Život je jinde
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/89_/896/bmid_zivot-je-jinde-Gn3-896.jpeg
4
595
595
„Tématem mých románů není kritika společnosti. Život je jinde je situován do roku 1948, do doby zešílevšího stalinismu. Ale mou ambicí nebylo kritizovat režim! Kritizovat ho v roce 1969, kdy jsem román dopisoval, by bylo nošení dříví do lesa. Téma románu je existenciální: je to téma lyrismu. Revoluční lyrismus komunistického teroru mne zajímal, protože vrhal netušené demaskující světlo na odvěký lyrický sklon člověka.“ Milan Kundera: Poznámka autora [prosinec 1992] v románu Nesmrtelnost, Atlantis 2006, s. 376. Milan Kundera napsal Život je jinde česky v roce 1969; poprvé vyšel francouzsky pod názvem La vie est ailleurs v Éditions Gallimard roku 1973. V témže roce román získal francouzskou literární cenu Prix Médicis. První, exilové české vydání vydalo v roce 1979 nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých v Torontu. Obálku s použitím autorova obrazu navrhla Barbora Munzarová.... celý text
Přidat komentář
Kniha podivná, pustošící a hluboká, opisuje doslov přednosti Život je jinde a lepší přídavná jména hledám opit posledními stránkami ztěží. Kunderova procházka životem Jaromila je neústupně plastická, mrazivě komplexní. Cíleně se zmítá v autenticitě, melancholii, sarkasmu, perspektivách i polemice, aby sama sebe zabavila v úskocích do zákoutí dějů, odkazů, boření postav, představ, ideálů nebo filosofií. Jsem opět udiven tou štiplavou autorskou jednoduchostí, která text mnoha vrstev drží. Věřím přesto, že pro nejednoho člověka může jít o náročnou četbu. Je k ní totiž potřeba Kunderu akceptovat, nechat se jím vést, emočně se zainteresovat, chřadnout a prožívat s ním. O to fatálněji a neútěšněji se pak jeví motiv zbytečnosti, v níž Život je jinde začíná, v níž kráčí a s nímž končí. Chladná, ale skvělá záležitost, která se, věřím, ještě opakovaně obrátí v mých myšlenkách.
Myslím, že tato Kunderova kniha je ještě více než jeho ostatní především o kráse jazyka a o tom, jak s ním umí pracovat ve svůj prospěch. Samotný děj je spíše absurdní a není nijak napínavý, ale to je ve výsledku jedno. Kundera vesměs nikdy nesází na sílu děje, ale spíše na autentičnost jazyka a svých postav, skrz které dokáže interpretovat své myšlenky. Jaromil je postavou veskrze směšnou a také na něj čeká směšný konec, není ale právě on dokonalým reprezentantem této pohnuté doby, kdy takřka všichni hráli role, ve kterých neměli co dělat?
Tak si to racionálně rozdal s lyrismem. Vypořádal se s těmi všemi Wolkery, Halasy, Lermontovy či Rimbaudy. Věděl, že čtenář tuší, že se tak osvobozuje i od autorů Posledního máje, Člověka, který je zahrada širá, ba dokonce i Monologů. Očistil se. Skutečně? A co Jaromil a jeho udání? Je to jen licence prozaika?
Kundera umí psát. Jeho (sebestředný) cynismus mrazí.
Není to žádný thriller, ale stále o knížce přemýšlím. Drží se mně jako klíště. Týká se to jen básníku? Nebo taky ovlivňuji tak moc životy druhým?
Já Vám nevím, vidím to přesně opačně než většina čtenářů zde. Kundera mne bavil okolo dvacítky, když jsem poznávala kvalitní literaturu. Dnes cokoli otevřu (včera Život je jinde, vloni Nesnesitelnou lehkost), tak skoro nedokážu číst. Pro upachtěnost jazyka. Pro překombinovanost šustící papírem. Pro násilná kompoziční řešení. Pro vidění světa, které snad bylo přežité už v šedesátých, z něhož se nikdy nevymanil. Někteří jej nazývají světovým. Netuším v čem. Román-esej je v jeho podání neuvěřitelně krkolomná záležitost (vůbec radši nezmiňuji Nevědění, to je jak špatná slohovka a Slavnost bezvýznamnosti je špatný vtip.) Dle mého názoru je to náš nejpřeceňovanější autor (s možná jednou dvěma lepšími knihami). Kohout, Korner, Hrabal jsou bezesporu vysoko nad ním.
