Zlá panenka
Hana Prošková
Detektivní povídky Hany Proškové jsou dnes už pojmem. Po řadu let přinášejí tyto perfektně psychologicky prokreslené příběhy vtipné zápletky a překvapivá řešení. Tak je tomu i u povídek Zlá panenka, Druhá tvář osudu a Příliš mnoho alkoholu, spojených postavami amatérského detektiva a znalce lidské povahy malíře Horáce a kriminalisty kapitána Vašátka. Může mít hračka zlověstný význam a posléze i zhoubný vliv na lidi? Jsou v krvi zašifrovány stopy zločinu? Je možný zločin v uzavřeném pokoji?... celý text
Přidat komentář
Čistý průměr. Horác a Vašátko zase spolu. Nejlepší je hned úvodní povídka, která výtečně kombinuje tradiční hororový motiv prokletého fetiše s atmosférou staré Prahy, záměnou identity a pokusem o dokonalý zločin. Trochu zamrzí skutečnost, že finále Prošková uplete dle svého mnohokrát již osvědčeného receptu. Navazující duo si rozmarně pohrává s kloubením krimi a medicíny. Ideální k pohodové relaxaci.
Tři zajímavé příběhy od klasičky českých detektivek. Horác s Vašátkem je notoricky známá dvojka, a i když z dnešního pohledu už působí jejich tempo poněkud pomalejším dojmem a některé výrazy jsou už lehce archaické, stále stojí tyto povídky za přečtení :-)
Tři povídkové příběhy mi přinesly to, co jsem očekával. Horác s Vašátkem, v tandemu i osamoceně, se zapojují do osvětlování zamotaných zápletek a daří se jim to. Odpočinková četba bez vypjatých scén - tak nějak vypadala česká detektivní tvorba v minulosti.
Pekne s ctive povidky z minule doby. Couracky po Praze a mistnich putykach. Pratelstvi a zloba mezi lidma. Ooo jak spudobe dilo…
Detektivky Hany Proškové mám ráda. Dvojice Horác - Vašátko je nezaměnitelná stejně jako styl, jímž Prošková své knihy napsala. Jasně, dneska už určitě působí trochu "retro", ostatně i mně některé obraty hlavně v rozhovorech připadaly poměrně kuriózní. Což ale nic neubírá na tom, že jsou to zajímavé klasické detektivky, jaké se dneska snad už ani nepíšou...
Nicméně - Zlá panenka asi patří k těm slabším, i když náměty všech tří povídek byly docela zajímavé. Dávám za dobré tři.
Chtěla jsem se začíst do nenáročných detektivních povídek. Líbila se mi ale jen ta prostřední "Druhá tvář osudu", ostatní mi přišly průměrné.
Ale jako celek dobrý.
Potvrzuje se, že co se týče detektivní tvorby, Prošková s léty autorsky zrála. Zlá panenka je slabší než její pozdější sbírky Jahody se šlehačkou, Rýže po charvátsku nebo Kopistnaté prsty. Ani stylisticky tady autorka ještě není tak nezaměnitelná jako později. Nejdelší próza, víc než stostránková novela Druhá tvář osudu, je na několika místech skoro až rozpačitá, jako by si autorka nevěděla s tak dlouhým formátem rady. První povídka, titulní Zlá panenka, je (na poměry Hany Proškové) slabší i co do zápletky a rozuzlení. Naštěstí závěrečná Příliš mnoho alkoholu se mimořádně povedla, je i celkem originální z hlediska zvratů a pokud jde o finále, je hořká, až to bolí. To mám rád.
Nemuzu si pomoct, ale mam z pani Proskove vzdycky smisene pocity. Sice ma moc pekne zapletky a filmy s Viktorem Preissem a Davidem Mataskem jsou velmi povedene, ale ten styl psani mi prijde sileny. Aby Horac oslovoval svou milenku "devecko", to mi fakt prijde bizarni. Asi se tak mluvilo, ale tohle fakt nepamatuji (kniha byla napsana, kdyz mi byly 4 roky).
