Žít lehce
Lucie Sedlářová , Janek Sedlář
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/481826/bmid_zit-lehce-1v9-481826.png
4
56
56
Lucie a Janek Sedlářovi si plní sen – společně s dětmi cestují starým obytným autem po zapadlých, ale dechberoucích krajích naší země a hledají svůj vysněný pozemek, rodový statek, místo, kde by se usadili, tvořili a žili v souladu s přírodou. Při tomto putování navštěvují inspirativní lidi, kteří již udržitelným způsobem života žijí, jsou částečně soběstační, respektují sebe, ostatní i Matku Zemi. A protože je Janek Sedlář talentovaný fotograf, tyto zajímavé lidské příběhy doplnil barevnými fotografiemi. Zavedou nás na krásná místa a dají nám nahlédnout do lidských srdcí. Proč se tito lidé rozhodli opustit dosavadní způsob života, proč si vybrali k pobytu zrovna toto místo, jak se dá žít v rozestavěném slaměném domě, jak se žije bez lednice a jak se může stát, že vám někdo daruje pozemek… Když totiž budujete rodový statek, budujete nejen místo k životu, ale prozkoumáváte také svůj vnitřní svět. A o to všechno se s vámi Lucie a Janek Sedlářovi podělí.... celý text
Přidat komentář
Tak tady opravdu nevím jestli mám plakat, smát se nebo ....., na mě hold až příliš ezo.
Po literární stránce žádný skvost. Špatně zvolená forma. Rozhovor by dal více vyniknout jednotlivým protagonistům a jejich vizím.
Ovšem fotografie nádherné, ty se povedly. Máme to nádhernou zemi.
Po obsahové stránce plně a zcela souhlasím s komentářem od EvaD. Pěkně ranec na záda a hupky-šupky po svých a dodávám: kdo nepracuje, nejí!
Tady bych také ráda doporučila všem podobně smýšlejícím lidem knihu: Lidová strava na Valašsku. Jsou v ní opravdu skvělé recepty, ale hlavně si při jejím čtení uvědomí jakou cenu zaplatí za onu potravinovou soběstačnost bez elektřiny a mechanizace. (Ve 40 letech udření k smrti).
O knize jsem měla hold jiné představy. Jako člověk žijící od malička na vesnici, nucena rodiči ke každodenní práci na poli či hospodářství, mám hold jiné představy o životě.
Kniha je krásně zpracovaná, poctivě napsaná, plná nádherných fotek. Soustředí se na životy potkávaných lidí i na život samotných autorů, je to jejich příběh a je to fajn, o tom je literatura.
Jediné, co mi vadí, je v knize propagovaná teze, že právě život v přírodě, tzv."mimo systém", je správná cesta vedoucí k osvobození člověka. Bezva, ale to pak ať tito lidé jdou poustevničit se vším všudy, ať nevyužívají nic z toho, co vzniklo ve fabrikách úsilím těch lidí, co žijí "v systému". Takže pryč s karavanem, pěkně po svých, mimo silnice, ranec na záda, v něm vydlabanou lžíci a podomácku utkané šaty.
Seriál jsem neviděla, ale to mi nebrání v tom dát téhle knize dobré hodnocení! Užila jsem si ji.
Takhle se žije mimo systém( alespoň částečně). V souladu s přírodou a se sebou. Většinou v horách a soběstačně. S lidmi, kteří mají stejné potřeby, myšlenky a cíle, s těmi kteří milují a věří. V lásku, v dobro v lidské vztahy, v sebe. S Radostí z věcí, které nejsou obyčejné. S úctou, pokorou a důvěrou k životu samému. Takový život má smysl a děkuji Lucce a Jankovi za to, že tuto komunitu lidí rozšiřují a ukazují běžným, že s odvahou může člověk dosáhnout všeho co si přeje.
Manželé se svými dětmi si pořídí karavan v kterém cestují aby si našli místo v přírodě kde budou žít...
Tak navštěvují lidí ,kteří už tak žijí a mají zkušenosti...
Kniha má nádherné fotografie s přírody...
Velmi inspirující kniha kde se dozvíme jak můžeme i plno věcí změnit,ale jak můžeme zapracovat i na sobě, naučit se mít rád sám sebe... Až toto každý z nás zvládne a dokáže tak se může v životě posunout dál...️
Ze začátku jsem myslela, že to vzdám. Bylo to místy hodně alternativní, ale pro mě zvítězila zvědavost. Zajímali mě lidé, kteří se Sedlářům připletli do cesty. A protože jsou všichni naprosto jiní, bylo to místy vážně zajímavé. Člověk se snaží se vžít do jejich životů a k tomu krásné fotky přírody.
