Živé mrtvoly

13.11.2019

Musím uznat, že název a bombastické popisky na knize (slovo "šokující" je zlo) ve mně vzbuzovaly pramalou naději, že beru do rukou kvalitní čtivo (ale výzva je mrcha a oxymórony se špatně hledají). A ono ejhle, máme tu příjemné překvapení! (Šokující!)

Živé mrtvoly jsou jedním z nejpopisnějších názvů, s nimiž jsem se setkala. Popisují stinnou stránku života v kanceláři (ne, žádný dresscode, sexualitu nebo stravovací návyky), který je podle všeobecného názoru plný stresu a přepracování. Zaměstnanci se tváří vyčerpaně, jako o život se přehrabují papíry, pobíhají z jednoho rohu kanceláře do druhého a dělají přesčas za přesčasem. A přitom vlastně nemají nic na práci a ukrutně se nudí. David Bolchover totiž mluví o špatné organizaci zaměstnanců, o nejasných pozicích s nejasnou náplní práce, které někdo vytvořil bez většího přemýšlení, o umělé přezaměstnanosti, kterou způsobuje nízká flexibilita podniků, nízké efektivitě práce, o zcestném důrazu na pravidelnou přítomnost na pracovišti a ještě zcestnějším opomíjení reálné práce. A taky o nezájmu vyššího vedení středních a velkých firem si tyto problémy připustit, natož je řešit. Hlavně zde ale mluví o lidech, kteří jsou často talentovaní a inteligentní, kteří kdysi chtěli budovat, tvořit, činit se. O lidech, které však do roka a do dne špatně nastavené pracovní podmínky ubily absencí práce a/nebo její smysluplnosti a sebraly jim sebevědomí potřebné k tomu, aby v životě udělali radikální změnu. A tak vyhasli. Umřeli v židlích, a přestože stále zvedají telefony a přehazují lejstra, není v nich vlastně ani špetka života. Mluví o živých mrtvolách.

Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se v knize neviděla. Před třemi roky jsem byla plná elánu a nadšení, dnes si cynicky čtu Živé mrtvoly v pracovní době a kašlu na práci, protože čím lépe ji odvádím, tím více mi nadávají. Takže za mě je téma více jak aktuální a pravdivé. A komu je kniha vlastně určena? Živým mrtvolám, aby si uvědomily, že nejsou samy a že se věci dají změnit (autor hodně podporuje drobné podnikatele a zaměstnání v malých firmách). A hlavně jejich vedení, protože jen to může změnit pracovní kulturu firmy a počet živých mrtvol minimalizovat. Styl psaní je svižný a úderný, nijak nepřipomíná typickou příručku osobního rozvoje. Někomu by ovšem mohl vadit až krutý smysl pro humor, který se nese celou knihou a který je obzvláště koncentrovaný v úvodu (ne, fakt to není kniha o líných zaměstnancích, jak by se chvilku mohlo zdát). Poslední hvězdičku strhávám za autorův skluz k utopii v poslední třetině knihy. Nechal se svými řešeními trochu unést a přikládá jim až magickou účinnost, což bylo poněkud úsměvné.

(PS: Obálka anglického vydání je mnohem hezčí a přitažlivější. Česká je nemastná neslaná.)