Žert
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/81_/81842/bmid_zert-lXI-81842.jpg
4
2802
2802
Román Žert má mnoho zajímavých postav a široce rozvinutý děj. Splňuje tak nezbytný předpoklad každé epiky, který se z nemalé části současné prózy vytratil. Hojnou měrou uspokojuje naši čtenářskou touhu po prožívání pestrých lidských osudů. Zároveň však nemůžeme necítit, že poutavými příběhy se zdaleka nevyčerpává. Cítíme, že se nás osobně dotýká jejich znepokojivým smyslem. Jinými slovy to znamená, že přitažlivé vypravěčství tu není jediným cílem; román vykonává jistý tlak, pod nímž jsme nuceni nově si uvědomit naši vlastní dobovou situaci, situaci lidí z druhé poloviny 60. let, kteří v sobě nesou – a vždycky ponesou – rozporný prožitek své nedávné společné minulosti. — z doslovu Miroslava Petříčka... celý text
Přidat komentář
Do této knihy jsem musela dozrát. Jako dítě jsem moc nechápala politickou situaci až když člověk dospěje si ujasní některé části svého života. Tento psychologický román byl tak dobře propracovaný, že jsem nakonec usoudila, že se mi vlastně líbil.
Žertu jsem se vyhýbala asi 20 let, hlavně ze strachu z šovinismu Ludvíka, od Kundery jsem si přečetla poslušně jen Nesmrtelnost a Žert už mě nelákal. Teď jsem se k němu dostala v rámci stínování povinné četby svých dorustajicich děti a byla jsem unešená. Něco tak opravdového, promyšleného, trefného se často do ruky člověku nedostane. Rozbor obstarávají komentáře níže (@lubtich si dal záležet), takže souhlasím s většinou a ještě dodávám, že do toho všeho je Žert vtipný! U některých scén (štafeta, vítání občánků) jsem se vyloženě bavila. Kundera fakt umí. Není důvod ubírat hvězdy. Plný počet.
PS1: A taky doporučuji film, Josef Somr je přesný Ludvík.
PS2: Jak to mohlo vyjít 1966? Soudruzi si asi nevšimli…
Další Kunderovo mistrovské psychologické dílo, kde děj hraje až druhou roli. Je to příběh o pomstě, zášti a tom, že málokdy věci vypadají přesně tak, jak si je člověk představuje. Ludvíkův plán na pomstu se tak obrací jenom v další žert, který si na hlavní postavu připravil sám osud a tím se uzavírá pomyslný kruh. Kundera skvěle pracuje s psychologií postav a na pozadí tohoto románu neagresivně, ale přesvědčivě popsal hrůznost komunistické mašinérie - a také to, jak jednoduše mohl tehdejší režim zničit život lidem, kteří s ním třeba i sympatizovali.
Přestože se jedná o polyfonní prózu a vypravěčsky jednotlivé kapitoly zastupují účastněné postavy, tak jde zejména o Ludvíka – ten zprostředkovává spojení mezi ostatními protagonisty, až vztahováním se k němu dostávají ostatní výraznější kontury. Také se znatelně liší od ostatních vypravěčů tím, že jeho pasáže jsou sebejisté, chladně a někdy i ironicky reflektují okolní realitu, zatímco ostatní vyprávějí emotivně, iluzorně či překotně (Helenin proud vědomí). Ludvík sice v jednu chvíli byl za "volantem dějin", ale kvůli onomu titulnímu žertu prošel sestupem ze světa ideálů, takže se na idealismu (ústící v iluzi) ostatních vypravěčů kouká z nadhledu.
Částečný obrat ("šedivý ráj") přináší do Ludvíkova života Lucie, o níž se toho příliš nedozvídáme a je zahalena mýty a tajemstvími – zejména proto, že svědectví o ní podává nejčastěji Ludvík, který spíš skrz vnímání její postavy leccos říká o sobě; pochybnosti vytváří i pásmo vypravěče Kostky. Sám o sobě je Ludvík postava na hraně snesitelnosti – manipulativní, šovinistická a mocichtivá, zároveň neschopná nasednout na ducha doba jako jeho kolega Zemánek (bez hodnot, aklimatizující se), obrací se vůči němu oba žerty, tápá, úporně se snaží předstírat a nasazovat masky, ale ke zdárnému konci, který je naznačen návratem do lidové kapely, to stejně nevede. Ani u ostatních postav nedochází ke katarzi, jejich osudy spíš po prožité deziluzi ústí do trapnosti či nebohosti (Helenina demonstrativní sebevražda, infarkt Jaroslava).
