Život

13.07.2023

"Člověk usiluje o spojení s Bohem, namlouvá si, že následuje rady Krista, který byl zahrnut potupami a křivdami, a zároveň si chce uchovat vlastní čest a vlastní dobrou pověst. Ne, jsou to příliš rozdílné cesty, a tak se nikdy nedojde k cíli."

Zkoušel jsem číst Knihu života před pár lety, ale nedostal jsem se příliš daleko. Kapituloval jsem před tím obrovským rozdílem, který byl mezi duchovním životem Terezie a mým tehdejším náboženským levelem. Při druhém pokusu letos v létě sice ten nepoměr zůstal v zásadě stejný, přesto to bylo tentokrát jiné. Tentokrát jsem měl pocit, že ke mně Tereziino svědectví promlouvá, že je sice daleko (protože světice), ale že je mi nějak srozumitelná, nějak v mém žití přítomná. A občas (docela často) jsem měl pocit, jako by ke mně její slova nedoléhala z dálky, ale jako by jen formulovala něco, co se rodilo v záhybech mého vlastního přemýšlení a prožívání Boha. Byl to zážitek docela tajemný a dost silný. V mnohém tak vzdálená jste mi, Terezie od Ježíše, a přitom tak blízko!
Pomohlo jistě i nové vydání životopisu (který ve skutečnosti není životopisem, je to víc duchovní testament a průvodce spiritualitou, řekl bych). Nad předchozími knihami z edice Fontes (Terezka a Augustin) jsem se tady dříve rozplýval a nadšen jsem i tentokrát. Osvětlující předmluva a dobře zpracovaný poznámkový aparát mi umožnily správně chápat mnoho informací, které bych bez této pomoci nedokázal zařadit do patřičného kontextu.

Fascinující na Terezii je mnoho věcí. Mě nad jiné zaujala její absolutní snaha o poctivost a pravdivost. Je to patrné neustále, až se čtenáři může zdát, že je toho až příliš, všech těch obav o zkreslení vlastních vidění, nejistota ohledně věrohodnosti její vlastní interpretace. Terezie se tady intuitivně, v době raného novověku, ukazuje jako skvělý psycholog, který vnímá riziko, že si Boží přízeň a přítomnost vyložíme svým vlastním způsobem. Že si Boha osedláme a použijeme pro své duchovní útěchy svoji vlastní - a tedy nutně zkreslenou - představu. (Vyjadřuje to výstižně: "Je mi líto těch, kdo slouží Bohu na vlastní účet.")
Je zajímavé, jak v Tereziiných zápiscích žije v dobrém souladu vědomí Boží přesažnosti i blízkosti. Nikdo mi nemůže být víc nepodobný než dokonale dobrý Kristus, ale zároveň mi nikdo není blíž, nikdo mě nemiluje víc, nikdo není můj lepší přítel. Tahle "rovnost v nerovnosti" má v křesťanských postojích tendence k vytváření napětí, ale Tereziino přátelství s Bohem je hodně přirozené. A je důležité si ho v modlitbě připomínat a upevňovat, je to důležitější než teologické vzdělání nebo znalost Písma!

Velký prostor dostává popis Tereziiných vizí, to jsou trochu náročnější pasáže na vnímání a spoluprožívání s autorkou. Sám si nejsem zcela jist, jak je brát. Zajímavé ale je, že jí její mystická vytržení nijak neodvádí od praktických věcí. Svojí mystikou se nevzdaluje praktickému životu ani praktickému přemýšlení. Její pohled je trvale upřen na Boha, ale přitom neutíká od každodennosti. Kontemplace a činorodost jdou u ní ruku v ruce, neoddělitelné jako nádech a výdech. Vnímá se jako Marie i jako Marta, prožívá božství i lidství Ježíše - a tedy klade důraz na to, že každá aktivita jejich sester (a tedy i naše, jako Tereziiných vzdálených učedníků) s myšlenkou na Boha je dobrou službou, ano, i s koštětem v ruce, ano, i mezi hrnci :-).

Tereziin důraz na Boha je absolutní, je to neustálý život s Ním (docela výstižně je to vidět na způsobu, jakým popisuje čas: trvalo to jeden Zdrávas, nebylo to déle než odmodlení Kréda atp. :-). To vede k odpoutání od ostatních lidí i ke svobodě od sebe samé. Zní to na první pohled trochu zvláštně, jako znevážení a nedocenění člověka. Ale to jen tak může vypadat, Terezie vnímá společenství jako potřebné k vlastnímu růstu. Jako korekci a doplnění vlastního prožívání, jako vzájemnou podporu a obohacení. Píše: "Je to jistý druh pokory, nedůvěřuje-li člověk sám sobě a věří-li, že mu Bůh pomůže prostřednictvím lidí, jimž se svěříme. Díky takovým duchovním rozhovorům také roste vzájemná láska."
Právě pokora je možná hlavním motivem celého jejího díla. To se projevuje způsobem, který by se náhodnému čtenáři mohl jevit jako nezdravé ponižování. Zvlášť občasné výroky typu "co já o tom můžu vědět, jsem jenom žena" přivádí některé její současné čtenářky k nesouhlasnému vrčení a krabatění obočí :-). Ale to je daň za těch 500 let, které nás od ní dělí - a je spíš překvapivé, že je těch dobových podmíněností tak málo a že tahle velmi specifická žena ve specifické situaci může promlouvat tak silně i k nám, tady a teď. Tereziina spiritualita jako "budova, která má základ v pokoře" je velice oslovující, je živá, je aktuální!

"Ten, kdo tě opravdu miluje, mé Dobro, jde bezpečně po široké a královské cestě, daleko od propastí. A jestli klopýtne, spěcháš mu podat ruku; nepatří-li jeho srdce světu, ale jen tobě, nedokáže ho zkazit ani jeden pád, ani mnoho, protože kráčí údolím pokory. Nedokážu pochopit, z čeho má člověk strach, má-li se dát cestou dokonalosti. Kéž nám naopak Pán ve svém milosrdenství dá pochopit, že to je klamná bezpečnost, když se člověk řídí zásadami světa a žije v tak zřejmých nebezpečích, zatímco pravá bezpečnost je v tom, když kráčíme stále vpřed po Božích cestách. Upřeme své zraky na Boha a nebojme se, že toto slunce Spravedlnosti se skryje nebo že nás ponechá v temnotách, v nebezpečí, že se ztratíme, ledaže ho my sami opustíme."

05.11.2016

Jedním slovem - nádhera.

03.05.2015

Terezie je moje tajná láska. Tak hluboké a niterné, že žádný psycholog vám neřekne o podstatě duše tolik, co ona.
A kromě toho, líčení jejího života je strhující drama. Chce na sebe říct to nejhorší, a nakonec jen obdivujete její čistotu. Zmocňuje se jí Bůh, a všichni ji přesvědčují, že je to ďábel. Je připravená zemřít za každý článek víry, a přece máte pocit, že jí na článcích vlastně nezáleží. Chce být poslušná až do krajnosti, a nakonec musí být poslušná především Tomu, který vládne její duši.