Jsem teprve na straně 50, ale už tuším, že se moc dál nedostanu. Podle mě je špatně zvolená forma a měla to být kniha interview, aby každý dostal samostatný prostor, který si podle zaslouží. Začíná mě rozčilovat, když je v téměř každém odstavci nějaká informace o autorce, ať už anekdota z jejího života nebo alespoň nějaké ezo poznámky o otázce života, vesmíru a vůbec. Jistě, jsou tam i odstavce přepsané jako promluva dotyčného, ale já bych jich uvítala víc a autentičtěji. Chápu, že sama rodina autorů se asi považuje za jedny z 'lidí žijících v souladu s přírodou', jak mají na titulní straně, takže tím nejsou mimo téma, ale přesto mi připadá podivné, když vykládají život jiných lidí podle toho, jak to vidí oni.
Mohlo by to v současné podobě fungovat pokud by knihu rovnou podávali jako reportáž o životě jejich rodiny a lidech, které potkali, ale takhle jsem měla úplně jinak nastavená očekávání.
Hrozne sem se na knizku tesila. Predpokladala jsem, ze to bude neco jako Radsi zesilet v divocine..., ale bohuzel Zit lehce bere pribehy z opacneho konce. Na me strasne ezo. Musim pochvalit spoustu nádherných fotek, ktere umne zachytily atmosferu mista. Dost me ale prekvapilo, kolik maznutych fotek se do knizky dostalo
Bud sam sebou, at je to jakkoliv divne.
Kdo chce dalsi Sumavske samotare, ten bude zklamany. Kdo bude otevreny zajimavym i prapodivnym figurkam z cele zeme, ten to da. Nekdy je dost ezo, ale proc vlastne ne, ze jo :-). Hrabat se v hline, byt stranou a zit zivot tak jak chcete vy. Misty trochu moc o autorech a jejich zajmu najit pozemek, nez o zpovidanych. Mozna zamer?
Trochu mě otravovalo jak autor měl potřebu všechny ty odpovědi vysvětlovat, abychom to hlavně pochopili tak, jak chce on.
Z postav mě překvapil Ondřej, který poté co začal poznávat své zvířecí pravé já, chodil po čtyřech, pak nahej na veřejnosti a byl skvěle osvícenej, ale když měl pomáhat poblíž žijící babičce, která žije sama a barák jí padá na hlavu, tak to po čase přestal dělat, protože ho to unavovalo?
Kniha prezentuje myšlenky, že ve městě jenom makáš na to, abys měl na byt. Ale tímhle způsobem života, zase dřu jenom na to, aby všichni měli nějakou zeleninu do žaludku. To se mi za to úsilí prostě zdá málo. Co intelektuální náročnost celodenní práce? Já přece nežiju v městě, abych někde chodila do rachoty, kterou si musím odkroutit. Mám svou práci ráda a dává smysl, ikdyž ji dělám v kanclu a ne uprostřed lesa.
A vzdělání? Místo toho mi taky má stačit navnímat mrkev z vlastní zahrádky? Nebo si promluvit se studnou? Já chci dětem k patnáctinám dát víc než záhonek. A nemyslím zrovna PS5, myslím schopnost se zorientovat v prostředí a v kultuře do který patříme. Ne se z ní vyčlenit.
Všechno děsně rezonuje, ale mě to vyznívá tak, že jednou se jdu podívat na pozemek, kterej nakonec nekoupim a to že mě něco škráblo do nohy je zlý znamení. Ale kdyby ho autor koupil, tak by nejspíš cestu popsal tak, že už tenkrát uviděl sluneční zář přímo doprostřed pozemku a uslyšel vnitřní hlas. Vždyť i ti Kardašovi na svém pozemku ze zdechliny udělali dobré znamení (sami se rozhodovali, jestli bude dobré nebo špatné). Jenže někdy vás prostě švihne větev do ksichtu, protože nekoukáte na cestu. Nemá to žádné hluboké poselství.
V té fázi, že lidi dřeli na pozemku už jsme byli a vracet se je nesmysl. Nakonec i z knihy Raději zešílet v divočině je vidět, že tohle je prostě řehole a určitě se nedá říct, že by se těm lidem nějak žilo lehce. Mě nakonec přišli nejnormálnější ti dva, co pěstují co je baví, ale když dojdou brambory, tak pro ně prostě cestou z práce zajedou Land Roverem do Kauflandu. Žít lehce. Nic víc. Nic míň. Je rok 2022.
