Život

16.04.2020

Na knihu jsem narazil náhodou, vypadla na mě z knihovny, mrknu na přebal a říkám si, že by to možná stálo za přečtení. O autorovi ani knize jsem neslyšel, zaujalo mě jméno překladatele, tak jdu s chutí do toho.
V druhé dekádě 21. století, kdy jsme si v literatuře zvykli na cokoli, se nezdá knížka po formální stránce tak neobvyklá, jak ji vychvaluje editor a překladatel Josef Kostyhryz. Ano, je to román psaný básnickým způsobem, poeticky, kapitoly ale jdou po sobě v chronologickém sledu. Díky poetickému jazyku se nejedná o vyprávění, události musí člověk hledat a číst z náznaků, ale přesto je tu primární příběh, a to život vypravěčův ve vztahu k jeho lásce, s níž se setkáváme už od jejího narození, Marii, hvězdě mořské.
No, musím říct, že v polovině knihy mě to už celkem lezlo na nervy. Hrdina je pěkný fanfarón a darebák, macho a násilník, egoisticky přesvědčený o své výlučnosti a ryzosti, "šlechtic chudoby". Možná, aspoň je to tak psáno, se jedná o rysy autobiografické. Tombari, jak jsem se postupně dočetl na italské wikipedii, byl osobní osobním přítelem Benita Mussoliniho a byl ovlivněn Rudolfem Steinerem, jeho trojím dělením společnosti. "Dojala" mě pasáž, kdy hrdina podvádí svou lásku Marii, spí s děvkami, protože ji chce ponechat čistou, a když jí i ostatním (těm děvkám) vysvětlí své ušlechtilé pohnutky, tak ženy pláčou dojaty ryzostí a hloubkou jeho lásky.
Ale na druhou stranu mě zaujaly a bavily pasáže vztažené k prostředí a přírodě nebo spontánně znějící výkřiky k Bohu.