Žert
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/81_/81842/bmid_zert-lXI-81842.jpg
4
2806
2806
Román Žert má mnoho zajímavých postav a široce rozvinutý děj. Splňuje tak nezbytný předpoklad každé epiky, který se z nemalé části současné prózy vytratil. Hojnou měrou uspokojuje naši čtenářskou touhu po prožívání pestrých lidských osudů. Zároveň však nemůžeme necítit, že poutavými příběhy se zdaleka nevyčerpává. Cítíme, že se nás osobně dotýká jejich znepokojivým smyslem. Jinými slovy to znamená, že přitažlivé vypravěčství tu není jediným cílem; román vykonává jistý tlak, pod nímž jsme nuceni nově si uvědomit naši vlastní dobovou situaci, situaci lidí z druhé poloviny 60. let, kteří v sobě nesou – a vždycky ponesou – rozporný prožitek své nedávné společné minulosti. — z doslovu Miroslava Petříčka... celý text
Přidat komentář
Kunderův román Žert je kritikou kultu padesátých let, je lidským dramatem, kde se nevinný žert vyvine do netušených, ale v rámci režimu doby předvídatelných důsledků.
Celý román je psán barvitým, pestrým, bohatým jazykem, je velmi sofistikovaný, podnětný, ale též je celou dobu provázen vývojovým napětím. Velmi pozitivně hodnotím Kožmínův doslov a také autorovo zpětné ohlédnutí a hodnocení svých děl.
Kundera mě neskutečně baví. Tolik myšlenek a vědomostí vměstnat na 300 stránek...všechno to stylisticky dokonale propojit a přitom nepoužívat žádný košatý jazyk...to je prostě vrchol mé čtenářské chuti.
Žert jsem si koupila na gymplu hned po přečtení Nesnesitelné lehkosti bytí. Proč jsem na něj víc jak dekádu nesáhla, tomu nerozumím. Naštěstí téma “Ostrava” ve Čtenářské výzvě mě k němu letos přivedlo :)
Žert mě překvapil, nadchnul a pohltil. Není to pouhá kritika absurdních politických poměrů za totality zcela devastujících a pustošících život jedince, naopak toto pojetí překonává a ukazuje obecnou vratkost lidské existence. Jeden nepatrný žertík ovlivní Ludvíkův život obrovskou měrou, ale naopak dlouho plánovaná a rafinovaná pomsta se obrátí v něco naprosto nezamýšleného. Zní to banálně, řeknete asi - vždyť tím se zabývali i staří antičtí autoři dramat! Ano, ale tehdy bylo jasné, co za tím vězí - byl to Osud, síla, která člověka strhne a nelze se jí nijak bránit. Ano, je banální, že se tím ještě zabývá autor ve dvacátém století, je to ještě banálnější než kdy předtím - poté, co společnost prošla stoletími hledání a vysvětlování všeho kolem sebe, a v době, kdy se komunismus snažil lidem vštípit, že teď už to přišlo - ten všemi očekávaný moment, kdy má lidstvo vyhráno, kdy je volné, zbavené okovů Osudu. Existenciální absurdita celého díla spočívá v tom, že podněcuje čtenáře k dojmu, že nic jako Osud není, že je člověk bytostně svobodný, ať už dělá cokoli, a všechny zklamání z rozdílu mezi anticipací reality a samotnou realitou jsou vinou nás samých - je naší chybou, že něco očekáváme v tak nepředvídatelném světě. Stavíme si obrazy našich milovaných, obrazy našich nepřátel, budujeme si svůj vlastní myšlenkový svět, do kterého unikáme, protože je nám milejší, vracíme se k prastarým symbolům a umění, protože si myslíme, že tam se ztratíme před realitou, že právě tam nalezneme tak zoufale chybějící jistotu. A stejně - i tam, když se podrobíme rádoby vyššímu a věčnému principu a ve vytržení se konečně cítíme blaženi a víme, že tam chceme zůstat navždy, nás náhle vrátí do skutečnosti náhlý infarkt přítele nebo někdo, kdo s námi tuto hru nechce hrát - ne snad, aby se vrátil do skutečnosti, ale spíše proto, aby nás opustil do jiného jistějšího světa vzpomínek a blaženosti. A pak tedy, když už to vzdáme, když konečně se zoufalým smíchem na rtech uznáme nesmyslnost všeho světa, veškeré skutečnosti, když už se její nesmyslnosti dáme cele do rukou a konečně nic nečekáme, tak v tu chvíli, právě v tu chvíli a někdy se zdá, že nikdy jindy, našemu jednání skutečnost přiřkne jasný a nepopiratelný smysl.