Janek si s rodinou koupí karavan, jezdí po odlehlejších místech ČR, společně se ženou hledá místo pro své nové, alternativní bydlení a hlavně zdůrazňuje, že fotí, natáčí a že dělají inspirující rozhovory pro čtenáře. Zprostředkovávají příběhy lidí, kteří si už pěkné místo k životu zařídili, v současné době dokonce pořádá skupinové poutě přírodou. Manželé se sami nechávají inspirovat názory alternativních usedlíků převážně z Valašska, snaží se získat tipy, zkušenosti, nešetří obdivem, aby si našli nové přátele, mohli žít v takřka nedotčené přírodě na místě s tou správnou energií a také se vydat vstříc k větší potravinové soběstačnosti díky zeleninové a ovocné zahradě a k svobodnému žití uprostřed harmonické přírody. Často je zde zdůrazněna myšlenka, že s místem musíte zažít silné spojení a být si jistý, že toto místo se mnou souzní, že právě zde je mi krásně a chci tu žít.
Mnoho informací ale v součtu kniha nepřináší. Třeba obecně známé pravdy, jako že i hodně pracovitá a silná žena nemá šanci oddřít tolik co muž a muž a žena k sobě prostě patří.
Na druhou stranu je pěkné, že kniha nabudí a člověk, který dosud váhá, má chuť si jít reálně vyzkoušet bydlet mimo město i vesnici, a třeba i bez zbytečných moderních vymožeností zkoušet něco vybudovat.
Je mi sympatické, že hrdinové knih nelpí na penězích, na druhou stranu ani pokrytecky netvrdí, že peníze a moderní vymoženosti nejsou třeba. „Uvědomit si, co je fakt důležité, co musím mít, co jde oželet a na co se prostě musí vydělat peníze.“ Také že věci se nemají dělat na sílu a dát se jim dát volný průchod. Někdy je dobré se o věc nestarat a ona příjde k člověku sama (což ovšem jde praktikovat hlavně u lidí, kteří mají kromě štěstí i velké množství přátel, protože mnohé kladné věci přichází - navzdory vlastnímu úsilí- právě díky kontaktům a společnou pomocí).
Mnoho praktických rad jsem se nedozvěděla, nicméně po přečtení jsem i já získala dojem, že je na čase alespoň na čas: „Vyměnit pohodlí za zážitky a zkušenosti, které přináší putování, případně pobyt uprostřed přírody.“
„Když člověk neposlouchá sám sebe, ale naplňuje sny druhých lidí, jak může být v pohodě?“ … Naplnění sebe sama a svých vnitřních tužeb, abych mohla říci, že tohle jsem já a tak je mi fajn. Sebepřijetí, akceptování toho, kam mi to právě teď táhne… tak v tom vidím jeden z největších přínosů knihy.
Fotografie nádherné, ty se opravdu povedly, obsahově průměrné, určitě to mohlo jít víc do hloubky, s předáváním znalostí a informací je to prostě horší.
Každopádně si jdu obout boty a vyrazit někam do hor, na to je právě teď vhodná doba a na to mám právě teď chuť. Možná i díky této knize, z které sálá, jak je krásné být uprostřed přírody a těšit se z jejích darů.
Když jste někde v půlce cesty, na rozcestí a všechno okolo vám dává znamení kudy se vydat. Jako tato skvělá kniha.
"Říkal si, že tu dře od rána do večera a k čemu to všechno je. Proč to dělá? Co je smyslem jeho života? Měl všechno - zdraví, zázemí, práci, plnil si své sny... ale něco chybělo. Přestal se hnát. Zvolnil. Uskromnil se, a přestal dokonce dělat řemeslo."
"Poslechl svůj vnitřní hlas, svou niternou potřebu a nebál se poměrně velké změny, která ho v souvislosti s tímto rozhodnutím čekala. Šel do neznáma, do prostředí, kde nebude nikoho znát. Přesto to pro něj bylo životně důležité a musel to pro sebe udělat. Kolik z nás také vnímá svůj hlas, který nám říká, že bychom měli s něčím přestat nebo dělat něco jinak, protože nám to nedělá dobře? Spousta z nás však z nějakého důvodu setrvává v tom, co se nám nelíbí. Bojíme se udělat změnu. Co vlastně potřebujeme k tomu, abychom si dovolili udělat, co v hloubi duše cítíme, že bychom udělat měli?"
"Mít důvěru v proces, že se věcí dějí tak, jak se mají dít. a že se vždycky najde způsob, jak se uživit, když jdeme po cestě, která je v souladu s naší duší. Často si to zbytečně komplikujeme tím, že se všechno snažíme předem vymyslet. Snadno se tak může stát, že negativní představy o tom, co všechno špatného se může stát, nám znemožní se touto cestou vydat. Možná je mnohem lepší nechat se vést. Být průchozí, důvěřovat sobě, svým schopnostem a dovednostem."
