Zlatí úhoři
Ota Pavel
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/163919/bmid_zlati-uhori-hII-163919.jpg
5
624
624
Výbor z autobiograficky laděných povídek obsahuje prózy především ze sbírek Smrt krásných srnců a Jak jsem chytal ryby. Povídky jsou řazeny chronologicky podle údobí, v nichž se odehrávají, což znamená na předválečné, z doby 2. světové války a poválečného období. Autor v nich čerpá především ze svérázných osudů svého otce, velkého snílka a malého dobrodruha, který sice nezdolně usiluje o životní úspěch, ale pravou radost a štěstí nachází v rodině a v přírodě, s níž je jako vášnivý rybář úzce spjatý. Povídky, v nichž se střídá originální humor s trpkou vážností, jsou jímavé svou prostotou, emocionalitou a autentičností. Uspořádal, ediční poznámku a doslov napsal Bohumil Svozil.... celý text
Přidat komentář
Velice čtivá sbírka povídek. Všechny povídky se mi líbily, ať měly šťastný nebo smutný konec. Původně jsem měl číst jen tři jako povinnou četbu, ale tolik mě to chytlo, že jsem tu knihu nemohl nechat nedočtenou. Každá povídka je hned přečtená. Všem moc doporučuji.
Mé první setkání s Otou Pavlem a velice překvapivé. Nevím proč, ale vždycky jsem k němu měla nějaký blok. Jsem ráda, že jsem si tuto sbírku povídek přečetla, protože se mi velice líbila. Bylo velice příjemné, dozvědět se o jeho životě něco víc, i když třeba ne vše byla pravda.
Povídky byly krátké, čtivé, veselé nebo smutné. Při čtení se mi chtělo plakat, chtělo se mi smát. Určitě doporučuji :)
Jedna z mých nejoblíbenějších knih, ke kterým ses ráda vracím. Krásný jazyk, krásné příběhy.
"Chceš-li být šťasten hodinu, tak se opij. Chceš-li být šťasten tři dny, tak se ožeň. Chceš-li být šťasten celý život, staň se rybářem."
Čínské přísloví
V knize je několik slabších míst a proto musím dát 3*. Některé povídky mohli být klidně vynechány, zbytečně tím knize ubrali na síle. Jinak velmi pěkná kniha.
Nejvíc se mi líbila část první,před válkou. Úplně vidím Karla Heřmánka jak skáče po vysavači. Otta Pavel dokáže jednoduchou větou vyslovit tragičnost tohoto období, píše jednoduše, ale trefně. Čtenář se pobaví i zamyslí. Já bych si možní užila více přímé řeči než vyprávění, ale i tak řadím toto dílo mezi mé nejoblíbenější od českých autorů.
Ta kniha má takřka vše - smutné i veselé pasáže, dobrodružství a hlavně poetiku. Je to asi ta nejpoetičtější próza, kterou jsem četl.
Po mnoha letech jsem si přečetl znovu v rámci čtenářské výzvy a nutno říci, že ani trochu nelituju.
Pohádka. S humorným i tragickým nádechem, ale pořád to pro mě bude pohádka. Miluji Pavlovy knížky.
Nádherně psaná knížka, dlouho se mi žádná tak nelíbila. Psaná s lehkostí, krásné vyjadřování, zadna sebelitost a zloba nad tezkym zivotem za valky. Poprve me zamrzelo, ze nechodim na ryby, ze jsem asi nebyla schopna pochopit naplno popisovanou krasu:-)
Popperovy školácké slohy mě dojímají leda tím, že se odehrávají v krajích poberounském a kladenském, kde to znám, a také tím, jak některé příhody do filmů vytěžil a hodnotově povýšil Kachyňa. Jinak skoro ničím - Pavel je kdovíproč vyzdvihovaným autorem. K poznání, jak udělat z nouze ctnost, si přečtěte desetistránkový (!) Svozilův doslov. 43/15
Zažil jsem pár nocí i dní u vody u a kdo to nezažil, netuší o jaké kráse v přírodě u vody tady Ota Pavel píše. Nicméně je to nádherné čtení- jak jinak u Oty Pavla
Paráda, Člověk si hned uvědomí, že je opravdu potřeba si vážit víc přírody. Takového dětství, jaké zažil Ota Pavel, je třeba si vážit. Tak jak si ho váží on, tak jak si váží svého otce. Možná nás i trochu mravně vzdělává, ale na druhou stranu, kdo by si nepřál mít tak báječné vztahy s rodinou? Otův tatínek byl teda pěkně vykutálenej a i když měl svoje chybičky, tak šlo vidět, že ho synové milují a odpustí mu to. Nádhera.
