Žila jsem v zemi Alláhově
Eva Zábrodská
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/19557/zila-jsem-v-zemi-allahove-19557.jpg
3
6
6
Autobiografické vzpomínky manželky českého podnikatele na dlouhodobý pobyt v Maroku, kde s manželem a dvěma dcerami žila od roku 1990. Více než desetiletý pobyt čtyřčlenné české rodiny v exotickém prostředí líčí autorka s úsměvem a nadhledem a ve svém vyprávění bezprostředně zachycuje markantní rozdíly v životním stylu Afričanů a středoevropanů. Zaměřuje se především na každodenní život své rodiny v nezvyklých podmínkách a postupnou aklimatizaci všech jejích členů, všímá si však také příběhů řady místních lidí ze svého nejbližšího okolí. Na nich demonstruje své zkušenosti s arabským způsobem života, morálkou, tradicí, náboženstvím i společenskými zvyky.... celý text
Přidat komentář
Humorné vyprávění zaměřené na členy rodiny, oddechové čtení, které moc informací z Maroka nepřinese.
Kdo si od této knihy slibuje, že se dozví něco o Maroku, po dočtení moc uspokojený nebude. V tomto bohužel musím souhlasit s předchozími komentáři (nesouhlasím leda s tím, že jde o humorné vyprávění). Autorka žila v Maroku s manželem, který tam obchodoval s textilními stroji, a knihu pojala zhruba jako vyprávění o rodinné dovolené. Většina textu se tak točí kolem toho, co dělali a říkali rodinní příslušníci, informace o Maroku jsou v textu jen jakoby odbočky mimochodem. Ne že by se čtenář přece jen o životě v Maroku (jeho obyvatele nazývá autorka "Marokánci", ač mně přijde přirozenější tvar "Maročané") něco nedozvěděl (můj celkový dojem byl, že při "ležérním" (= nezodpovědném) přístupu Maročanů ke všemu je div, že v Maroku vůbec něco funguje), ale větší část knihy je o autorčině rodině, což - předpokládám - většinu čtenářů nezaujme. Ostatně i dvě fotografické přílohy ukazují, čemu se kniha hlavně věnuje: na polovině fotek pózují členové autorčiny rodiny bez přidané informační hodnoty pro čtenáře a jen půlka fotografií se nějak věnuje Maroku jako takovému. Zaráží mě také obrovský objem přímé řeči: v ní je nejméně třetina skoro každé stránky - tak nevím, jestli si autorka vedla podrobné poznámky, co kdo kdy řekl, nebo snad neustále chodila se zapnutým diktafonem nebo má sloní paměť.
Člověk by při pohledu na jméno vydavatelství Portál očekával kvalitní knihu, ale v tomto případě vydavatelství šláplo vedle. Jelikož jde o dvacet let starou knihu, nikde už se (naštěstí) neprodává, ale před těmi dvaceti lety bych řekl "nevyhazujte za ni peníze", dnes prohlašuju "nestojí za to si ji půjčovat z knihovny"; a jestli ji najdete v knihobudce, počkejte si, až někdo odloží něco lepšího.
Malá ukázka, o čem je většina knihy:
Procházka krámky, našlapanými na sobě i nejrůznějším zbožím, nejvíce nadchla klubající se slečnu Irču, která okouzleně prohlížela vyšívané dlouhé šaty a krátké halenky, sametové nařasené harémové kalhoty, zlatavé šály, tepané prstýnky a flakónky s voňavými olejíčky. Horší to bylo s Julií, které chyběly rozdílové dva roky, bazén, koně, hra na honěnou, a protože ji krámky nebavily, rozbolely ji nohy. Nejhorší to však bylo se mnou, protože jsem kromě vynikajícího café au lait doplňovala doporučenou dávku tekutin minerálkou a vidina použitelného WC mě začala už před notnou chvílí morálně devastovat.
"Teto, nezdá se ti, že na Julii leze puberta?" řekla mezi řečí Irča, plně soustředěná na výběr náušnic dlouhých až k lopatkám. Julie jí občasným žduchtnutím dávala babu, čímž chtěla naznačit, že se chce honit.