Citlivě napsané, s pochopením a úžasným vhledem do věcí a lidí kolem nás. Možná jsem se trochu obávala, aby ta lehkost nebyla trochu na sílu, ale vůbec ne. Bylo to nádherně hluboké a zároveň čisté jako ty lesy z fotografií, které nejde minout.
***
„Jen my sami se rozhodujeme, co budeme v daných situacích cítit a jak se k sobě budeme chovat. To, jaký postoj zaujmeme, je naše volba. Ať už vědomá nebo nevědomá.“
„Láska otevírá všechny brány a cesty.“
„Někdy se na určitou změnu ve svém životě musíme pořádně připravit a naše přání je splněno až v okamžiku, kdy jsme doopravdy nachystáni a v souladu s tím, co má přijít.“
Pro mě velmi krásná kniha. Líbí se mi průřez osobností, které v ní vystupují od ryze praktických lidí až po ezo.
Po přečtení dostanete chuť sehnal si bydlení na samotě nebo alespoň si půjčit obytny vůz :)
Uz uvodni podekovani me pohladilo na dusi. Libil se mi rozdilny styl psani, autorka je vic zensky a citliveji naladena, jeji kapitoly byly hluboke a zamysleni hodne. Na duhou stranu autoruv pragmaticky, muzsky pohled se zase jednoduseji cetl. Zaujaly me fotografie, mista Valasska, ktera mam za humny, pribehy lidi, kteri ziji zajimavy a odlisny zivot od toho meho konzumniho. Pro me bylo cteni srdcovou zalezitosti a citila jsem se pri nem KRASNE. Dekuji.
Vlastně ani nevím, co jsem od knihy čekala. Myšlenka je mi blízká, ráda bych se tomu také přiblížila, ale uvedené příklady mi přišly až trochu moc extrémní a místy moc "ezo". To je ale jen můj problém, lidé jsou to určitě inspirativní a obdivuji, že se vydali tou svou cestou.
Některé příběhy mě bavily víc jiné méně, plusem určitě jsou krásné fotky.
Žít lehce je vlastně filozofické sousloví. Autoři v knize ukazují svůj pohled na hledání smyslu tohoto sousloví prostřednictvím lidí, kteří se ve svých životech, běžných denních činnostech vrátili ke kořenům. Snaží se žít soběstačně, pracovat na svých pozemcích, ale zároveň se zabývají prožíváním života bez balastu konzumu a pozlátek techniky a dalších zbytečností. Líbí se mi myšlenka rodového spojení. Manželé Sedlářovi kromě knihy mají svůj web i projekt nazvaný Žít lehce jehož součástí jsou i záznamy rozhovorů, které vedou o životě se svými přáteli.
Přečetla jsem s velkým potěšením a radostí. Samozřejmě to není kniha pro každého. Je to pro ty lidi, kteří trpí "přecivilizovaností" a vnitřně ví, že jim něco v životě chybí a uniká. Je to krásný návod na to, jaké lidi ve svém životě hledat pro napojení se zpět sám na sebe a přehodnotit žebříček hodnot s ohledem na sebe a na Zemi, po které chodíme.
Autoři nikoho nevybízejí k tomu, aby je všichni slepě následovali, jen ukazují cestu, po které je možné jít pro naplnění své bytostné podstaty. A to, že se kniha jmenuje "Žít lehce", neznamená, že cesta není bez překážek. Je to cesta ducha, duše a těla do vyváženosti a harmonie. A tu více či méně potřebujeme všichni bez ohledu na pohlaví, vzdělání, majetek, společenské postavení i věk. Přeji všem, kdo jí budou číst, aby jim přinesla hodně inspirací. :-))
Osud rodinky, která cestuje v karavanu k lidem, kteří se rádi podělí o svůj životní příběh a zároveň ukazují, že je možné žít v souladu s přírodou, nezávisle a přirozeně. Cesta během, které si autoři sami uvědomují, kam by chtěli patřit. Četlo se to samo, až má člověk po dočtení pocit, kolik konzumního a civilizačního balastu musíme řešit aniž bychom si to uvědomovali. Pěkné fotky v knize pěkně dokreslují atmosféru v knize.
Štítky knihy
ekologie Česko, Česká republika cestování rodina životní prostředí alternativní bydlení
Krásné fotografie. Ty jsem si užila nejvíce. Po obsahové stránce - ač jsem z vesnice, žijeme v přírodě a v souladu s přírodou, tak tento způsob myšlení mi byl a je cizí. Knihu jsem si přesto se zájmem přečetla jako skvělý způsob jak pochopit i jiné smýšlení a nastavení mysli.