterou jsem nezažila, ale které bych ráda porozuměla. Zaskočil mě význam folklóru v počátcích komunistického režimu, Jízda králů, cimbálové kapely, ale i vítání občánků. Může to působit, že v poslední době vyhledávám knihy, které nějakým způsobem zobrazují život v předlistopadové době, ale není tomu tak. Od M. Kundery jsem si dlouho chtěla něco přečíst a Žert už mám nějakou dobu v knihovně a prostě mi na něj padly jednoho dne oči:-) Když jsem byla asi ve třetině knihy, tak se v mém výtisku začaly objevovat bílé nepotištěné stránky a později jich dokonce 26 chybělo. Připadalo mi to jako takový nepovedený žert. Jak příhodné. Chybějící pasáže jsem si dočítala na čtečce v mobilu.
„Mysleli jsme si, že vytvoříme úplně nový svět. A že lidé budou zase jako kdysi žít ve svých lidových tradicích. Že i Jízda králů bude zase tryskat z hloubi jejich života. Chtěli jsme tomu tryskání pomáhat. Organizovali jsme zuřivě lidové slavnosti. Ale pramen se nedá naorganizovat. Pramen bud' tryská nebo není. Vidíte to, stařečku, jak to už jenom ždímáme, ty naše písničky a Jízdy králů a to všechno. To už jsou jenom poslední kapky, poslední kapičky. Ach jo.“
„Ano, tak to je: většina lidí se klame dvojí chybnou vírou: věří na věčnou památku (lidí, věcí, činů, národů) a v odčinitelnost (činů, omylů, hříchů, křivd). Obě jsou to falešné víry. Ve skutečnosti je to právě naopak: vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno. Úlohu odčinění (pomstění i odpuštění) zastoupí zapomenutí. Nikdo neodčiní křivdy, jež se staly, ale všechny křivdy budou zapomenuty.“
PS. Protože si manželovo mamka chce Žert taky přečíst, půjčila jsem jí ho z knihovny. A víte co? Když jsem do knihy doma nakoukla, tak měla vytržený první list textu:-D
Kundera se někde uvnitř mě samého usadil, rozložil mě, hovořil mým jazykem, kdy každé slovo bylo zrcadlem, do něhož nahlédla má duše, zcela odhalená a křehká, aby se Kunderovi zcela poddala a vyvolala ve mně bázeň, kdy se mu cítím zcela oddán.
Já nevim. Mně se to asi úplně nelíbilo, ale nemůžu říct proti Kunderovi ani slovo, to je prostě můj problém, určitě ne jeho. Jeho vypravování je fakt hezky poetický, to velmi cenim. Sebeironie postav byla jak pro mě dělaná, to taky nemohu vytknout. Ale asi jsem se úplně nevcítila ani do jednoho. Náhledy každého na tu danou situaci nebyly pro mě prostě, nezvnitřnila jsem se ani s jednou výpovědí. Popravdě si myslím, že je to tím, že jejich doba, což jsou padesátý šedesátý léta, mi absolutně jako člověku nic neříkaj. Jasný, vím, co se dějinně dělo. Vím od babičky, jak to asi vypadalo. Jenže to, co ti lidi prožívali, já už prožít nemůžu a nemůžu se na to podívat jejich optikou a v jejich kontextu. A to je asi ten kámen úrazu. Žijeme teď jinde a jinak a jsme úplně jiný lidi. Ne oni.
Čirou náhodou jsem sáhl po Kunderovi a jsem moc rád, že jsem tak udělal. Knížka mi přijde dost nadčasová (co se stalo hlavnímu hrdinovi na VŠ v roce +-1951 by se klidně mohlo stát i v roce 1989 (kniha byla napsaná v roce 1965). Kdo s čím zachází, tím také schází...
Klasika se vždycky těžce hodnotí a troufnu si tvrdit, že Žert již mezi českou klasickou literaturu patří. Navzdory tomuto faktu se pokusím sepsat své dojmy :).
Hlavní postava z knížky Vám nemusí být vždy sympatická, to je jasné, ale... Tady mě nebyly sympatické v podstatě všechny postavy, nemluvě o tom, že na mě byly silně rušivé (teď se omlouvám za to slovo) "pseudoitelektuálské" monology, či občasné dialogy.
Naopak oceňuji děj a popisy, které člověka vrací o desítky let zpět a dávají mu možnost nahlédnout do doby, kterou neprožil, ale navzdory silnějším momentům bude patřit Žert mezi knihy, ke kterým se v budoucnu určitě nevrátím.