Ludvíkovo tápání má často kořeny v minulosti – on není schopen se od ní distancovat, obsesivně se k ní vrací. "Nikdo neodčiní křivdy, co se staly, ale všechny křivdy budou zapomenuty" – minulost hraje roli jen v osobním měřítku, obecně to už nic neznamená (o čemž svědčí Zemánkova lhostejnost). Ludvík je však také spouštěčem ponoru do minulosti u ostatních, kvůli čemuž jsou protagonisté nutni reflektovat jistou proměnu a odklon od ideálů, jsou "vyrváni" ze své rezignované konformity. Snaha zbavit se minulosti je však marná.
Co tam třeba taky čtu: kritika významové vyprázdněnosti (úpadek Jízdy králů, Fučíkův kult, donekonečna omílané fráze); mnohoznačnost vyjádření (jak bude číst žertovnou zprávu Helena? a jak funkcionáři? a co kdyby to bylo jindy?); úporná snaha jevit se, nikoliv skutečně být (chlapec z armády a chlapec z rozhlasu – dětinský vzhled vyvažuje drsná nátura, ale ostatně i všechny hlavní postavy, zejména Ludvík, stupňuje to doba totalitního režimu); sex jako prostředek k pomstě/k pocitu nadvlády, nikoliv jako milostný akt; proměna po propadu (Ludvík "obklíčen vzpomínkami" se obrací do sebe, buduje si nedůvěru vůči kolektivu a "luští si svůj vlastní život").
Z vydání od Atlantisu trochu cítím touhu po rigidním čtení – doslov Zdeňka Kožmína je velmi návodný v tom, jak jednotlivé postavy číst, v poznámce autora nečekaně Kundera popisuje všechny ty svoje "autor má v rukou své dílo" zásady. Myslím, že je dobrý číst Žert bez nějakých přednastavení, protože je toho v tom hromada. Krásný jsou i třeba lyričtější pasáže z působení u PTP v Ostravě, všechny ty mísící se haldy a lesíky, smetiště a pole, fabriky a příroda...
Nic nesbližuje lidi rychleji (byť třeba zdánlivě a klamavě) jako smutné, melancholické porozumění; toto ovzduší klidné účasti, které uspává jakékoliv obavy a zábrany a je srozumitelné duši jemné i vulgární, vzdělané i prosté, je nejjednodušším způsobem sblížení, a přece tak velmi vzácným: je totiž třeba odložit vypěstované „držení duše“, vypěstovaná gesta a mimiku a být prostý: nevím, jak se mi toho (náhle, bez přípravy) podařilo dosíci, jak se to mohlo podařit mně, který jsem slepecky tápával za svými umělými tvářemi; nevím; ale pociťoval jsem to jako nečekaný dar a zázračné vysvobození.
(s. 81)
Žert, další román povinné četby, který jsem nevnímala tak moc "povinně číst". Protože mě děj zaujal hned na začátku a ty události naplněné emocemi mě tak nějak zasáhly. Části o lidové hudbě byly moc zdlouhavé, což mě trochu nudilo. Ale lidskost tam je především, a proto doporučuji přečíst.
O životní ironii, smůle a zkaženém životě, co dokázala způsobit jedna pohlednice v komunistických očích...
Části o folkloru jsou dost zdlouhavé.
Další Milan Kundera , kterého jsem dostala darem .... a zde nelehké čtení o nelehké době ,,,,,
Ludvík je tragická postava a jeho mladický a nerozvážný žert nabude osudového významu .....
Odsouzen vysokoškolským stranickým výborem a v podstatě nepochopen světem jde životem dál, ale :
" Potkávám-li nové muže a ženy, ptám se, zda by zvedli ruku " žádný v této zkoušce neobstál ....
Je těžko žít s lidmi, kteří by byli ochotni vás poslat do vyhnanství nebo na smrt...."
Až po letech mu jeho přítel sděluje názor o tajuplné očistě - o odpuštění ....