Očekáváme - dáváme nejistým stvořením, jako jsou lidé, jisté kontury, jistý význam, protože jinak bychom byli ztraceni a náš zoufalý výkřik absolutní nesmyslnosti existence by nikdo neslyšel - nyní si aspoň myslíme, že nás námi vytvořené obrazy lidí slyší.
Napadají mě slova Sorena Kierkegaarda, dánského filosofa, který zpochybnil tvrzení, že filosofie vznikla z úžasu, domníval se totiž, že podnětem pro vznik filosofie bylo zoufalství. Co jiného je filosofie než systematizování a dávání jasných tvarů a barev amorfnímu a bezbarvému světu?
Než dojdu ke svému typicky optimistickému rozhřešení mého doposud bezútěšného komentáře, chtěl bych se zastavit u stylu psaní, které Kundera ve svém díle praktikuje. Zamiloval jsem si střídání vypravěčů - někdy pro mě bylo nesnadné, hned poznat, u koho se nacházíme, někdy jsem to s jistotou rozpoznal až po několika řádcích. Díky tomu šlo sledovat různé druhy přemýšlení - od bezmezné zamilovanosti až po naprosté zoufalství (které si jsou dosti blízké...). To už znám z jiných autorů a vůbec se tomu nebráním - naopak si to užívám. Surrealistický snový výpad mě také potěšil, ale co pro mě bylo zcela nové, byl výpad typicky postmodernistický - dějová linka je náhle přerušena a dává prostor téměř vědeckému líčení historie a originality slovácké hudby. A teď z mého kratičkého výpadu do reality depresí z reality. :-) A nejen filosofie - co jiného jsou myšlenky člověka než systematizování a dávání jasných tvarů a barev amorfnímu a bezbarvému světu?
Vše ale není tak beznadějné, jak by se mohlo zdát. Tedy, vlastně je, ale kromě toho je na tom i kus něčeho, co se s beznadějí většinou nespojuje, ale i přesto je s ní nerozlučně spjato. Je to naprosto absurdní trapnost, když vidíme skutečnost obnaženou. Skutečnost, kterou jsme se marně snažili dohonit v protisměru eskalátoru proudu času a již jsme si s radostí barvili v obrazech budoucnosti. A konečně - je to skutečnost, která všechny naše žerty změní v celoživotní pohromu a vše, o co jsme mermomocí usilovali v trapný a často dosti nejapný žert. A přesto se mu můžeme zplna hrdla smát - a možná nám ani nic jiného nezbývá.
Tohle jsme četli my těsně budoucí maturanti," souška" češtinářka nebyla zase až tak "obrodná", takže v maturitních otázkách Kundera nebyl. A od té doby mám na Kunderovu tvorbu poněkud rozporuplný názor. Křivda, pomsta, odpuštění..., ano, či ne?
Žert si ponechám, abych ho znovu přečetla s blížící se čtyřicítkou. Čekám, že v tu dobu ho budu číst jinak. Teď na mě zapůsobil svou lidskostí a porozuměním ke zvláštním osudům i k nepochopení mezi jednotlivci. Tak to prostě už chodí...
No, tak to byla ale opravdu výzva. Kdyby se jednalo o nějaké současné dílo, tak bych to asi ztrhal po všech stránkách, možná ani nedočetl. Jestli něco nedávám, tak to je tento rozvleklý způsob vypravování děje. Měl jsem při čtení pocit, jako bych poslouchal audioknihu v podání někoho, kdo knihu pomaloučku, monotónně a bez jakékoli ambice na intonaci odříkává. Tak nějak se mi to četlo, což je teda můj problém, ale čtivost je pro mě důležitý faktor, protože čtení má být zábava nikoli trápení. A hodně pasáží (za všechny asi exkurze do teorie dějin moravské lidové písně nebo Jízda králů, ale zdaleka to nebylo jen toto) bylo prostě tragických. Rozvleklost pak naprosto zabíjí i části, kde nějaký děj je, jako příklad za všechny situaci, kdy Ludvík akčně prohledává místnosti a hledá Helenu, ale autor nemá problém tam hodit meditační odstavec na téma, jak na Ludvíka působí kovový věšák, který potkal v jedné místnosti.
