Zločin a trest
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/134779/zlocin-a-trest-134779.jpg
4
2775
2775
Román Zločin a trest (1866) sa pokladá za jeden z najvyšších vrcholov diela Fiodora Michajloviča Dostojevského, práve on z neho urobil hviezdu veľkej svetovej literatúry. Začal ho písať roku 1865 v zahraničí po smrti manželky a brata Michaila, keď sám musel splácať veľké dlhy. Zločin a trest prináša príbeh chudobného študenta práva Rodiona Raskoľnikova, ktorý z presvedčenia a po dôkladne príprave zavraždí starú úžerníčku, aby ju olúpil a finančne si zabezpečil štúdium. Do epicentra svojho hlbokého psychologického skúmania Dostojevskij postavil ľudské indivíduum a rozpoltenosť jeho duše. Presvedčivo aj názorne ukazuje, ako aj silná osobnosť stroskotá pod tlakom sociálnych okolností. Vrah Raskoľnikov morálne týra sám seba, zároveň má ustavične za pätami pátrajúcich policajných úradníkov. Postupne sa pod vplyvom prostitútky Sone mení, okrem vesmíru svojho vnútra vníma aj iný svet a vplyv dobovej ruskej spoločnosti na bežných ľudí. Strhujúci román, ktorý prirovnávajú k búrke, čo rozvíchri všetky živly sveta, sa číta ako najchýrnejší bestseller, no vyznačuje sa aj hĺbkou psychologického ponoru, precíznou kompozíciou a brilantným rozprávaním. Ani za vyše sto rokov od svojho vzniku nič nestratil zo svojej naliehavej výpovede. Druhé vydanie... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2011 , Ikar (SK)Originální název:
Преступление и наказание (Prestuplenije i nakazanije), 1866
více info...
Přidat komentář
Napsáno/vydáno před sto padesáti lety! Velká poklona Fjodore Michajloviči!
Skvělá knížka. Měla jsem ji jako povinnou četbu, ale asi z rebelství jsem nechtěla nic povinně číst. Ale po pár letech jsem zjistila, že ne všechny knihy, které jsme číst "museli", jsou špatné. Tenhle příběh mne velice zaujal a kniha se mi moc líbila.
Literární klasika, po které jsem sáhla ze zvědavosti a chtěla jsem sama poznat, jakýže skvost to tedy je. Námět knihy hodnotím velmi kladně, ovšem styl vyprávění už mě tak moc nezaujal. Předlouhatánské rozebírání veškerých myšlenek, popisy, patetické jednání a rozmluvy postav - za to ubírám nějaké hvězdičky. Na čtení toto dílo není jednoduché, místy mě popisy a sáhodlouhé vyjadřování Raskolnikových myšlenek tak unavilo a zmátlo, že jsem potom místy i při čtení začala přemýšlet, co budu vařit k večeři :-D :-D. Ale jsem ráda, že jsem knížku dočetla do konce a můžu si ji zařadit na seznam přečtených děl.
O čem je tato kniha a co jsem si z ní odnesl? Jak lze popsat slovy něco tak složitého jako lidskou duši, veškerá její zákoutí, rozdíly a protiklady? Rozhodují o naší povaze naše geny, výchova nebo vnější prostředí? Co vede člověka k vraždě?
Kniha pojednává o celé paletě pocitů, které se v každé mysli neuvěřitelně mísí, prolínají, ale zároveň jsou v rozporu. Dostojevkijmu se dle mého názoru velmi věrně povedlo zobrazit duši člověka, který ztratil smysl bytí a neví co dál. Pojednává o lidské čistotě i intrikách – často v rámci jedné postavy (zj. té hlavní). Pojednává o lidech na rozcestí, o lidech sužovanými chudobou, o lidech „sužovaných“ bohatstvím a o lidech sužovaných démony (alkoholem, promiskuitou, nenaplněnými představami o zářné budoucnosti plné uznání, pocit méněcennosti,…). Vypráví také o lidech, kteří dokázali smysl života zpětně najít, o lidské vytrvalosti a o lidské dobrosrdečnosti (respektu) i egoismu (despektu). Jednoduše řečeno, jedná se o knihu kontrastů.
Ve chvíli, kdy člověk ztrácí i poslední jiskřičku naděje, nachází se jeho mysl v pustinách, jedinec bloudí a hledá východisko (vražda, sebevražda, pomatení smyslů, ztráta smyslu pro rozpoznání hodnoty jakéhokoliv lidského života, obhajoba svých činů ideologiemi,…). V knize se však objevuje i naděje, která může nabývat různých podob – láska, víra nebo pomoc druhým.
