Zlobilky
Martina Drijverová , Markéta Vydrová
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/190042/zlobilky-C2S-190042.jpg
4
139
139
Byly jednou holčičky a ty moc a moc zlobily. Jedna si pořád vymýšlela, že ji něco kousne, druhá se nechtěla mýt, jiná stále na někoho neslušně ukazovala. Další se toulaly, bály se a byly strašné nepořádnice. A co teprve ty ostatní! S takovými zlobilkami si ani rodiče nevěděli rady, ale, jak se říká, na každého jednou dojde. A cože se s těmi holčičkami nakonec stalo? Přečtěte si sami - zlobit se opravdu nevyplácí!... celý text
Přidat komentář
Za mě osobně průměrná kniha, bez většího nápadu. Nikoho zřejmě neurazí a věřím, že zvlášť školkové děti z ní mohou být možná i nadšené, ale já ačkoliv s dětmi ráda poslouchám pohádky, tak u téhle jsem absolutně neudržela pozornost a spíš trpěla. (posloucháno jako audiokniha)
Dcera tu knížku miluje, ale četly jsme ji už tolikrát, že když ji znova vytáhne, tak už mi začne cukat oko :D
Skvělá kniha. Dcerku ohromně bavila, mnoho pohádek chtěla předčítat i několikrát po sobě... Když jsme na výletě šly kolem rozcestníku, hned si vybavila zlobilku se zdřevěnělýma nohama. Doporučuji!
Jedna z mála knih ke které se s dcerou (8) vracíme po několikáté. A pokaždé nás baví. Doporučuji.
Já jsem to četla, když mi bylo čtrnáct. Nesmějte se mi. Ty výčitky z falšování počtu povinně přečtených knih na prvním stupni, mě asi dohnaly. I přesto, že to je pro malý, docela mě to bavilo. I když ne všechno.
Velmi hezká kniha, která zároveň slouží i jako ponaučení pro malá zlobidla. Většina prohřešků vychází z běžného života dětí, což oceňuji. Navíc je kniha velmi pěkně ilustrovaná.
Trochu zklamání, příběhy mi přišly šroubované, aby mohlo přijít poučení a víceméně na jedno kopyto. Ve srovnání s jinými podobně laděnými knížkami to byl slabý odvar, který v hlavě moc dlouho neutkví.
No tak tohle bylo něco. Četli jsme se čtyřletou dcerou a někdy měla oči navrch hlavy. Příběhy dokáží být ve Zlobilkách opravdu děsivé, často bohužel chybí poučení, ale kniha pro mne byla vítaným oživením žánru dětské literatury. 3,5*
Myslím, že ideální knížka pro osmi/devítileté slečny, dlouhé tak akorát, praštěné a tím pádem pro děti zábavné. Dcerka už četla před spaním mně a ne naopak :-)
Moc se mi ta knížka líbila, akorát mi na ní vadilo, že tam v každé kapitole byly nějaké otázky, které jsme pravděpodobně měli pokládat my ("Cože - a to je konec?" ale i jiné). Pak tam na ně byla odpověď. Nejvíc se mi líbil příběh o té holčičce, která zlobila nejmíň, jen pořád koukala, kam nemá, třeba koukala na ulici do cizí tašky s nákupem, chtěla všechno vědět, dokonce se koukala i neznámými klíčovými dírkami, ale také sbírala kamínky. Jednoho dne našla kouzelný kamínek, přes který viděla, jaký kdo je. Koukala se přes kamínek a najednou stará sousedka byla hubená víla a mladý pán byl starý král. Pak se tím kamínkem všude koukala, třeba i na ulici na zem. Jednoho dne si řekla, že by měla vidět, jaká je ona. A koukla se kamínkem do zrcadla, jaká je. Byla ošklivá ježibaba s jedním okem, až hrůzou poskočila. Kamínek jí vypadl z ruky a zakutálel se pod postel. Maminka pak zametala pod postelí, našla kamínek, koukla se přes něj na svou dceru a tím proměnila holčičku zpátky do holčičí podoby.
Máte doma malé nebo velké zlobilky a nevíte už si s nimi rady? Mám pro vás dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou. Tradičně začnu tou špatnou. Kniha Zlobilky vám se zlobením vašich holčiček nepomůže. I když je velmi názorná v popisu různých nešvarů (např. vymýšlení si, neslušné ukazování, strkání nosu tam, kam se nesluší a bordelářství), tak jejich řešení nemá s realitou nic společného. Holčičky zažívají šokové situace (např. proměna ve strom, setkání s vodníky nebo pád do mixéru) a výsledkem jsou spokojenější rodiče:-) A teď ta dobrá zpráva. U knihy se budete bavit a můžete se utěšovat tím, že na tom vaše ratolest není se zlobením tak špatně:-) … Knihu ilustrovala Markéta Vydrová, záruka sympatických dětských obrázků.
Na žádost Barunky (4 roky) už ji máme doma asi potřetí. Škoda, že mezi zlobilkami není také holčička, která se ráda šťourá v nose:-) … Tři příběhy ze Zlobilek jsme kdysi v knihovně dětem divadelně ztvárnili. Já k nim dělala scénář a ušila jsem si přitom na sebe nevědomky bič. Ukázalo se, že nejsem schopná (v roli vypravěče) říct bez zaškobrtnutí „všichni šnečí kluci“. Hráli jsme opakovaně a ani jednou jsem to neřekla:-) Teď mi to jde, ale když jsem dceři naposled předčítala, tak jsem to zase měla problém přečíst. Schválně zkuste si to říct:-)
„Byla jedna holčička a ta si moc ráda hrála „na něco“. Hrála si na vlak a na letadlo, na prodavačku a na paní doktorku. Hrála si taky na ledničku, to jí rodiče museli cpát do pusy šunku a sýr, nebo na panenku, a to ji museli úplně celou obléct, nezapnula si ani knoflík a nezavázala si boty, protože to přece panny neumí.
Na tom by vcelku nebylo nic zlého a rodiče ty hry zpočátku hráli s ní. Ale po čase jim začaly lézt na nervy. Holčička totiž nabyla dokonalosti v napodobování, a to už taková legrace nebyla. Když si hrála na skříň, tak příšerně vrzala, když se stala „jako“ vrtačkou, tatínka až rozbolely zuby.“ (z příběhu Holčička a „jako“)
Mojí sedmiletou dceru kniha nijak zvlášť nenadchla, některé příběhy jí přišly až moc zvláštní a z holčičky v pračce byla skoro znechucená :-)
Byly to příběhy, kde vždycky nějaká holčička nebo holčičky zlobily a bylo to hezké.