Na jednu stranu se od knihy nemohu odtrhnout (byt treba pachatele tusim), na druhou stranu me desne irituje :)
Příjemné čtení tzv. do vany. Sice v některých ohledech už dost retro, ale Vašátko s Horácem jsou postavy k pohledání, a Prošková v zápletkách značně vynalézavá.
První povídka se mi velmi zalíbila. Zápletka a rozuzlení bylo zajímavé, ale styl psaní autorky se mi líbil jen z poloviny, - proto se mi také nelíbila druhá povídka, kde zbytečně rozpitvávala genetické onemocnění krve. Mnohdy jsem stránky přeskakovala. Na knihu jsem narazila v rámci ČV, kde je hlavní postavou muž.
Zlá panenka obsahuje tři klasické detektivní povídky z pera české prozaičky Hany Proškové s dvojicí hlavních protagonistů: výtvarníkem Horácem a kapitánem kriminální služby Veřejné bezpečnosti Vašátkem. Všechny tři případy jsou spletité a podávané nezaměnitelným rukopisem autorky, která do popředí staví zcela nespisovné, ale o to více živočišné dialogy a spíše než na profesionální práci složek VB se zaměřuje na intuitivní amatérské pátrání bohémského umělce Horáce. Je v tom nadsázka, humor a jen po kapkách dávkovaná forenzní kriminalistika. Právě díky těmto ingrediencím jsou povídky Hany Proškové lehkým oddechovým čtením, které nijak nepoznamenala doba a dokáží pobavit stejně dnes jako v době jejich vzniku.
Tři příběh svázané opět postavami malíře Horáce a kpt. Vašátka. První příběh se týká tajemství starodávné panenky, s bizárním vzhledem, která přinášela smůlu.
Druhý příběh je rozsáhlejší, týká se zločinu, při kterém se jako hlavní důkaz stává krev na místě činu. Lze z kapky krve, a díky identifikace anomálie chormozómů, odvodit pachatele činu? Příběh se odehrává v psychiatrické léčebně, kde je Horác hospitalizován. Veden svou intucicí se pak nechá v nemocnici zaměstnat. Když pachatel činu zjistí, že Horác něco tuší, snaží se odstranit i jeho.
Třetí příběh se týká umělců, a jejich vztahu k alkoholu. Co ale může způsobit "kapka" alkoholu u vyléčeného alkoholika?
I zachtělo se mi české detektivky a sáhla jsem po malíři Horácovi Hany Proškové - kniha obsahuje tři detektivní příběhy a hned na začátku řeknu, že ten první mě namlsal - byl bohužel ale nejlepší - ty druhé dva jsem dočetla jen z jakési nostalgie...ze sociologického hlediska je to ovšem zajímavé čtení - připomnělo mi to dobu mého mládí, slova, která dnes už téměř vymizela z našeho slovníku a situace důvěrné známé , které už ale milosrdný čas ukryl do záhybů paměti - jen z tohoto důvodu mě čtení pobavilo - obávám se, že pro mladší gereneraci to bude knihu typu Zapadlí vlastenci :)
Část díla
Autorovy další knížky
| 1975 |  Bibi (převyprávění) |
| 1969 |  Černé jako smola |
| 1978 | Zlá panenka |
| 1966 | Měsíc s dýmkou |
| 1982 | Jahody se šlehačkou |
Na detektivkách Hany Proškové mě baví hlavně spojení kapitána Vašátka a malíře Horáce. Tahle nesourodá dvojice vnáší do vyšetřování zajímavě odlišný pohled ze dvou stran. První povídka má lehce nadpřirozený nádech, druhé pátrání vede po stopách krve a ve třetím se do případu zaplete sám Horác. Jako obyčejně jde trochu víc o psychologické detektivky než o klasické kriminální příběhy.