" Zbavit hřích jeho platnosti,odčinit jej, vygumovat z času, učinit tedy něco ničím ...."
A tak při návratu do rodné vesničky - při Jízdě králů Ludvík dochází k prozření :
" Většina lidí se klame dvojí chybnou vírou,věří na věčnou památku a v odčinitelnost ....
Úlohu odčinění zastoupí zapomenutí ...."
Zajímavý v této knize je doslov Zdeňka Kožmína - i samotná poznámka autora ....
Nechce, aby jeho dílo bylo redukováno na aktuálně politický rozměr ....
Žert se má stát existenčním románem bez ohledu na místo a čas .... a také se všemi dopady ....
A je tomu tak, četla jsem před lety, viděla i kvalitní filmové zpracování .... a vždy je můj pohled jiný ....
Knihu doporučím.
Milan Kundera je mezi milovníky literatury raritou. Po jedné z jeho prvních knih Žert jsem sáhla čirou náhodou s úmyslem se obohatit tímto kouskem českého literárního klenotu, o kterém všichni tak často mluví. Hned po několika prvních kapitolách jsem ji nemohla opustit.
Postavy, které Kundera mezi stránkami vytvořil nelze nemilovat ani nenávidět, jejich příběhy tvoří lidskost generace zahalené stínem sovětského impéria. Lidé, kteří se v průběhu stránek nostalgicky otáčejí zpět k mládí a krásným falešným nezbytnostem. Přála bych každému si je poznat, alespoň tak jako já a nastokrát jinak. Myslím, že knihu jsem nečetla naposledy. Vždycky z ní budu moci čerpat něco nového z úplně jiné perspektivy.
V žádném antikvariátu jsem nenašel knihu pod cca 500 Kč, sáhl jsem tedy po verzi přepsané do angličtiny a zklamaný jsem rozhodně nebyl. Jednalo se o pátý pokus o překlad, který Kundera, po mnoha letech pokusů o spolupráci s překladateli, musel s přítelem přeložit sám. Myšlenka knihy je výborná.
Po delším otálení, jsem se do této knihy pustila. Části, kterým jsem porozuměla se střídaly s pasážemi méně pro mě srozumitelnými. Nicméně jsem knihu dočetla, ale asi se k ní vracet nebudu.
Dávejte si bacha, kdy, kde a o čom žertujete.
Nedávno jsem četla knížku, kde Žert četly asi desetiletý děcka. No nevím, co jim to dalo. I pro mě bylo tohle čtení dnes, v mých 30, úplně jiné, než když jsem se do Žertu pustila v maturitním ročníku.
Nebylo to celou dobu úplně snadné čtení, částí rozebírající historii lidových písní jsem se docela protrápil a v té chvíli moc nechápal její smysl, ale v závěru to do sebe všechno dokonale zapadlo. A přestože sám Kundera považuje svůj román primárně za existenciální (nikoli politický), pro mě z něj mezi řádky vyplynula ještě jedna další skutečnost - že v roce 1965, kdy byl Žert dopsán, očividně téměř všichni pevně věřili, že se komunistický režim brzy zhroutí. Věčná škoda, že to neklaplo a museli jsme si počkat ještě víc než 20 let...
(Pozor na možný SPOILER)
Vůbec nechápu, proč jsem se dosud knihám od Kundery vyhýbala. Měla jsem představu, že budou určitě složité, náročné na čtení a pochopení a že moje mozková kapacita je nepochopí.
Jaké překvapení? Díky letošní výzvě jsem se dokopala k přečtení této klasiky a jsem tomu velice ráda. Kniha se k mému velkému překvapení četla velice dobře, jazyk nebyl vůbec složitý, ale paradoxně i tento jednoduchý jazyk dokázal tak nádherně vyjádřit myšlenky knihy a nutil neustále se zamýšlet nad tím, co nám Kundera nejen příběhem hlavního hrdiny Ludvíka, ale i ostatních postav, servíroval.
Je to další z ukázek nelehké doby normalizace, která je založená na dopadu nedomyšleného žertu na celý další život jedince, konkrétně Ludvíka Jahna, který se nedokáže vyrovnat se starou křivdou a shodou náhod se mu naskytne po mnoha letech příležitost k pomstě. Bohužel se ale přesvědčí, že takto dlouho odkládaná pomsta není vždycky sladká, naopak – umí slušně zhořknout a vůbec není zárukou pro dosažení klidu v duši.
