Žít rychle
Brigitte Giraud
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/519858/bmid_zit-rychle-82e-519858.jpg
4
53
53
Román Žít rychle vznikl z šoku i posedlosti jeho francouzské autorky Brigitte Giraud. Ve chvíli, kdy se s mužem a malým synem stěhovala do nového domova, do vysněného domu, přišel životní zlom. Dvacet let pak pátrá a nachází osudové náhody, které způsobily tragédii, s níž je těžké se vyrovnat. Její intimní zpověď zasáhla čtenáře a ocenila ji i porota, když její dílo, vzešlé z bolesti, odměnila nejprestižnějším literárním oceněním ve Francii, cenou Goncourt.... celý text
Přidat komentář
Útlá kniha, která by mohla být jedním z témat pro letošní čtenářskou výzvu, kdyby... Kdyby všechna svá kdyby měla v názvu, což nemá, ač těch kdyby má velmi mnoho.
Knížka je výpovědí ženy, která se po letech stále vyrovnává s manželovou předčasnou smrtí. Většina z nás se nejspíš občas v životě zastavila na některém rozcestí a zamýšlela se, jak by to asi bylo, jak by to asi bylo, kdyby tenkrát shoda náhod, jiné rozhodnutí, cokoliv vychýlilo cestu úplně jiným směrem, než kterou ve skutečnosti šla. Stejně se zamýšlí i autorka, co by mohlo pozměnit směr, který kdysi zapříčinil obrovskou ztrátu. Sama nejspíš ví, že nic, ale pomocí nich se nejspíš vypisuje z bolesti, kterou zažívala a jistě ji zcela neopustí nikdy.
Psáno krásným jazykem, je to smutné a emocionální, vzhledem k tomu, že víme, jak to celé dopadne, tak mírně beznadějné, i když naděje je i to, že člověk nakonec může i s obřím balvanem v srdci žít dál plnohodnotně. I kdyby cokoli...
Námětem této knížky je tragická smrt manžela Gabrielle Giraud. Celé vyprávění je prokládáno klíčovými momenty, které za jeho havarií stály. Její proč a kdyby přímo vyzývají k opravě, změně, vrácení všeho do nultého bodu. Pak začíná uvažovat hlouběji, píše ... kdo jsem, abych si přivlastňovala moc nad osudem druhých ... a začíná vidět události z většího nadhledu. Svět našich rozhodnutí a vazeb je složitý, mnohdy bez šance něco ovlivnit. Pochopí, že z hlediska lidských možností má veškeré dění nad námi přesah. Přichází smíření a ona ho nechává odejít.
Kniha je velmi hezky napsaná a je taková - pokorná.
Na tuto knihu jsem narazil díky recenzi v Hostu. tímto děkuji recenzentovi, protože tahle kniha mě zasáhla. Myslím ale, že mě zasáhla jiným způsobem - ne smrtí, ale přemýšlení o smrti. V průběhu četby myslíte, že je to jen příběh vystavěn na kauzalitě, ale po dočtení zjistíte, že měl i filosofický přesah. Sama autorka však v knize občas narazí na "nějakého toho existencialistu", jehož myšlenky jí pomáhají se s událostí vyrovnat.
Kniha byla krátká co do počtu stran, dlouhá je však v bolesti z události. Člověk se sám musí zamýšlet nad tím, co mu a jeho blízkým denně hrozí, jaká obyčejná událost může změnit chod věcí: Půjdu na nákup dnes, nebo zítra? Co může znamenat, že jsem se ráno nechtěně zdržel v koupelně? Pojedu do práce stejnou trasou? Jakou muziku budu poslouchat při cestě do práce?
Myslím, že tahle kniha stojí za přečtení i proto, aby si člověk uvědomil, jak křehké je naše bytí a žití.
Takový pokus o uzavření ztráty. Na jednu stranu nejhorším možným způsobem - metodou "kdyby"; na stranu druhou se zdá, že všechny další možnosti byly během dvaceti let od smrtelné nehody manžela na motorce vyzkoušeny a odloženy. Zde je pozitivní důvod - stěhování a šance na nový začátek... Přiznám se, že pro mne to bylo iritující čtení, podvědomě jsem ho odmítala, neustále se snažila některé pasáže přeskakovat a silou se k nim vracela. Autorka má totiž pravdu - existují jen špatné otázky a relevantní důvod prostě není. Jsme tady a pak ne. Toť vše.
Tahle Odeonka je sice útlá co do počtu stran, zato dost silná obsahem.
Autorka retrospektivně vzpomíná a analyzuje moment, kdy při tragické nehodě přišla o svého manžela. Kniha je plná výčitek a není to lehké čtení. V každé kapitole autorka analyzuje jednotlivé situace předcházející nehodě a také to, že kdyby se sebemenší detail odehrál jinak, k nehodě by vůbec nemuselo dojít.
Je to velmi bolestivé čtení plné bezmoci, bohužel je to však realita odehrávající se lidem v mysli při takto zlomových momentech.
Hodnotím 4/5, kniha stojí za přečtení, jen se připravte na instantní depku
3,5* - slušné dielo, ktoré vyhralo Goncourta, aj keď mám trošku obavy, že či je až také skvelé. Na druhú stranu- človek, ktorý stratí niekoho takého blízkeho ako je strata druha či družky, sa v tejto knihe určite nájde. Ja sama by som si kládla rovnaké otázky ako autorka, a to konkrétne, čo by bolo keby. Pár týždňov po dočítaní knihy mám ale v hlave aj otázku, či už nestačilo v literatúre tej autofikcie alebo písanie na štýl Ernaux. No neviem.