Bojím se znovu otevřít Nesmrtelnost, která mne před zhruba dvaceti lety uchvátila.
Chtěl bych povědět všem, jak krásný je Kunderův jazyk!
Zdali něčeho takového jsem schopen je otázka jiná.
Vybroušený styl psaní, pohlcující osnova příběhu a něžnost použitých slov je nad jakýkoliv údiv, či omámení. Píšící literáti mi prominou, ale lehkost s jakou Kundera vytváří poměrně složitý emoční příběh, je až andělsky dokonalá, nehmotná a přesto silná svou přesvědčivostí.
Kundera zasadil děj románu do neblahé doby českých dějin a také jej v podobných časech napsal. Pro mě osobně jsou ovšem jen rámcem příběhu, i když se jich svým vyústěním sám příběh hluboce dotýká.
Mnohem větší důraz přikládám samotným postavám románu, vnitřním bolestem i radostem v nich skrytých, které jsou umocněny právě oněmi přenádhernými slovy, jež nedostanete z hlavy ještě dlouho po přečtení celé knihy.
Prozaická básnickost Kunderova stylu je v kontrastu s krutostí celého příběhu. Ale proto je možná dokonalý...
Obeplout svět a pojmenovat krásy, které jste po cestě spatřili, není až tak složité.
V Kunderových větách se můžete ztratit a možná i utopit. Zatímco při cestě kolem světa vám je oporou plášť a paluba lodi, při četbě tohoto románu od Kundery čelíte krásám příběhu a jazyka prostovlasí, nedostatečně oblečení a nepřipravení na klima, které pan Kundera stvořil...
"Vyprávějte mi o té, na niž myslím stále,
vyprávějte mi o jejím stárnutí,
vyprávějte mi o tom, kterak byla malá,
dejte mi pít vodu, kterou vyplakala.... "
A konec básně najdete uvnitř Kunderova díla. Myslím, že stojí za to knihu otevřít a číst.
Naplníte svoji duši vším, co člověk ke svému žití potřebuje.
Druhý román Milana Kundery Život je jinde, dokončený v Čechách v roce 1969, možná stojí trochu ve stínu slavného prvního románu Žert nebo pozdějšího světového bestselleru Nesnesitelná lehkost bytí, ale spolu s nimi a s posledním česky psaným románem Nesmrtelnost bezpochyby patří k vrcholům Kunderova díla. Život je jinde vyšel poprvé ve francouzském překladu v roce 1973 (a byl oceněn Prix Médicis), česky až v roce 1979 v torontském nakladatelství manželů Škvoreckých ‘68 Publishers. Vydání na domácí půdě se román dočkal až letos, jako vždy v nakladatelství Atlantis. Z česky psaných Kunderových děl tak u nás dosud nevyšla už jen Kniha smíchu a zapomnění. Francouzsky psané eseje postupně Kundera sám překládá do češtiny a vydává je v malých brožovaných knížkách v Atlantisu (zatím jich vyšlo sedm); čtyři francouzsky psané romány zatím zůstávají v češtině nedostupné.