V neposlední řadě bych vyzdvihnul a ocenil autorovy schopnosti sugestivně popsat dialogy nebo scény (umlácení koně). V určitých chvílích mi srdce doslova bušilo spolu s postavami.
„Chudoba není neřest, o tom není sporu. Já vím, že ani pití není ctnost, to je nasnadě. Ale bída, velevážený pane, bída je prosím neřest. Jste-li chudý, stále ještě netratíte ušlechtilost svých přirozených citů, kdežto v bídě vždycky a každý. Za bídu dokonce nevyhánějí z lidské společnosti holí, ale vymetají koštětem, aby vás co nejvíce ponížili; a docela správně! Protože když mám bídu, jsem první ochoten sám sebe urážet! Proto si rád přihnu!“(str. 9)
Od této knihy jsem ani nevěděla co čekat,ale velmi příjemně mě překvapila.Dobře se četla a čtenáře hodně vtáhla do děje.
Patří ke klenotům světové literatury. Jako ostatně celé Dostojevského dílo. Psychologický postřeh je tu "hlavní postavou" a je mu podřízen i děj. Nesluší se toto dílo vůbec komentovat. Skláním se s úctou a obdivem.
Jedna z nejlepších světových knih, prostě klasika, kdy mám doslova pocit, že jsem v hlavě rozervaného a šíleného vraha Raskolnikova. Prožívám s ním jeho emoce a obavy. Jednoznačně je to vynikající psychologický krimi romám, kdy autor předběhl dobu a jeho dílo má věčnou platnost. Skvělé čtení.
Komentovat toto dílo pro mě není jednoduché. Uvědomuji si jeho nesporné literární kvality, nicméně celý román (děj, prostředí, postavy) pro mě vyzněl příliš depresivně. S žádnou z postav jsem se nedokázal dostatečně ztotožnit (a nejméně s hlavním hrdinou Raskolnikovem, jehož rozhárané myšlenkové pochody i vlastní činy pro mě byly těžko pochopitelné a většinou nepříjemné). Popisy bídy a utrpení chudých, devastujícího alkoholismu, prapodivné morálky a beznadějnosti života pro mě byly natolik skličujícími, že mě román nemohl příliš oslovit a líbit se mi.
Na druhou stranu asi právě tak měl román působit - to tísnivé vyjádření obtížného života chudých Rusů se Dostojevskému podařilo. Vnitřní vývoj Raskolnikova byl také zajímavý a byl jsem zvědav, jak to s ním nakonec dopadne.
Dostojevského styl vyprávění mě však nechytnul - není to styl, který bych vyhledával, který bych měl rád. Silně pochybuji, že bych se k tomuto dílu ještě někdy vrátil. Román ze svého subjektivního hlediska hodnotím pouze lehce nadprůměrně. 65%
Nádherná kniha. Měla spád, měla myšlenku, dramatická, moc mě bavila. Ani se mi nezdála nějak moc složitá, jak tu mnozí píšou, ale asi už jsem vytrénovanej z dalších Dostojevského děl, že už mi to tolik nepřišlo, už jsem přečetl 2x Idiota i Běsi, 1x Karamazovi, Zápisky a další povídky. Zločin a trest jsem si nechal až na teď.
Jak už jsem psal, kniha měla spád, pořád se něco dělo. Nechápu, jak někdo může napsat, že se místy nudil, vždyť se tam pořád něco děje a člověk se kolikrát nemohl odtrhnout od děje. Kolikrát se mi také stalo, že jsem se vžíval do role hlavního hrdiny.
Povinnou literaturu jsem začal číst až po maturitě, ale zase nebýt hodin literatury, tak o spoustě dílech nevím, což by byla škoda.
Jedna z nejlepších knih, které jsem přečetl.
Značně fyzické čtení. Když mě kniha vtáhne, většinou se ponořím do příběhu a tak nějak jím propluji. Zločin a trest je ovšem jiná káva. Dostojevskij nerozebíral jen mysl postav, ale především také tu moji. Určité momenty ztotožnění se s antagonistou pak můžou být celkem zneklidňující. Podvědomě jsem se tak odsoudil k tomu, že mě asi čas od času napadne: Co by asi tak udělal Raskolnikov?