Vlastní děj ukazuje poměry ve společnosti v nějakých padesátých letech a přerod hlavního hrdiny z pohodového mladého komunisty na ani vlastně nevím co. Začne to jakýmsi "žertem", který mě osobně úplně nerozesmál, kdy hlavní hrdina (idiot) pošle svému objektu lásky (nadšené mladé komunistce) pohlednici, kam namlátí pár nesouvislých vět, jedna z nich oslavuje Trockého (sice jsem socializmus částečně zažil, ale i tak jsem musel na wikipedii, abych zjistil, co to sakra vlastně bylo a zjištění, že to byl odpůrce aktuálně největšího diktátora mi pak s tím "žertem" fakt nesedělo, dneska se taky nesmí psát na síti úplně všechno...) a pak se diví, že tu otevřenou pohlednici četl i někdo jiný a nevyhodnotil ji jako legraci k popukání a že to v té době má i nějaké následky. No a následují uspávací popisy dalších životních etap, vyloučení ze strany, vojna v dolech (ocenil jsem větší realističnost ptp než u švandrlíka), další život, jakási pomsta co se změní spíše na vlastní gól, další a další exkurze do lidových tradic, rozvleklý konec plný úvah nad životem ...
Já chápu, že je to jakési svědectví, chápu, že způsob sdělení prostě není pro každého, a proto tuto knížku nebudu odpadovat, ale jdu si zlepšit náladu něčím, co se dá normálně číst.
Knihu jsem četla po čtyřiceti letech a našla v ní jiná životní moudra než v mládí. Touha po pomstě a zároveň odpuštění, hledání místa v životě, ukotvenosti, lásky i smyslu života, to vše v jakémsi výsměchu osudu, žertu až absurdním.
Člověk versus Osud; malé dějiny člověka versus velké dějiny lidstva; vnitřní svět člověka versus vnitřní svět jiných, respektive vnější svět; touha po pomstě versus prahnutí po vykoupení a odpuštění...
„Mladí lidé přece za to nemohou, že hrají; jsou nehotoví, ale jsou postaveni do hotového světa a musí v něm jako hotoví jednat.“
„…zeptal jsem se ho, jestli by nebyl účinnější způsob, jak odnaučit lidi církevním obřadům, dát jim naopak plnou možnost vyhnout se jakémukoli obřadu. Zeptal jsem se ho, zda si nemyslí, že podstatou moderního člověka je právě nechuť k ceremoniím a obřadnictví a že má-li se už něco podporovat, tedy snad právě ta nechuť.“
„Žít ve světě, v němž není nikomu odpuštěno, kde jsou všichni nevykoupitelní, to je totéž jako žít v pekle.“
„Už dnes jsou dějiny jako tenká šňůrka pamatovaného nad oceánem zapomenutého, ale čas kráčí a přijde doba vysokých letopočtů, jež nezvětšená paměť jednotlivcova nebude vůbec s to pojmout; celá staletí a tisíciletí budou z ní naprosto vypadávat, staletí obrazů a hudby, staletí objevů, bitev, knih, a bude to zlé, protože člověk ztratí ponětí o sobě samém a jeho historie, nepojmutelná, neobsáhnutelná, se scvrkne do několika schematických smyslu zbavených zkratek.“
První přečtená kniha od autora, ideální příběh na dovolenou :) Místy jsem se smála i nahlas, styl Kundery mi opravdu sedl :)
Žert jsem si přečetla asi už potřetí a nikdy mě nezklame. Tolik vrstev příběhu, tolik témat, tolik úhlů pohledu. Narozdíl od současných autorů mi u Kundery vůbec nevadí, že paralelně střídá vypravěče. Tady to má důvod a příběh to prohlubuje.
Moje první setkání s autorem. Kdysi jsem viděla film a ten mě moc nezaujal. Takže jsem ke knize přistupovala trošku s nedůvěrou. O to víc jsem byla překvapená, jak dobře se mi knižní předloha četla. Velmi dobře byly zachycené charaktery postav i samotný nepochopený žert, nesmyslný postih i nesmyslná touha po pomstě, která po letech zcela ztratila smysl. Chvíli jsem se prokousávala místním folklórem, ale beru to jako přínos. V každém případě si určitě ještě něco od Milana Kundery přečtu a dám druhou šanci i filmu.