Hlavní postavou románu Život je jinde je mladý básník Jaromil, jehož sledujeme od narození, resp. početí, až do jeho předčasné smrti ve věku dvaceti let. Jaromil se narodil zhruba ve stejné době jako sám autor románu (Kundera je ročník 1929) a dospívá kolem roku 1948. Po únorovém komunistickém převratu dá svoji poezii i osobu do služeb nového režimu. Básně píše od dětství, chce se proslavit jako básník, vzhlíží k básnickým vzorům minulosti (útržky ze životů Rilkeho, Rimbauda, Wolkera, Puškina, Lermontova či Shelleyho se prolínají celým románem), představuje si slavnou smrt („Který básník nesnil o své smrti? Který básník si ji nevymalovával v představách?“), ovšem nakonec zemře za tragikomických okolností a jako udavač. Nejdůležitější roli v Jaromilově životě hraje jeho matka. Zklamaná sňatkem s mužem, s nímž po kratičké známosti otěhotněla a který ji nemiluje, projektuje matka veškeré své touhy, sny i zklamání do syna. Hned na začátku románu se dozvíme, že hrdinou bude básník, který z matky vyklouzl „na znečištěné prostěradlo světa“. Po celý svůj krátký život se bude Jaromil marně snažit vymanit z matčina vlivu; otec v jeho životě hraje jen okrajovou roli, i když chlapci samozřejmě o to víc chybí. Básníkova poněkud zakomplexovaná, maloměšťácká matka žije jen pro syna, obětuje pro něj dokonce i nadějný milenecký vztah s malířem, k němuž Jaromil chodí na hodiny kreslení; o to víc upírá matka k Jaromilovi své naděje. Když je jasné, že malíř z Jaromila nebude, podporuje matka chlapce v jeho literární tvorbě, ačkoli jí ne tak úplně rozumí. Matka ovšem na syna také žárlí, resp. na jeho případné partnerky i na to, jak se jí Jaromil, čím je starší, logicky vzdaluje. Komická situace nastane, když se Jaromil seznámí s nehezkou dívkou, obyčejnou pokladní v samoobsluze, zrzkou. Když se mladík s dívkou miluje a matka se předčasně vrátí domů a slyší vzdychání dívky, předstírá, že neví, co se v ložnici ve skutečnosti odehrává, a „zachraňuje“ dívku, které se podle ní udělalo špatně. Když se Jaromil seznámí s krásnou filmařkou, cítí matka ještě větší ohrožení. Spřátelí se proto s filmařkou, a když dívka točí o Jaromilovi dokument, je právě matka hlavní „režisérkou“ celého projektu. A Jaromil se jen marně brání. O to vypjatější je jeho vztah se zrzkou, na kterou chorobně žárlí a požaduje od ní, aby se mu absolutně oddala. To také nakonec vede k Jaromilově tragikomické smrti i k nešťastnému osudu zrzky, která si vymyslela komplikovanou lež, aby na ni Jaromil nežárlil, když se jednou opozdí na schůzku s ním; neuvědomí si však, kam taková lež může vést… Jaromil je narcista, naivní idealista, zahleděný do sebe, snílek, který se projektuje do Xavera, jakéhosi svého alter ega, který je v Jaromilově fantazii úspěšným a sebevědomým svůdcem. Kundera v románu především analyzuje „lyrický“ postoj k životu: „Lyrika je opilství a člověk se opíjí, aby snáze splýval se světem.“ „Lyrika je území, na němž se jakékoli tvrzení stává pravdou. (…) Lyrik nemusí nic dokazovat; jediným důkazem je patos prožitku. Génius lyriky je génius nezkušenosti. Básník ví o světě málo, ale slova, která z něho vycházejí, řadí se do krásných skupenství, která jsou definitivní jak krystal; básník je nezralý, a přesto jeho verš má v sobě definitivnost věštby, před kterou i on sám stojí v úžase.“ Kundera je k takovému postoji k životu kritický a jeho román je plný ironie.
Kundera je pan spisovatel. V jeho knihach si vychutnavam kazde slovo, bavi ma najma jeho skryty zmysel pre humor a ironiu. No keby sa ma niekto spytal, o com ta kniha je, tak by som len tazko hladal slova. Kniha od Kunderu je ako pohar 20 rocnej whisky. Treba vychutnat kazdy dušok, nie rozmyslat nad tym, ako vlastne chuti.
Motto :
Což není parodie věčným údělem člověka?
Není snadné začíst se do díla tohoto autora.....;
Jak se rodí a umírají básníci .... a spousta přemýšlivých úvah....
" Něha se rodí ve chvíli, kdy je člověk vyplivnut k prahu dospělosti a v úzkosti si uvědomí výhody dětství ...."
" Básník ví o světě málo, ale slova, které z něho vycházejí , řadí se do krásných skupenství, která jsou definitivní jak krystal ...."
Ovšem některé závěrečné kapitoly byly postaveny až absurdně - například básníci na policejním školení či splnění občanské povinnosti ....
Připadá mi, jakoby autor polemizoval s názorem,že i on má v sobě něco z Jaromila,
protože byl ovlivněn podmínkami ve své době...
Milan Kundera nám určitě ve světě ostudu neudělal a těší mne, že svým nevěděním
vyjádřil názor na svoji emigraci....
(SPOILER)
Skvělé, touto knihou se Kundera zařadil mezi moje oblíbené autory. Už jsem byl nadšený s Žertu, ale to je světové dílo a trochu jsem počítal s tím, že podobně, jako Nazí a mrtví a pak to ostatní, Sto roků samoty a pak to ostatní atd, že i u Kundery bude Žert a pak to ostatní.
