Žíznivé léto

05.11.2022

Zahradníček mě přivedl k přesvědčení, že nečíst poezii, je jako nepít vodu na poušti, když člověk dorazí k oáze s vyprahlými ústy, odmítnout krásu veršů a jejich niternost, pravdivost, když člověk může pít z tohoto básnického kalichu, kde se hořkost střídá se sladkostí, je možná hloupost, nevidět a neslyšet, když je toho tolik, co se dá vidět, co se dá slyšet.

Ó každý na svůj vrub, ó každý na svou pěst
teď svoji hlavou prorazit se chystá,
však cosi těžší je než tíha hvězd,
ó srdce zákeřná, ó srdce čistá
(z básně Ó každý na svůj vrub)

Však, melancholie, ten jas,
když z pouště dní, jež nic jen mají,
oázy náhle rozkvétají,
přesívat na řešetě prázdna
bohatství svoje začnem zase,
ó melancholie, ten jas.
(z básně Prázdné pokoje)

Ne že bych růži chtěl křivdit a nedůvěrou
byl k jasmínu schvácen dnes,
přece však květenství jiná na rty se derou,
kopřiva, lopuch a bez.
(z básně Černý bez)

Však co je bez konce, co vyčerpati nelze,
utišit může drsnou žízeň mou.
Ač soustolovníci už ztrácejí se v mlze,
v hospodě smrti snad mne naleznou.
Jsme tady pouze svatebčany v Káni,
na štoudve naše shlédlo požehnání.
(z básně Žížně)

Také já stanul obnažen až do kořání –
mé srdce klasům statečným se klaní.
I pro ně v trýzni teprve se zjeví rosy cena,
tisícerými ústy žízeň znásobena,
švihání bílých bičů světla zní
padajíc na zdrcené osení.
(z básně Psí dni)

Bez vás by padly bašty měst,
bez vás by osiřely jehly,
bez vás by více nocí k dním
večery měkce nepřilehly.
Hvězdami hořce otřásáte,
vy ruce, které sílu máte
větší než nozdry vichřice.
Z vás vlahost bere mrak a lícha,
laskáte, jak když mramor dýchá,
ráj střežíte, vy meče jasné ––
Dopsána báseň, lampa hasne,
v sen sestupuješ po hvězdách.
(z básně Ruce Mariiny)