Ach šovinista Ludvík, jak já jsem ho za chování k ženám nesnášela! A časem se to jen zhoršuje, jak zjišťuju, že chlapec buď předběhl dobu, nebo to bylo vždycky na světě takhle hrozný. Každopádně knížka je napsaná skvěle, a jakkoliv chovám nesympatie k autorovu přebujelému egu probublávajícímu hlavními mužskými postavami v jeho knihách, když jsem před pár dny stála v neapolském knihkupectví a váhala, co si odnést, měla jsem v ruce dva Kundery. Nakonec to vyhrál právě Lo scherzo, Žert. Ačkoli mě štvala snad každá myšlenka hlavního hrdiny. Třeba i to, jak popisoval Jízdu králů jako ubohou "slavnost" pro pár trapných lidí. Ty kráso, doufám, že si ji Moraváci zachovají a že si nedělají nic z toho, jak ji ve světě zpropagoval Kundera.
Konečně dotčeno...tento styl psaní opravdu není pro mě.
Jak se říká...sto lidí, sto chutí.
Ja vím, že od Kundery už si v budoucnu nic nepřečtu..:))
Jsem prekvapena, jak to tu vsichni chvali. Vzdyt ten Kundera naprosto nedokazal napsat verohodnou nebo dokonce zajimavou zenskou postavu. Byl to nejspis desnej sovinista. Knihu jsem precetla (uz pred nejakou dobou), neco bylo i zajimave, ale v tom pohledu na zeny podle me proste jeho dilo zastaralo a cist to dnes je (v tomto smeru) vylozene neprijemny. Me nebavi knizka, kde se nevyskytuje ani jedna zena. A papirovou a naprosto neverohodnou Helenu, jejiz pocinani vubec nedava smysl, nepocitam.
Jinak jako svedectvi o 50.letech dobry, za to davam tu hvezdicku. Kdysi to v tomto asi bylo prevratny, ale dnes uz mame i jiny zdroje, odkud se o te dobe muzeme dovidat informace...
Výborná kniha, dostal jsem se k ní poměrně pozdě, možná proto, že jsem si děj pamatoval z literatury, ale přestože jsem pointu znal, četl jsem jí jedním dechem, v té knize je snad všechno. smutek, radost vztek, naděje, zklamání, ale hlavně láska. Postava Lucie se do mě pevně otiskla, možná právě to tajemno a neurčito, že o ní člověk prakticky nevěděl způsobilo, že i já jsem se do ní skrze knihu zakoukal a toužil po ní.
Krutý žert jako forma pomsty za příkoří způsobené nepochopeným žertem. Hrdina si myslí, že má vše v rukou, a zatím nic není tak jak mělo být. Žertem osudu, nebo chcete-li shodou náhod, nemá žert fatální následek. Velmi působivě, i když až jakoby mimoděk, vyjádřen duch doby, která posílal lidi do vězení za jiný než správný názor, prozření nadšenců a věčná proměna kariéristů, kteří šli s dobou tehdy, dnes a jistě půjdou i zítra.
"Žert" je úžasné dílo. Mám rád Kunderův specifický styl psaní, u kterého máte pocit, že díky inteligenci autora získáváte mozkové buňky. Líbí se mi komplexnost postav, popis doby a... tady se musím zastavit. "Žert" je dílo, které jen tak nezapomenu a které se mi vtisklo do hlavy, a to především kvůli tomu, že jde o dílo, které mě celou dobu neskutečně štvalo. Kunderovi se tak brilantně podařilo sepsat absurditu a bezvýchodnost zpatlané doby, že veškerou tu mizernou náladu Ludvíka cítíte taky. Autor zde nedává tak velkou pozornost melodramatickým vztahům (jako například u "Nesmrtelné lehkosti bytí"), proto v "Žertu" není tolik odboček, kde byste mohli ulevit oddané soustředěnosti na dobu. Z toho důvodu vím, že "Žert" nejspíš už neotevřu. Každopádně dílo určitě doporučuji dál (jako všechno od Kundery, abych pravdu řekl...), protože bezpochyby jde o velmi důležitou knihu, která by neměla zapadnout.
Kniha mi zase o něco rozšířila obzory. Dobu, o které autor píše znám už jen z vyprávění a uměleckých děl a možná právě z tohoto důvodu pro mě bylo čtení Žertu chvílemi obtížné. Jsem ráda, že jsem jednu z Kunderových knih okusila, jestli ale sáhnu v budoucnu po dalším jeho díle, to zatím říct nedokážu.
Dle anotace se může zdát děj knížky vcelku prostý a jednoduchý (pomsta). Ale ve skutečnosti je neuvěřitelně hluboký, těžký a drsný s hořkosladkým koncem. Snad do poslední chvíle není zcela jasné, jak kniha a jíž postavy skončí. Doporučuji!