Tedy Život je jinde. Od začátku, naprosto obyčejný příběh, který se děje jakoby mimochodem s pozadím velkých událostí 20 století, kdyby to napsal kdokoliv jiný než Kundera, mohlo to být docela nudné tlachání, zde ale ne, spousta, metafor paralel, wau efektů. Například 20 uříznutých sluchátek a změny jejího významu, přirozeně začínám chodit s dívkou, která se mi nelíbí, protože se to prostě stane, různé typy slz maminčin a jejich významů, návrat do místa, kde jsem byl počat a přirovní ke hříbku, který zde prostě vyrostl, paralela s Wolkrem a spousty jiných mladých básníků, kteří zemřeli mladí a jejich propojení s matkou, vlastně se propojení matka vs syn prolínalo celou knihou. Různé podoby matky a syna. Matka milující, matka starostivá, matka žárlivá, matka sobecká. No a nakonec ta kapitola čtyřicátník, podle názvu jsem tak nějak počítal, že autor popíše básníka, jako čtyřicátníka a pak jeho smrt, ale to by nebyl Kundera, zde si autor prostě tak nějak s lehkostí odskočil k někomu jinému a jinému příběhu a pak se zase nenuceně vrátil k básníkovi a nechal ho zemřít. Brilantní vyústění.
Vím, že se v poslední době hodně řešila kontroverze Novákovy biografie a Kunderova charakteru. Nemám na to názor, Knihu jsem nečetl a číst nebudu, ale jako spisovatel, je Kundera prostě skvělý, když to srovnám s některými dnešními spisovateli, tak bych skoro napsal Kundera je jinde. Už se těším na další autorovy knihy, které mi zatím tak nějak záhadně zůstali schovány, abych si je mohl pošetřit do současnosti a těšit se s nimi.
„Téma románu je existenciální: je to téma lyrismu. Revoluční lyrismus komunistického teroru mne zajímal, protože vrhal netušené demaskující světlo na odvěký lyrický sklon člověka,“ napsal o své knize autor pro české vydání mnoho let po napsání díla.
Achjo, snad by se téhle literární konstrukci dalo říct UMĚNÍ PRO UMĚNÍ? Takových děl bylo nakresleno, napsáno! A ono se to vždycky líbí (viz souhlasné mručení na těchto stránkách). Konec konců Kundera podobné lyrické budovatelské častušky také pilně psával! Dnes se k nim, samozřejmě, nehlásí. A kupodivu do svého románu ani jednu nezařadil. A přitom jsou to takové perly!
TRAKTORISTKA (úryvek)
Po směně, když k tobě jedu
trolejbusem z Bohdanče,
unaven být nedovedu,
je mi jako do tance!
Kolem ruch a budování,
slunce nade mnou,
a tak po skončené práci
jedu za tebou…!
Ve svých tvrdých dlaních
vyměním soustruh za ručku tvou.
Traktoristko vzorná,
píseň moje letí k tobě tmou.
Do ouška ti šeptám,
když tě večer líbám,
lány tebou zorané,
že ve snu vždycky líbám!
Pro splněné normy
jsi mi dražší den ode dne víc!
Tys má traktoristka,
údernice z Pardubic!
(Neznámý autor - ale do scény z přednášení ve středisku výcviku SNB by se to moc hodilo! A Frantíci by mrkali na drát!)
