Zhasnout psí ohně a odejít s větrem
Martin Šindelář
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/136422/mid_zhasnout-psi-ohne-a-odejit-s-vetrem-wrY-136422.jpg
4
4
4
Debut Martina Šindeláře (*1980) je překvapivě vyzrálou sbírkou lyrických básní, ve kterých jsou použity klasické symboly a symboly novodobé ve skvělé harmonii a kniha tak nabízí vnímavým čtenářům nečekaně silný zážitek.
Přidat komentář
K hlavním zdrojům tematiky a obraznosti této sbírky patří čundrácká romantika, toulky, vlaky, řeky, táboráky a kempy (podtrhuje to i grafická úprava sbírky a využití fontu imitujícího psací stroj). Dle autorovy fotky na zadní straně obálky a některých aluzí v textu i rocková hudba. To vše je mi sympatické, ale to všechno nebezpečně svádí ke kýči a konvenčnosti – a Šindelář se tomu bohužel neubránil. Koneckonců už samotný titul sbírky, kombinující „psí ohně“ a „odcházení s větrem“ bezpečně naznačuje, že riskujeme přepálenou a vyčpělou poetičnost. Jeho tvůrčí postup v sobě navíc nese zřetelné stopy mechaničnosti a poetika známky tu silnější, tu slabší odvozenosti. Jednou strategií jsou metaforické řetězce, jež snoubí dvě vzájemně málo související oblasti v jednu a s důsledností leckdy až úmornou se táhnou třeba půlkou básně. Např. spojení dopravní techniky a krajiny: „horizont zapne dálkové uhlíky“, „rozsviť v rojnicích koroptví aspoň potkávací“, „ze sonických manýr zimy“ (vše báseň Kira). To samo o sobě není žádný poetický hřích, ale zde to prostě nemá patřičnou opodstatněnost ani eleganci, a působí to tedy násilně, amatérsky. Jistou vinu na tom nejspíš nese tušená (takto ji tedy vnímám) inspirace písňovými texty, snad metalovými či rockovými. Rozpačitý dojem dotvrzují i veršovnická klišé nejhrubšího zrna jako „nebe je rudé. / Tvé rty…“; „v kalných vodách podzimu“ apod. Pozitivem není ani řada formálních nedostatků (chybné psaní *zda-li, časté kladení čárky před „jako“ či „než“ v případě srovnávání).
Za nejzdařilejší básně pokládám Děti spadaného listí a Nikad z prvního oddílu, z druhého pak dva pozoruhodné, v kontextu sbírky v lecčems ojedinělé, kratší a s rýmem pracující texty Racek a Motýli zla, příjemným zpestřením byly i dvě dedikované básně Sonic Youth (rodičům; navzdory názvu se snaží básnicky postihnout klima patrně své domovské dědiny) a Trans.granit (věnovaná manželce a na pozadí putování Jesenickem nastiňující strasti a slasti počátků jejich společné životní cesty). V případě posledních dvou zmíněných nejde ani tak o texty nějak básnicky grandiózní a virtuózní, ale tím, že za nimi stojí konkrétní adresáti, prostředí, zážitky a atmosféra, mají hned výrazně navrch, srovnáme-li je s prožitkovou rozpitostí a výrazovou klišovitostí většiny ostatních čísel.
Racek
V lidech je mnoho míst,
jež si slinami
plotů
pošpinila klín,
a tak za sebou
dál
na provazu táhnou márnici
dětství.
A i když
zapomněli cestu, kterou dál
jít,
jednou doletí.
Vždyť racek je první
člověk – :
zvíře v prokletí.
***
Motýli zla
Larvy
strachu přežily
zimu
ve spodnicích stébel.
Ještě se kuklí
zlomyslnost
trav.
A zatímco ptáci
rozkrajují
nebe,
zítřek ve zdech neví,
kudy kam.
Jak pojmout víc,
ale
nenechat řeku ze žil
vytékat.