Hlavní hrdina Ludvík se po letech vrací do rodného města, kde chce vykonat pomstu za svůj zničený život, podaří se mu to a dojde smíření? Úžasná kniha popisující osudy hrdinů po převratu v roce 1948, nevinné žerty končící až fatálně, brutální soukolí moci. Kunderovy knihy jsou prostě poetické i drsné zároveň, orwellovské a plné nečekaných zvratů, a tak stojí jakákoliv z nich za přečtení.
Štítky knihy
Morava Ostrava česká literatura studenti 60. léta 20. století PTP (Pomocné technické prapory) Moravská Ostrava
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Žert je na jednu stranu román komplikovaný (až moc), techniky psaní, které Milan Kundera používá už nemohou být složitější, ale obsahuje ve své hlavní dějové linii a v sestavě hlavních postav na čele s Ludvíkem Jahnem natolik silné poselství (bohužel už zase i k dnešku), že ho nelze pominout, chceme-li poctivě pochopit, co se dělo mezi padesátými léty a koncem let šedesátých a co nastupuje dnes. Jahnova likvidace a zejména použitá argumentace, kterou tady doslova uvádí Osice je děsivá, protože tohle se děje znovu a znovu, lehce jinými technologickými postupy a v jiných kulisách. Je jedno, jestli někoho obviníte z čarodějnictví nebo z nedostatku loajality ke komunistické ideologii. Četl jsem dřív Eccovo Jméno růže a teprve potom Žert, ale v momentě, kdy je kádrován Jahn za svůj žertovný příspěvek se mi tyhle dvě knihy, časově i obsahově vzdálené světlené roky prolnuly. Žert ukazuje, kam vede smrtelná vážnost totality (a nejen té komunistické), která nevinnou poznámku obratem chápe jako znevažování své vlastní podstaty. A stejně tak církev v Ecově románu (tedy onen „vrah“) potírá smích, protože pokud se někdo směje, nebo se i posmívá, přestává mít strach. Druhým silným momentem je pro mě princip pomsty, kterou ale Kundera charakterizuje stručně slovy (opět děkuji za citaci Osici), ale musím to zopakovat – „Nikdo neodčiní křivdy, jež se staly, ale všechny křivdy budou zapomenuty.“ Proč to tak je si musí člověk srovnat sám se sebou, nakonec, v úloze Ludvíka Jahna byl prakticky každý z nás (samozřejmě, že v ne tak drastické, jako v tomto případě) a při snaze po pomstě za skutečnou i domnělou křivdu na tenhle strop velmi rychle narazí. I když mě pasáže, vztahující se k lidové hudbě trochu nudily, či spíše zdržovaly, právě díky nim jsem pochopil, o co šlo komunistům, když se snažili folklór a lidovou hudbu využívat pro svoje potřeby. A vybavil se mi jeden z nepokleslejších komunistických filmových škvárů Zítra se bude tančit všude. A když jsem zpět u Žertu, napadá mě, že v onom stejnojmenném filmu, který byl podle Kunderova vlastního scénáře zfilmován onen Přemysl Zemánek, kterému se Ludvík Jahn chce pomstít v podání Luďka Munzara až neuvěřitelně připomíná jistého „básníka, spisovatele, dramatika a scénaristy“ Pavla Kohouta. Ten v oněch „padesátkách“ ubližoval lidem, jako na běžícím pásu, podporoval zrůdný režim ze všech sil, sebe ovšem nikdy "neošidil" ať to bylo kdy to bylo, převlékal kabáty s rychlostí kabaretiéra a podle toho, jak dodnes svoje působení vysvětluje a omlouvá, sebereflexí netrpí. Stejně jako onen Přemek. Pokud jsem Kunderu pochopil, pokud sám člověk poctivě nepřizná svoje chyby a nevyvodí z nich důsledky pro sebe sama, nikdo jiný to udělat nedokáže a dočká se dost často blamáže. Tito lidé se jen tak vymluví jednou na dobu nebo jindy na svoje mládí a jede se dál. Zničené nebo narušené životy, které mají na svědomí jsou pro ně jenom oněmi třískami, které létaly, když se kácel les. Co se týká filmu, tak málokdy mě kniha a film ta dobře souzní, jako v tomto případě. Kniha je, jak už jsem napsal, těžká a složitá, ale její autor ji převedl do filmového scénáře podle mě zcela famózním způsobem. Takže díky za obojí. Jak na prvním místě Kunderovi, tak také Jirešovi a perfektní sestavě herců…