Přidat komentář
Knížku jsem nejprve dlouho sháněla a konečně jsem si ji přečetla – a náležitě užila. Knihy popisující život na Sibiři, Dálném Východě a v dalších odlehlých oblastech Ruska – ale i Kanady, USA a dalších zemí – mě přitahují od dětství... někdy je to tak trochu jako cesta do pravěku, alespoň pokud se píše o životě domorodých lovců. Ten ovšem nebyl tak úžasný a bezstarostný, jak máme někdy sklon si myslet. Vždyť co si víc přát, než život v lůně nezničené přírody... jenže příroda dalekého severu nemusí být vždy štědrá, stačí, aby se opozdil tah migrující zvěře, aby bylo špatné počasí, aby se lovec, živitel rodiny zranil – a přežijí jen ti nejsilnější, možná vůbec nikdo. Není pak divu, že se domorodé národy snadno staly závislými na civilizaci bílého muže, čehož bílý muž neváhal využít ve svůj prospěch – všude, ať šlo o Rusko, Kanadu, Aljašku...
Kniha Zlatý potok líčí historické události na Sibiři v období před Velkou říjnovou revolucí i po ní. Věci, které se skutečně staly, samozřejmě mohou být interpretovány z různého úhlu. Řekněme, že život v Rusku byl asi vždy těžký, kdyby se za cara lidem žilo dobře, sotva by došlo k revoluci. Na druhé straně, každá revoluce smete vedle těchž, proti nimž je namířena, i spoustu nevinných lidí. Vzhledem k době, kdy kniha byla napsána, je samozřejmě revoluce oslavována. A ač autor přiznává různé problémy, které byly při porevolučním rozvoji Sibiře časté – chyběli zejména kvalifikovaní lidé – obvykle také popisuje, jak se vše rychle a zdárně podařilo vyřešit. Pravdu o tom, jak to bylo ve skutečnosti, se samozřejmě již nikdy nedozvíme. Jsou věci, které si asi dnes sotva někdo dovede představit, např. že budovatelské nadšení mohlo být u většiny lidí skutečné. Nemyslím si zkrátka, že by si autor vše vybájil. Ale přehnaný optimismus je vždy podezřelý (ze zkušenosti vím, že je zvykem tlačit ostatní do optimismu, když k němu není velký důvod), takže za to jednu hvězdičku strhávám.
Na napínavosti příběhu však ideová rovina nic nemění. A jak už přede mnou poznamenal milan3144, člověk se musí obdivovat obrovské houževnatosti hrdinů příběhu, ať již Evenků, či Rusů. Putovat pěšky stovky kilometrů, tábořit na sněhu bez dostatečného vybavení, často trpět hlady. Po pár dnech takového putování by asi většina z nás skončila na hřbitově. Díky knížce však můžeme absolvovat napínavou cestu jen s prstem po mapě a v bezpečí :-).
Zajímavá kniha o životě Evenků s dobrodružnými prvky, z dob carského Ruska, následně revoluční a porevoluční, kdy jako hlavní dějová linie je nález zlata v liduprázdných lovištích a pak boj o to, kdo z něj bude profitovat.
V závěru je silně zastoupena ideová rovina, ale i tak mě knížka bavila.
Ještě dodatek.
Pokud se v knížkách vyskytují nějaké zeměpisné názvy, snažím se je na mapě najít. Dělám to, ať už se jednalo o Morávkovo líčení Sázavy, Vrbovi popisy okolí Čerchova, tak u knížek z tajgy (Fedosejev, Arseňjev a td.). A právě u nich mě fascinuje neuvěřitelná rozlehlost, rozmanitost a členitost tohoto území. I když je mi jasné, že děj se u této knihy neopírá o věrně zpracované, reálné osudy skutečných lidí, ale je postaven "pouze" na historických událostech, jsou pro mne tato i v dnešní době velmi málo zalidněná místa velice přitažlivá. Obyvatelé, kteří zde museli dnes a denně prokazovat své schopnosti ve čtení přírody, aby byli schopni uživit sebe a svou rodinu si bezesporu zasluhují právem náš obdiv. Odměnou jim byla volnost v panenské přírodě, ze které si brali jen tolik, kolik ke svému životu skutečně potřebovali. Člověk má tendenci si přát, aby tam mohl být a žít s nimi onen zbytečnostmi nesvázaný život.