Moje první kniha od Kundery, v níž jsem si jeho styl zamilovala. Je srozumitelný, inteligentní, velmi dobře propracovaný a dokáže okamžitě zaujmout. Celkově se mi "Žert" hodně líbil a ze všeho nejvíc jsem byla zvědavá, jak se vyvine Ludvíkův vztah s Lucií. To mě sice hodně zklamalo, ale i takový je život. Jinak popis Ludvíkova mládí, roky u PTP ad. byly pro mě moc zajímavé. Přijde mi naprosto geniální, v kolika rovinách se zde vyskytl onen žert. Nejvíc mě pobavil Helenin pokus o sebevraždu. :D
Nevím, už kde jsem tehle pocit vlastně vzala, ale Kunderu jsem si vždy spojovala s trochu nenávistnou a trochu víc sexuální literaturou. V případě Žertu to tak trochu je a dost není. Ono hlavní postava je skutečně velmi nenávistná a svou frustraci chce řešit právě s pomocí sexu. Jenže celý Žert je ze všeho nejvíc putování za vlastním očištěním.
Ludvík nemá jednoduchou cestu, protože se jeho složitě vykonstruovaný plán pomsty boří jako hromádka z karet. O to těžší to má samotný čtenář. Prožívá totiž příběhy a hlavně postoje dalších aktérů, o kterých Ludvík často ani pořádně netuší. Tyto děje nám odkrývají autorovu ohromnou empatii a přemýšlivost, takže kniha je nahuštěná, přesto dokonale pospolitá. Jako příjemný bonus se jeví také pochopitelné vykreslení zápalu pro komunistický převrat. Pro mě jakožto porevoluční dítě byl tento zápal jen těžce uchopitelný.
Kniha o křivdě, pomstě, odpuštění... Četla jsem jako druhou knihu od pana Kundery, moje prvotina byla Nesnesitelná lehkost bytí, překvapilo mne, že tato kniha byla zase dost jiná, ale přitom se autor v jediné stránce nezapře... Jeho knihy nejsou jednoduché na čtení a neservíruje nám příběh na stříbrném podnosu, o to krásnější jsou...
Také jsem četla kvůli čtenářské výzvě. Díky ní se začtu i do knih, které bych asi jinak neotevřela. Toto patří ke klasice. Není to ale lehké čtení, některé pasáže jsou zdlouhavé, ale patří tam. Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, ale můj šálek čaje to není.
Přečteno v rámci čtenářské výzvy - téma "kniha, jejíž děj se odehrává v Ostravě". Zrovna ostravskou část bych lehce zkrátil (stejně jako tradici lidové hudby), ale jinak to nebylo špatné. Kundera umí skvěle pracovat s jazykem a do knihy začlenil mnoho hlubokých témat k zamyšlení. Pasáže o komunistické zvůli mě rozčilovaly, zachraňoval to však popis vztahů mezi mužem a ženou, v tom je autor naprosto bezkonkurenční. Nelehké čtení, ale o to cennější. Dobrá volba.
Žert je druhá Kunderova kniha, kterou jsem četl. Z obou (první byla Nesnesitelná lehkost bytí) jsem měl takový nesnadno popsatelný pocit tíživého očekávání, že ač se vše v jednu chvíli jeví dobře, za rohem čeká nějaká banální příhoda, která osudy hlavních hrdinů změní (a zpravidla k horšímu).
Hned následující týden poté, co jsem Žert dočetl, jsem použil jeho tři ústřední žertovné věty, které se na několik situací perfektně hodily. Nebyla to jen doba komunismu, kdy (i povedená) legrace mohla ničit život(y). A Kunderovy obě knihy, které jsem přečetl, sledovaly osudy průměrných lidí, a to osudy uvěřitelné.
Kundera ukázal, jak strašlivě povrchní byl život pod nadvládou komunistické moci. Náboženství bylo označováno jako opium lidstva, přesto však mocenská struktura státu přebírala způsob, jakým fungovaly církve a sama neměla daleko k tomu, aby se za jistý druh náboženství považovala. Folklór byl, bez ohledu na jeho historii, užíván k propagandě trapnou nápodobou. A povinnou vojenskou službu pro politicky nepohodlné snad ani není třeba komentovat...
Líbil se mi pohled na stejnou věc optikou různých postav, příběh pak dostal další rozměr - subjektivní vnímání téže skutečnosti se může poměrně radikálně lišit a co se z jednoho pohledu může zdát jako drobnost, může být z druhého pohledu zásadně důležité.
Žert se nicméně, z mého pohledu, nevyhnul jisté roztahanosti ve své ostravské části a v jedné části až příliš dlouhému rozboru folklóru. V souhrnu je to ale kniha, kterou stojí za to číst, protože (alespoň v mém případě) dokázala přidat do optiky, jakou se dívám na svět, nové prvky.
Štítky knihy
Morava Ostrava česká literatura studenti 60. léta 20. století PTP (Pomocné technické prapory) Moravská OstravaAutorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
pro mě jakasi sonda do fungování společnosti v padesátých letech