Život Alexeje Arseňjeva
Ivan Alexejevič Bunin
První díl autobiografického románu s podtitulem U istoka dněj (U pramene dnů). Příběh se odvíjí v 80. a 90. letech 19. století a představuje hrdinovo dětství ve stepním středoruském dvorci, gymnaziální léta, jeho vztah k pokusům mladé inteligence o společenskou vzpouru i jeho první tragickou lásku.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1989 , OdeonOriginální název:
Жизнь Арсеньева (Žizň Arseňjeva), 1927
více info...
Přidat komentář
Román s autobiografickými prvky jsem četla již před delší dobou, ale dodnes si pamatuji, že mě naprosto uchvátil a četla jsem ho jedním dechem. Mám moc ráda ruskou literaturu z přelomu 19. a 20. století a Ivan Bunin je mým oblíbencem, zvlášť pak pro krásný, bohatý, barvitý jazyk, jakým píše a jak dokáže člověka přenést do míst svého příběhu, aby se tento pozvolna nechal unášet jeho vyprávěním.
Název knihy není úplně přiléhavý (víc by sedělo Mládí A.A.), neboť autor poněkud překvapivě svého hrdinu opouští lehce po dvacítce...jako dílo autobiografického charakteru vzpomíná a popisuje krásným, bohatým, lyrickým jazykem přírodu, dětství v rodině chudnoucí šlechty na ruském venkově, léta nadšené četby i studia, velkolepé sny o vlastní budoucnosti, první zamilovanosti i láska s velkým L... a navzdory tomu, že Arseňjev opravdu není někdo, s kým byste chtěli ztroskotat na pustém ostrově, díky obraznému stylu I.Bunina je to krásná četba.
Do tohoto autobiografického románu se již známý a uznávaný autor pokusil
vložit veškerý svůj um.Prý se mu nepsal lehce,ale povedlo se.Bohatý jazyk,věty
jak malované,celosvětové uznání,zasloužená Nobelova cena.Překlad do češtiny
je bravurní/Taťjana Hašková,Jan Zábrana/.
Mladý Bunin /Alexej Arseňjev/ každopádně žádný velký sympaťák není-irituje svou
sebestředností,egoismem a nedostatkem empatie.Je dychtivým pozorovatelem,
okolní svět-nejen mraky a interiéry kostelů,ale i blízké osoby-vnímá ale jaksi ploše,
pouze jako uměleckou inspiraci a materiál pro své texty.Nejsem znalec Buninova
života ani díla,z tohoto románu mně vychází jako výjimečně talentovaný spisovatel,
vedle kterého žít asi nebylo jednoduché.
Vlastní styl mne příliš neuchvátil. Na druhou stranu už při čtení Pasternaka jsem měl chuť rozjet se do Rusi, ale po Buninovi to je opravdu vážné. *** Na jednu stranu jsem hodnotil autorovu ochotu ukázat se v celé své "nahotě", na stranu druhou to byl opravdu protivný do sebe zahleděný člověk, se kterým bych asi jen těžko vydržel. Připomněl mi autobiografickou knihu jiného významného spisovatele S. Rushdieho: Joseph Anton: Vzpomínky. Také protivný, byť nepochybně obdarovaný člověk. *** Proč za tuto knihu dostal Bunin Nobelovu cenu nechápu, ale nejsem znalec ani kritik světové literatury.
Další z knižních restů, první seznámení s autorem. Mnoho krásných úvah, ovšem mne zaujalo především podobenství v podobě samotné ústřední postavy, kdy Alexej je sice zasněný a ideály překypující, přesto však floutek, jež sice dovede pojmenovat problémy okolního světa, chybí mu však odhodlání a trpělivost s nimi cokoli dělat. Pár veršíků, milostné avantýry...To je obraz celé generace mladých Rusů, jak to dopadlo, víme. Co bude s mou generací, toť otázka
Jan Zábrana, překladatel: „Buninova novela Lika (pátá kniha románu Život Alexeje Arseňjeva) je ta nejkrásnější próza, kterou jsem v životě četl – do osmačtyřiceti let. A bylo to jedno z mála štěstí, která mě v profesi potkala, když jsem ji mohl překládat.“ (1979)
Autorovy další knížky
1962 | Temné aleje |
1976 | Pieseň lásky |
1975 | Antonovská jablka |
1970 | Pán ze San Franciska |
1958 | Míťova láska |
Spisovatel Ivan Bunin (1870 - 1953), první ruský nositel Nobelovy ceny za literaturu (1933), který začínal jako básník a proslul svými novelami (Vesnice, Suchodol, Míťova láska aj.) a povídkami (cyklus Temné aleje aj.), je autorem jediného románu Život Alexeje Arseňjeva (1930/1939/1952), patřícího k vrcholům jeho tvorby i ruské literatury první poloviny 20. století.
Lyrický autobiografický román se odehrává v posmutnělé atmosféře rozpadlých "šlechtických hnízd" v 80. a 90. letech 19. století. Vypravěč a titulní hrdina Alexej, syn zchudlého, nepříliš praktického šlechtice, vzpomíná na dětství, dospívání, gymnaziální léta a mládí v provinciálním městě, na své mladistvé vzpoury, na to, jak zanechal studií a snil o psaní, na své literární začátky a první pracovní povinnosti. V poslední části vzpomíná na svou první velkou lásku k dívce Lice, jak jinak než lásku tragickou...
Dílo je naplněno poetickými reminiscencemi na zmizelou Rus; ve svém sugestivním a jemném časovém předivu připomíná slavnou Proustovu metodu "vzpomínky na vzpomínku". Román mě zaujal trochu méně než Buninovy nejlepší povídky a novely, v těch je jeho největší síla, ale i tak to byla pěkná četba, a to především díky krásnému a nesmírně bohatému jazyku.
Román vznikal dlouho, prvně se jím Bunin zabýval už v roce 1920 ve Francii, pak ho psal v letech 1927 - 1929. První čtyři knihy z pěti, do nichž je román rozdělen, vyšly knižně v lednu 1930 v Paříži. Kniha pátá, nejdelší, vyšla v roce 1939 nejprve samostatně v Bruselu pod názvem Lika. Celý román byl publikován až v roce 1952.
Přeložili Taťjana Hašková (kniha první až třetí) a Jan Zábrana (kniha čtvrtá a pátá a oddíl Z raných verzí).
"Těch opuštěných panství, těch zpustlých zahrad v ruské literatuře a té lásky, s jakou byly vždy líčeny! Proč ruská letora tolik holduje, proč si tak libuje v chátrání, spoušti, v rozkladu?"
"Lidé stále čekají na něco šťastného, zajímavého, sní o nějaké radosti, o nějaké události. Tím mě také láká cestování. A pak ta volnost, prostor... všechno nové je vždycky sváteční, znásobuje to pocit života, a vždyť my všichni nic jiného nechceme, v každém silném citu hledáme právě tohle."
"Život by měl být úchvatný..."