Zato se to v Kunderově románu hemží velkými lyriky, které tvoří vydatnou stafáž celému tragikomickému příběhu. A vždycky se hovoří o jejich smrti, abychom ji mohli porovnat se smrtí jeho lyrického udavače, dává to příběhu úžasný esprit! Chytře vymyšleno a pěkně sepsáno: žádné hrůzy se tu nekonají, mladý básník víceméně žije ve vzduchoprázdnu a snad ani nevnímá, co se ve společnosti kolem něho děje… Kniha plyne jako voda, mizí, nenadchne, neublíží. Je jasné, že Kunderův životopisec Novák neodolal a jal se srovnávat reálie Kunderova života s jeho dílem. Je to velmi svůdné pomyšlení, že se Kundera takto vyrovnával se svými životními omyly, i to udání by tu bylo, jen nevím, zda bylo tak romantickolyrické, jako tohle knižní…
Mám zato, že recenzentka knihy Kamila Míková uhodila hřebíček na hlavičku, když parodicky nazvala svou recenzi Čtenář je jinde: „V této knize má počátek Kunderovo pseudofilozofování, které je pro jeho tvorbu typické dodnes: generalizování, falešné dedukce nebo sklon na základě jednoho příběhu vyvodit všeobecný závěr, podepřený překroucenými odkazy na vytržené citáty ze světové literatury, filozofie nebo z dějin. Autor například píše, že hesla, která Jaromil vymýšlí pro prvomájový průvod studentů v padesátých letech, jsou totožná s hesly ze studentské stávky ve Francii v roce 1968. Jaromilova mladistvá naivita (ve vztahu k matce, dívkám nebo komunistické ideologii, s níž se ztotožní) je v knize soustavně srovnávána s pocity, myšlenkami a činy proslulých světových básníků (Rimbauda, Lermontova, Puškina, Shelleyho). Je to na jednu stranu snaha předvést zfanatizované svazáky jako „romantiky“, které svět dobře zná a v podstatě si jich váží, tedy tyto svazáky ospravedlnit a přiblížit čtenáři, který komunistickou diktaturu nezažil. A na druhou stranu je to pokus zesměšnit v Jaromilovi všechny ideály světa.
Ale snad jsou Kunderovy příběhy provokace, výsměch, žert, škleb. Hozená rukavice čtenáři. Snad se román Život je jinde odehrává jen ve fiktivním světě, který s českou realitou nelze srovnávat. A snad jako čeští čtenáři ani nemůžeme pochopit knihu Život je jinde, protože život je – ve Francii a pravý čtenář této knihy žije tam.“ A má bezesporu pravdu: kniha vyšla u Gallimarda roku 1973 a Kundera jistě text upravil tak, aby se dobře četl všem, kdo fandili těm mladým, kteří malovali provokativní hesla na zdi Sorbonny na jaře 1968 a chtěli dělat revoluci. Můj kamarád v 69. také emigroval a z Paříže mi napsal: „Nejeden Francouz tu horuje pro komunismus, ale neumí si představit, že když dostane v neděli večer chuť na čerstvý chleba, nemohl by si ho jít koupit.“ Ano, život byl v ČSSR opravdu jinde a tahle kniha je právě pro takové lidi, jakými byli ti francouzští komunisté.
Naprostá harmonie slov a obsahu!
Zrovna jsem dočetla Idiota od Dostojevského a o po psychologické stránce mi paradoxně přijde mnohem zajímavější tento Kunderův titul - to, jakým způsobem autor popisuje pohnutky a motivy chování postav, je prostě geniální - sama jsem trochu cynická, takže asi není divu, že se mi to tak líbí.
Rovněž mě vůbec neurazily autorovy vsuvky dávající do souvislosti Jaromila se světovými básníky - za prvé to byla fajn intelektuální výzva a za druhé to bylo pro samotný příběh velice osvěžující.
Opravdu mě baví s jakou lehkostí a hlavně bez pocitu vulgárnosti dokáže Kundera popisovat erotické scény, myslím, že to je nesmírně těžká disciplína, ale autor to hravě zvládnul - v knize se to eufemismy jenom hýřilo!
Kundera je prostě sázka na jistotu - knihu jsem přečetla za jediný den, protože jsem se od ní nemohla odtrhnout.
Asi jsem se ještě nesetkala s autorem, jehož styl psaní a myšlenky by mi tak seděly.
Knihu Život je jinde jsem četla shodou okolností paralelně s knihou Umění milovat od Ericha Fromma. Ukázalo se to být jako docela dobrá kombinace.
Fromm ve své knize popisuje různé druhy lásky, mimo jiné také tu rodičovskou plus její různé dysfunkce. ,,Pravá podstata mateřské lásky je péčí o růst a to znamená, že si matka musí přát, aby se dítě od ní oddělilo.”
Inu, to se v případě hlavního hrdiny knihy Jaromila nestalo.
Zároveň chybějící nebo nezúčastněný otec v dítěti budí velkou úctu k autoritám jako k chybějícímu prvku otcovské lásky. To se v případě Jaromila stalo.
Máme před sebou podobného hrdinu jako v knize Alberta Moravii Konformista; ten se snažil skrýt svoje stigma zneužití knězem, díky čemuž se z něj stal skvělý nástroj fašistického režimu. Snažil se potírat špínu v sobě potíráním protirežimní špíny tam venku.