Podmiňovací způsob času minulého vás bude provázet touto neobyčejně silnou knihou. Aby váš požitek z knihy byl ještě dokonalejší doporučuji si ke čtení pustit skladbu Dirge od Death in Vegas (autorka ji uvádí skoro až v závěru knihy ). Myslím si, že tak se dokonale spojíte s hlavní hrdinkou a s pocity, které na ní dolehly po události, která by se nestala KDYBY...
(SPOILER) Pro mě hodně silná kniha. Myslím, že asi pro každého, kdo se někdy vyrovnával se ztrátou svého blízkého. Zkrátka váš život pak provází "co by - kdyby", a tak trochu přemlouváte čas, aby se vrátil a vy mohli věci udělat jinak, říci si něco jiného, na chvíli se zastavit a prostě jen spolu být. I když už od události uplynulo 20 let, člověk stále cítí tu bolest a prázdno.
Tahle knížka ani ne o 150 stranách má autobiografické prvky a autorka v ní zpracovává téma vyrovnání se s manželovou náhlou smrtí.
Hlavní ženská postava Brigitte dvacet let po manželově smrti stále přemýšlí nad tím, zda by manžel zemřel, kdyby se nestaly ty události, jež se staly.
Bohužel, knížka mi vůbec nesedla. Můj zásadní problém tkví v tom, že osobně vůbec nemám ráda takové to řešení, že by mohlo být všechno jinak, kdybych se tehdy rozhodla jiným způsobem. Já sama to mám nastavené tak, že jsem se tehdy zkrátka rozhodla, věc dopadla tak, jak dopadla, i když nadmíru špatně, a naprosto nemá cenu řešit a trápit se s tím, co by se stalo, kdybych se zachovala opačně. Proto mě už základní východisko knížky vlastně dost iritovalo.
Ale dobře. Ještě bych dovedla pochopit úvahy osobního rázu typu, co by se stalo, „kdybych nejezdila do Paříže, syn nešel na oslavu, zavolala domů a podobně“, ale úvahy nad tím, co by se stalo, „kdyby Tadao Baba nezkonstruoval nebezpečnou motorku Honda 900 CBR Fireblade“ s obsáhlým výkladem jejího vývoje, mě skutečně rozčilovaly a já se ptala, proč proboha o tomhle mám číst.
V doslovu se vysvětluje, že všechny tyto informace mají přinášet jakýsi metafyzický rozměr, ale ten jsem tam já osobně vůbec nerozpoznala, naneštěstí zřejmě nejsem až taková intelektuálka. Autorka doslovu také zmiňuje podobnost tvorby Giraud a nobelistky Ernaux: „Zatímco Ernaux sebou nechává dějiny protékat, Giraud je buduje. Nebo lépe: přiznává se k tomu, že je jejich stavitelkou, inženýrkou nadlidského.“ Žádný takový závěr si z knihy neodnáším a nejsem schopna ho tam najít.
Hodnocení: 2* z 5*
U nás dosud neznámá francouzská spisovatelka Brigitte Giraud (*1960) má za sebou už třináct knih (první vydala v roce 1997) a za román Žít rychle (Vivre vite) získala prestižní Goncourtovu cenu 2022, a to jako teprve třináctá žena v historii tohoto ocenění, které se uděluje od roku 1903. V krátkém stotřicetistránkovém autobiografickém díle se po více než dvaceti letech vyrovnává s životní tragédií, která ji zasáhla v roce 1999: právě když kupovala v Lyonu dům a chystala stěhování s manželem Claudem a synem prvňáčkem, přišel Claude o život při nehodě na motorce, a to ve chvíli, kdy Brigitte byla v Paříži za svým vydavatelem a Claude jel vyzvednout syna ze školy.
Nečekejte však sentimentální vzpomínky na šťastné manželství s milovníkem a znalcem rockové hudby a motorek ani terapii psaním, i když terapeutický účinek literatura jistě má a pro autorku bylo nepochybně důležité vyrovnat se nějakým způsobem s něčím, s čím se vyrovnává jen těžko. Giraudová na to jde jinak: v textu, v němž není ani slovo navíc a který je ostrý jako břitva, přímý a upřímný, se po krátkém úvodu a před krátkým závěrem nazvaným Zatmění v dlouhém oddílu s názvem Kdyby ve 23 kapitolách zabývá tím, že všechno mohlo dopadnout jinak a k tragédii nemuselo dojít, kdyby... kdyby např. nekupovala dům, neodjela do Paříže, zavolala manželovi, že nemusí vyzvedávat syna, kdyby si manžel nevzal bratrovu motorku, kdyby si bratr neschoval motorku do jejich garáže atd.
Autorka ví, že všechna ta "kdyby" jsou nesmyslná a že "existují pouze špatné otázky", ale známe to asi všichni, pořád na ta "kdyby" myslíme a zabýváme se jimi: "Vracím se k litanii těch ,kdyby', kterou jsem byla po všechny tyhle roky posedlá. A která způsobila, že se z mého života stala realita v podmiňovacím způsobu času minulého."
Žít rychle
Trochu mi to tim vibem připomínalo romány/eseje Juliana Barnese, je to bylo o dost stravitelnější.