Příběh je vyprávěn střídavě očima několika postav, u nichž jsou krásně viditelné jejich rozdílné charaktery a kontrastní úhly pohledu na stejné situace. Snad ani jediná postava mi nebyla sympatická, každá byla úplně jiná, především ženy zde byly popisovány spíš jako naivní a hloupé husy, ať už to byla přesvědčená a uvědomělá Markéta nebo Helena, která díky své naivitě doplatí na Ludvíkovu pomstu nejvíc a jejíž osud v knize, do kterého Ludvík tak necitelně a cynicky zasáhne, vyznívá naprosto tragikomicky. Snad jen Lucie (ale rozhodně až po vysvětlení důvodů jejího chování) měla nejblíž k určité „normálnosti“. Muži (s výjimkou zase až snad moc smířlivého Kostky) jsou zde naopak naprostým prototypem cynismu a bezohlednosti. Pokud většina mužů vnímá ženy tak, jak mužské postavy v této knize, uff…není to vůbec pro ženy příjemný pocit.
Na knize mi nesedla akorát ta podivná kombinace s tradicí jízdy králů a lidových písní. Myšlenky tohoto spojení jsem asi nepochopila. Části knihy, které se podrobně věnovaly „filozofickým“ úvahám spojeným s tímto tématem, mě moc nebavily, narušovaly mě samotný klíčový příběh, v kontextu děje mi nedávaly smysl a občas jsem je i přeskakovala.
Ale jinak….žert (ať už ten na začátku knihy nebo ten konec, který připomínal krutý a absurdní žert možná ještě víc než ten původní) na mě prostě zafungoval.
Myslím, že tato kniha patří do té skupiny knih, které si zaslouží být čteny i více než jednou, protože se v ní dá asi neustále něco objevovat.
Tak hlavně pozor, s kým žertujete…..v jakékoliv době!
„Člověk, ta bytost prahnoucí po rovnováze, vyrovnává tíhu zla, která mu byla hozena na hřbet, tíhou své nenávisti. Ale zkuste namířit nenávist na pouhé abstraktno principů, na nespravedlivost, fanatismus, krutost, anebo došli-li jste k tomu, že nenáviděníhodný je sám lidský princip, zkuste nenávidět lidstvo! Takové nenávisti jsou příliš nadlidské a tak člověk, aby ulehčil svému hněvu (vědom si jeho omezených sil), soustředí ho nakonec vždycky jen na jednotlivce.“
Štítky knihy
Morava Ostrava česká literatura studenti 60. léta 20. století PTP (Pomocné technické prapory) Moravská OstravaAutorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Kniha mapuje období života intelektuálního studenta, který bezmyšlenkovitě napíše vtipnou poznámku (mě vtipná přišla) své půvabné - skoro přítelkyni. Hloupá skutečně je, v knize je patrná její naivita i ochota nechat s sebou manipulovat. Každopádně, Ludvík sám o sobě nijak průbojný není, na věci má ale vlastní názor a ačkoli je obklopen oficiální propagandou, nenechává se ji strhnout. Rychle se ale stává nepohodlným a od toho se odvíjí i jeho osud. Jednoho dne ovšem, v dospělosti, dostane možnost se pomstít - nebo si to aspoň myslí. Dílo je krásným příkladem toho, jak jednou křivdou způsobit nekonečný řetězec lidského utrpení, které zdánlivě přesahuje jakýkoli politický názor. Ovšem, samotná podstata tohohle žertu, kdy se člověk kvůli jedné (v nenormální a nemocné společnosti) chybě lopotí životem jako zpráskaný pes aby nakonec učinil krok ze zoufalství a nízké touhy po pomstě musí ještě kát před vlastním špatným svědomím je přeci definicí toho odporného režimu, který zde svazoval individualitu jedince více jak 41 let. Nejlepší kniha od Milana Kundery. Zároveň ale doporučuji film Žert (1968) v němž hlavní roli ztvárnili Josef Somr a Jana Dítětová. Film má mnohem větší potenciál sdělit myšlenku, jelikož hluchá místa odkazují na bezmoc jedince, v knize se tyto pasáže úplně ztrácejí.