Po přečtení zločinu a trestu je mi jasné, že si prostě Dostojevskij ze studijních účelů zašel s nožem do místní bezdomovecké komuny, kde na obložený chlebíček vylákal nějakou zpustlou duši do postranní uličky. Když se ale oprostím od téhle maličkosti, musím uznat, že díky ní vznikla jedna z nejpodmanivějších psychologií postavy, s jakou jsem se kdy setkal. Ach, a ty filozofické implementace...
Jen považte; vždyť vraždu někoho z kmene prý považují za nejzažší možný přestupek i na takovém Novém Zéladu! Dokonce i v Německu! Kdepak, vina námi, stejně jako třeba trojúhelníky, univerzálně prostupuje z vyšších sfér. Sama se v nás nevymyslela, ne? Nebo teda jako vlastně jó. Už se v tom nějak zamotávam...Každopádně, kdo mi tuhle vypilovanou představu bude hatit posíláním youtube odkazů k videům z fanouškovských výjezdů Baníku Ostravy, toho s opovržlivým "ale dyk voni i ty kluci plešatý potetovaný jistě někde ve skrytu duše pláčou" pošlu srdečně někam!
Za 5 rudých *****
Tak to byla síla! Nevěřila jsem, že mě to tak zasáhne. Taková stará knížka. Hodně dobrý. Já si snad začnu myslet, že ty povinný knížky nejsou zas tak strašný!
Ten neklid prostupující celým dílem, až chorobná (...!) bledost, melancholie a utrpení! Avšak nakonec také láska, téměř absurdní touha po životě a naděje... ach... Ještě teď mě z toho všeho tak nějak mrazí a myslím si, že ještě nějakou dobu bude.
POZOR, SPOILER!
Je to o jednom chlápkovi, který zamordoval sekerou jakousi ubožačku a pak chodí od ničeho k ničemu a lituje toho. Tenhle popis jsem někde slyšela, už nevím kde, a dostal mě. Ale je to geniální.
Z doslechu o ruské literatuře jsem měla asi jiná či přehnaná očekávání, nicméně jsem rozhodně ráda, že jsem si knihu přečetla. Mistrně rozebrané myšlenkové pochody Raskolnikova, kdyby mě tímto nedokázal Dostojevskij vtáhnout do děje, asi bych ten zdlouhavý psychologický nátlak zabalila po pár stránkách, přiznávám :) Žádné lehké čtení, ale určitě stojí za to si na knihu najít čas a popřemýšlet s ní.
Co jen napsat k dílu, které dokonale zobrazuje hlubiny lidské duše se všemi zápory? Snad to, že kniha je jednoduše geniální. Obsahuje spoustu filozofických myšlenek (více jich je ale u Bratrů Karamazových), hlubokou sondu do hlubin člověka a i vedlejší příběh Lužina, Duňy a Svidrigajlova. Chvíli po dočtení jsem se sám přistihl, jak prožívám podobné pocity jako Raskolnikov (ne, že bych chtěl, někoho zabít :) ). Hlavní síla knihy, dle mého názoru, spočívá v tom, že Dostojevskij v díle zobrazil nesmrtelný typ člověka, který se domnívá, že je nadřazenějším nad ostatními a proto má právo eticky obhájit zločin, po spáchání. Právě zločinem se ale stává nižším člověkem a výčitky ho dohání. Nechce ale být skoro každý na chvíli Raskolnikovem?
Taký hlboko ponurý pohľad do mysle človeka, ktorý núti rýchlejšie a rýchlejšie čítať zároveň so zvyšujúcou sa rýchlosťou, závažnosťou a dramatickosťou samotných myšlienok Raskoľnikova dokáže vykresliť len Dostojevskij. Ďakujem za tajenie dychu... "Nazývajú ma psychológom: to nie je správne, som realista vo vyššom zmysle slova, t. j. zobrazujem všetky hlbiny ľudskej duše" (Fiodor)
Štítky knihy
19. století Rusko zfilmováno ruská literatura svědomí rozhlasové zpracování Petrohrad (Rusko) ruské romány
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
Upřímně, jsem ráda, že to mám za sebou. Ne že by se mi to nelíbilo, jen mě někdy unavovaly odstavce a odstavce myšlenek, ve kterých jsem se občas ztratila a pěkně zamotala. Jinak super knížka, no a, že už je to nějaký čas, co prvně vyšla.