Jaromil se snaží být dospělý, schovat cejch mateřské lásky a splynout s davem. Otcovskou lásku a mužskou sílu naopak hledá v sounáležitosti s revolucí a v odevzdání se socialistickému režimu. Jenže, jak říká Fromm, aby člověk dospěl, musí v sobě objevit matku i otce, což se Jaromilovi nepovedlo.
I přes obvyklou kunderovskou misogynii, skvělá studie postav. Nemůžu něž dát plný počet bodů.
U Kunderových románů se dá spolehnout, že zkrátka umí psát a má co říct. Stejně jako na to, že vede příběh pevnou rukou a za účelem sdělení, které čtenáři více či méně doslovně vysvětlí, že se bude inteligentně filosofovat, že dojde na ironii života a že ženy budou spíš stafáž než lidské bytosti.
Život je jinde je portrét člověka, který žije jakoby ve snu, bojí se života a dokáže vnímat jen sám sebe, svůj obraz před jinými. Prázdná nádoba hlásající cizí myšlenky (dokonce s cizími gesty a hlasem), maminčin mazánek a k tomu skutečně nadaný básník, kombinace podle autora pro 50. léta jako stvořená. Doba ho pohltí a on se nechá, rád.
Kundera píše, že chtěl popsat „lyrismus“ porevolučních let – to ano, a působivě, ale Jaromil je příliš vykonstruovaná, predestinovaná postava, aby se dal brát jako typ své doby. Jeho neustále pitvaný incestní vztah s matkou, detailně rozebíraná sexuální frustrace, nesmírná odtrženost od reality a z ní plynoucí tupá naivita dávají dohromady neuvěřitelnou figurínu vhodnou pro studium psychologie, která má ale málo společného s člověkem.
A přesto, v tom je Kunderovo mistrovství, jsou Jaromilovy činy a duševní hnutí pochopitelné a navíc zajímavé. Sprostota ducha podaná chytře a poutavě a k tomu přemýšlení o spisovatelském řemesle i s příklady.
Semo tamo mi přijde až skoro nepatřičné vyjadřovat se ke knížce, jejíž literární kvality přesahují mé vyjadřovací schopnosti a tohle je právě ten případ. Normálně mu závidím, Kunderovi jednomu, že to tak umí pěkně poskládat a dokáže navodit takovou zvláštní, specifickou atmosféru. Stejně jako v jiných jeho knížkách je i zde rozervaný hlavní hrdina, který je jakýmsi způsobem vydělený ze společnosti, zrada, láska a samozřejmě také pošramocené rodinné vztahy. Prostě takový životní pelmel. Kdo z nás jsme ho nezažil? Ale kdo z nás o něm umí poutavě psát....?
"Nemůžeme-li změnit svět, změňme aspoň svůj vlastní život a žijme ho svobodně."
Pro mě průměrný román Milana Kundery. Dobře se ale prolínají románem autobiografické prvky-zvláště akt udání...
Tato kniha je trochu varováním pro umělce, aby se neopili svým úspěchem a neutopili se ve vlastních verších. Kundera rád předkládá čtenářům problémy svých postav, společnosti, umění. Jakékoliv vybočení z reality, opomenutí nějakého důležitého faktu nebo vysmívání se světu kolem sebe, ignorování ostatních, egoismus, narcismus - vše je nakonec tvrdě potrestáno.
Je však někdo v jeho knihách, kdo zůstane nepotrestán? Není. Protože všichni lidé mají chyby, za které v životě pykají a kdokoliv se odváží ostatní tvrdě odsuzovat, dopadne nakonec ze všech nejhůř.
Oproti ostatním Kunderovým knihám zde spatřuji větší lehkost pera, příklady, které jsou až extravagantní, k postavám, ač v detailu, tentokrát čtenář přistupuje s odstupem, jsou tragikomické již od svého vstupu do příběhu.
Asi nejlepší román o psaní a hledání mnohých jejich místa v životě (či života samotného)
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Nemůžu hodnotit jinak než plným počtem. Takové dílo považuji za nejvyšší level literatury. Jak květnatě, a přitom vtipně a přesně popisovat vnitřní pochody všech postav - to umí jen opravdový talent. Vůbec si neumím představit, jak může vypadat překlad, všechny ty jemné nuance, přirovnání, živé popisy….a ještě je příběh napínavý až do úplného konce - nádhera, tohle můžu!