Žít až do konce

29.06.2023

"Ze zkušenosti života jako vztahu také vyplývá, že život neznamená prostou existenci nebo biologické vegetování, ale že je kvalitativním pojmem. život je jen tam, kde se uskutečňuje ve společenství: ve zdraví, pokoji, radosti, kreativitě atd. Život však není pouze darem je také úkolem. Komu Bůh prokazuje svou lásku, ten má svým životem na tuto lásku odpovídat. O Abrahamovi se vypráví, že zemřel velmi stár, v požehnaném věku, syt životem. S tím se mohou setkat, třebaže vzácně, lidé, kteří se intenzivně snaží doprovázet umírající. Tvář takového člověka vyzařuje nepředstavitelný pokoj a zkrásní ve smrti, ačkoli tato krása nebyla za života patrná."

Situace na konci života vyvolávají spoustu otázek. Je to téma nějak zvláštně citlivé a křehké, zřejmě kvůli tomu vědomí konečnosti, se kterým je spjaté. To by nás mělo vést k tomu, abychom při přemýšlení pečlivě vážili každý argument a poctivě zvažovali i postoje, které se nám intuitivně nezdají správné. Jenže společenská diskuze ohledně eutanazie taková není, zdá se mi. K vlastní škodě. Stejně jako u otázek na počátku života se ve veřejném prostoru spíše překřikují bojovníci kulturních válek, sledující všelijaké cíle - mezi nimi se ten nejpodstatnější, tedy důstojnost odcházejícího bezbranného lidského života, občas docela ztrácí.

Günter Virt je teolog a katolický kněz. Jeho pohled je tedy přiznaně konfesijně náboženský (kniha také slouží mladým i starším studentům katolické teologie jako studijní pomůcka v předmětu bioetika). Jeho zaujatost je trochu vidět v pasáži o znepokojivých aspektech v praxi aktivní eutanazie v 90. letech v Nizozemí. Ve Virtově podání jsou popsány možná až příliš znepokojivě ;-).
Ale jinak se na těch pár stránkách knihy autor neprojevuje jako fanatik a náboženský sekerník, ale píše se zjevnou starostí o to, aby dar lidského života byl opravdu ctěn i ve fázi, kdy už nevydává žádný hmatatelný a počitatelný užitek. Je to zdánlivá samozřejmost, na které se shodnou věřící i sekularisté, teologové s filozofy (Tomáš Akvinský s Kantem, kdybych to měl nějak lacině personifikovat), ale připomínat si to, to je nám třeba. Je nám třeba si připomínat, že kdokoli má kdykoli právo na adekvátní lékařskou péči, lidskou blízkost a empatické doprovázení. Na tišení bolesti a usnadňování života. Na uspokojování svých tělesných, duševních, sociálních a duchovních potřeb. Na dostatek prostoru pro pravdu hledající rozhovor o smyslu vlastního žití. Na to, být respektován jako partner lékařského týmu, který má svůj hlas.

Říct své ano životu znamená jak odvahu žít, tak i souhlas s umíráním. Profesor Virt proto přesně rozlišuje nezadržování umírání a terapii na konci lidského života (ve starší terminologii: pasivní a nepřímá eutanazie), které neznamená konec paliativní péče, jen akceptuje lidskou konečnost a vyhýbá se "vehementní terapii" od usmrcení na žádost pacienta a asistovaného suicidia. Druhé dva způsoby ukončení života Virt kritizuje, v souladu s katolickou naukou. S tím jistě nemusí každý souhlasit (protože je zde kolize s lidskou svobodou a právem na sebeurčení), ale věřím, že by se každý mohl s takto zastávanými pohledy na věc bez předsudků seznámit a třeba je i připustit jako relevantní.

"Jen ten, kdo při důležitých životních rozhodnutích dokáže ostatní možnosti opravdu nechat umřít, může se v té zvolené alternativě natolik realizovat, že je dík této životní volbě šťasten. Jak už jsme řekli: většina lidí umírá tak, jak žila. Proto mají všechny způsoby, jimiž se uprostřed života vyrovnáváme s předzvěstmi smrti, při skutečném umírání veliký význam. Po celý život spějeme k jedinému rozhodnutí našeho života, které se ve smrti stane definitivním."