A tady je to, proč vlastně asi většina z nás čte. Knížka nás totiž do těchto a mnohých jiných míst a časů bezpečně přenese a my vše můžeme "prožít". Ono totiž ležet sám v čumu (stan ze sobích kůží) se zlomenou nohou, nebo zánětem slepého střeva, stovky kilometrů daleko od nejbližší lékařské pomoci by jistě v tu ránu drtivé většině z nás změnilo hodnoty zpět na ty "naše civilizační a kulturní".
Někde jsem četl, že neplnit si své sny, nebo se o to alespoň nepokusit je špatné. Nic proti tomu, ale daleko horší je podle mne, sny vůbec nemít. To splnění může být někdy hořké...
A ještě k těm vzdálenostem. V knize se vyskytuje jako jedno z důležitých míst, osada Blagověščensk (na soutoku řek Zeja a Amur). Odtud putovali výpravy na naleziště které se nachází na jednom potoku přitékající do řeky Ulachan (přítok řeky Učur, který se pak vlévá do Aldanu). Mezi těmito dvěma body je to vzdušnou čarou 820 km! To zdolávali pěšky či na saních tažených soby, ale to jen pokud nevezli žádný náklad. Nooo... letos jsme absolvoval pěší tůru na Šumavě z Bučiny na Luzný a pak po úbočí Špičníku na Březník a do Modravy. Celkem 25 km za 7,5 hodiny s lehkým batůžkem na zádech v příjemném počasí. Takže žádný hrdinný výlet. Jenže druhý den jsem byl trochu z toho bolavý. Neříkám, že jsem se nemohl hnout, ale kdyby mě někdo přemlouval k dalšímu stejně dlouhému výletu, tak bych mu asi poklepal s díkem na čelo. Představa, že bych ale musel takovýchto dní absolvovat minimálně dvaatřicet ( a to bych musel jít jen rovně), abych se tam dostal, mě utvrzuje nejen že bych se odtud nevrátil, ale že bych se nedostal ani tam... :-)
Snad ještě dovysvětlení. Tenhle komentář je tak dlouhý asi hlavně pro to, že tak trochu patří všem knížkám, které jsem o tajze zatím přečetl a i těm dalším ze seznamu Tajgou, tundrou, polárními kraji, které v mě zanechali nějaké pocity a dojmy a sny...
A ještě jedna věc. Jestli někdo bude dělat po přečtení to co já a hledat si ty výše uvedené místa na mapě, tak od bodu kde se stékají Pravý a Levý Ulachan (mimochodem na letecké mapě je vidět "kousek" výš že se tam pořád zlato zřejmě těží), tak 150 km východně leží masiv Kondjor. Což byla pro místní obyvatele posvátná hora a už jen z pohledu na mapě je jeho tvar výjimečný a monumentální.
Zlatý potok
Kniha mne zaujala. Překvapivé zjištění ihned po prvním pohledu. Tři ilustrace od mého oblíbeného ilustrátora Mirko Hanáka. Hezká, barevná kresba-akvarel s Evenkem, který vede soba na přebalu knihy. Na čelní desce knihy je tisk kresby čumu (kuželovitý stan z tyčí potažený sobími kůžemi) u řeky se stromy. A na předsádce před samotným knižním blokem je dvojstránková černobílá kresba saní se dvěma lovci, které táhne trojice sobů. Vše velice povedené. Abych neopakoval níže dobře napsané komentáře, uvedu jen svoji krátkou reflexi. Stále se opakuje stejný scénář. Někteří z nás se snaží podobně jako legenda mezi lovci Seďuk chránit přírodu a klid tajgy před zásahem cizích kořistnických elementů. Těžaři nerostů ale stejně dosáhnou svého a zničí krajinu. Je to jedno, jestli je to zlato, uran, uhlí, nebo vltavíny na poli kousek za Českými Budějovicemi. Opravdu poučné je nastudovat informace kolem Kamčatky, Beringova průlivu a ostrovů velký a malý Diomedes, mezi kterými vede pomyslná hranice Ruska a USA...