Kniha byla hezká to jo, ale očekávala jsem od ní asi trochu víc. Některé povídky jsem si pamatovala už z knihy Smrt krásných srnců - ty se mi i líbily :) ale některé jsem ani nedokázala pořádně vnímat, myslím že tak 2 nebo 3 :)
Knihu jsem též četla jako povinnou četbu, ale již delší dobu mi byla doporučována otcem. Je to asi moje nejoblíbenější kniha z povinné četby. Četla se krásně a rychle.
Nic moc nového než ve Smrti krásných srnců a Jak jsem potkal ryby jsem se nedověděla..
Nádherně poetická a lidská knížka autobiografických povídek Oty Pavla. Zpověď a vyznání z lásky k přírodě, rodnému kraji, rodině, lidem a životu vůbec. Když si člověk navíc uvědomí, že to byl především sporťák (sportovní redaktor), nezbývá než smeknout.
Vřele doporučuji.
Štítky knihy
koncentrační tábory druhá světová válka (1939–1945) nacismus zfilmováno psychologie rodina výbor z díla autobiografické prvky rybolov, rybářství, rybaření čeští spisovatelé Národní knihovna ČR Ota Pavel, 1930-1973Část díla
Bílé hřiby
1974
Boty Made in Italy
1974
Černá štika
1974
Dlouhá míle
1974
Dlouhý Honza
1974
Autorovy další knížky
| 2007 | Smrt krásných srnců |
| 2004 | Jak jsem potkal ryby |
| 2013 | Zlatí úhoři |
| 2004 | Plná bedna šampaňského |
| 1989 | Výstup na Eiger |
Dlouhá míle:
Moc jsem se těšil do mlýna. Byl to v mé mysli pohádkový mlýn, co v něm bydlí čerti Pacufráci. Vypravoval jsem se týdny, než jsem vyšel, a když jsem vyšel, tak jsem si broukal tu, co mě ji naučila maminka:
Po potoce chodila, drobné ryby lovila.
Drobné ryby rybářům,
hezké holky mlynářům.
Sládkům ještě hezčejší,
to jsou hoši pyšnější.
Vykračoval jsem si nahoru k zámku po kraji lidických polí. Dole, kde stávaly Lidice, nastoupila do práce německá Pracovní fronta a zpívala velice zvučně a přesvědčivě svou hymnu:
Wir sind die Jugend
mit Hacke und Spaten.
Motykou a rýčem tu převraceli zemi, aby ji ani Stvořitel nepoznal. Rybník, ke kterému jsem chodil s lidickými kluky, rozmetali dynamitem a vodu rozházeli do okolí stejně jako kostel. Potůček malý, co přitéká z Hřebče, odvedli jinam. Z bílých hřbitovních mramorových kamenů udělali cestu. Šlapou po jménech a příjmeních lidí, kteří tu tiše spali, a zpívají. Teď zmlkli. Budou asi pracovat. Chystají dynamit, protože motykou a rýčem nelze vyhladit bílé vesnice ze světa.
(1988, s. 93-94)
- Jedna z mnoha ukázek toho, proč všichni milujeme Otu Pavla - dovedl neuvěřitelně lehce zkombinovat naivní dětský pohled a prosté věci s ukrutnostmi války a střízlivým stanoviskem dospělých. Vyprávění působí uvolněně, reportážní charakter oslovuje a strhuje, ale stejně je vám při čtení jaksi ouzko, protože tam někde, za hranicemi dětských snů, jsou Němci a válka a bráškové jsou do koncentráku a tatínek už neprodává vysavače a Židi už nemůžou lovit ryby a... Dýchá z toho atmosféra. Vybrala jsem tuhle pasáž, protože myslím, že nejen veleznámá Smrt krásých srnců či Zlatí úhoři stojí za přečtení. I kvůli nádherně plastickému vyobrazení tatínka, kterého doma všichni obdivují:
Otázka hmyzu vyřešena
... Žil z minulosti a vzpomínal, jak před válkou chodil domů a sázel s velkým potěšením stovky na kulatý stolek. Měl pravdu, to uměl jak artista, pouštěl stokoruny z výšky anebo je připlácával. Maminka provolávala výkřiky obdivu a tleskala a my kluci jsme stáli, pusy dokořán. Později sice následoval obvykle druhý a třetí výstup, o němž už tatínek nerad hovořil: když vymáhal peníze z maminky zpátky, ale to známe jen z doslechu, a tak máme tatínka v živé paměti z dějství prvého.