Zločin a trest
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/134779/zlocin-a-trest-134779.jpg
4
2824
2824
Román Zločin a trest (1866) sa pokladá za jeden z najvyšších vrcholov diela Fiodora Michajloviča Dostojevského, práve on z neho urobil hviezdu veľkej svetovej literatúry. Začal ho písať roku 1865 v zahraničí po smrti manželky a brata Michaila, keď sám musel splácať veľké dlhy. Zločin a trest prináša príbeh chudobného študenta práva Rodiona Raskoľnikova, ktorý z presvedčenia a po dôkladne príprave zavraždí starú úžerníčku, aby ju olúpil a finančne si zabezpečil štúdium. Do epicentra svojho hlbokého psychologického skúmania Dostojevskij postavil ľudské indivíduum a rozpoltenosť jeho duše. Presvedčivo aj názorne ukazuje, ako aj silná osobnosť stroskotá pod tlakom sociálnych okolností. Vrah Raskoľnikov morálne týra sám seba, zároveň má ustavične za pätami pátrajúcich policajných úradníkov. Postupne sa pod vplyvom prostitútky Sone mení, okrem vesmíru svojho vnútra vníma aj iný svet a vplyv dobovej ruskej spoločnosti na bežných ľudí. Strhujúci román, ktorý prirovnávajú k búrke, čo rozvíchri všetky živly sveta, sa číta ako najchýrnejší bestseller, no vyznačuje sa aj hĺbkou psychologického ponoru, precíznou kompozíciou a brilantným rozprávaním. Ani za vyše sto rokov od svojho vzniku nič nestratil zo svojej naliehavej výpovede. Druhé vydanie... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2011 , Ikar (SK)Originální název:
Преступление и наказание (Prestuplenije i nakazanije), 1866
více info...
Přidat komentář
Je to Dostojevskij, k tomu nemá cenu nic dodávat, prostě paráda. Doporučuji
Vlastně si nejsem jistý, jak tuhle knížku hodnotit. Kniha jako taková je napsaná skvěle za 5*, ale se závěrem nebo řekněme spíš vyzněním celé knihy prostě nesouhlasím. Ta dávám 4* a určitě doporučuju k přečtení.
Tuto knihu jsem četl již dávno a podruhé ji již číst nebudu. Je napsaná opravdu skvěle. Ale o čem? Natlačit několik dnů do snad pětiset stran textu z nichž jako společný jmenovatel z každého řádku, ať se již zde pojednává o čemkoliv, vystupují výčitky svědomí vraha, byť v různých fázích vývoje, ale stále se to jako vír stahuje k tomu jedinému - spáchal jsem zlo, jsem vrah... geniální, ale opravdu to už nemusím. Proto si dovoluji jednu hvězdu ubrat.
Tato kniha si opravdu zaslouží pověst, která ji předchází. Není jednoduchá na přečtení, ale námaha za to rozhodně stojí, protože Raskolnikov je skutečně jedna z nejzajímavějších hlavních postav, které jsem kdy poznal. Během děje se sám několikrát tolik promění, že ke konci už jde o naprosto jiného člověka než na začátku a jeho jednání je občas zdánlivě zcela iracionální, ovšem když člověk pochopí jeho osobnost a vžije se do tehdejší chorobné ruské společnosti (ne že by se na tom moc změnilo), tak je Raskolnikov rázem více pochopitelný. Nedá se říci, že by se s ním dalo sympatizovat, protože jeho morální kompas je značně pokřivený a poněkud reprezentuje tehdejší Rusko, které jakoby nevědělo, jakým směrem se vydat.
Celkově rozhodně doporučuji, protože tato kniha Vám pomůže alespoň částečně pochopit specifika ruské společnosti a jde o velice zajímavý vhled.
Těch pět set stran uteklo až příliš rychle. Nejvíce se mi na knize líbí především nadčasovost, vypadá to, že kdyby se příběh lehce poupravil, Sibiř se smázla, slovník postav pozměnil, stejně by mohl být vydán dnes a lehce by zapadl. Nechci hodnotit pouze Raskolnikova, na kterého pořád nemám stálý názor, protože se během knihy několikrát pozměnil, ale i další skvěle napsané postavy, které byly velmi uvěřitelné a lidské. Před čtením jsem věděl, o čem příběh bude, matně jsem si vybavoval i průběh knihy, ale i tak mi to vůbec nezkazilo zážitek z četby. Dostojevský je mistr na psychologii postav a hlavní myšlenka je podaná skvěle. Byť "Zločin a trest" spadá pod realismus, autor vše vylíčí dopodrobna, stejně se mu podařilo do knihy vepsat filozofii a životní otázky, které se vrací i dlouho po přečtení.
Jedna z nejtěžších beletrií, kterou jsem kdy četl. Na knize je určitě nejzajímavější protagonista a celá psychologie okolo jeho osoby, která se čtenáři otevírá velmi postupným tempem. Poznávat svět očima studenta Raskolnikova je určitě velmi zajímavé, jelikož jeho náhled na lidi tehdejší doby je něco, s čím se jistě nedokáže většina ztotožnit. Přesto si ale myslím, že Rodion je postava, která něco relatable v sobě má. Teď samosebou nemyslím onen zločin, který spáchal, ale myšlenkový pochod, který ho k tomu vedl. Interpretovat tuto knihu a ideje, které v sobě má, je velmi náročné a musel jsem dohledat pár rozborů, abych pochopil, co jsem právě dočetl, což se mi tedy ještě nikdy nestalo. Stejně si ale nejsem jist, zda jsem plně přišel na génia této knihy a myšlenky, které chtěl Dostojevskij sdělit. Jedno ale vím jistě- a to pocit, který ve mě román zanechal, je melancholický, psychicky vyčerpávající a strastiplný. Určitě bych se ke Zločinu a trestu ještě měl vrátit, protože toto bylo něco výjimečného.
(SPOILER) Opravdu hodně mě bavila psychologie hlavního hrdiny a Dostojevského styl psaní. Líbily se mi Raskolnikovovy duševní monology i jeho proměna po spáchání zločinu. Bylo zajímavé sledovat co udělá vražda s člověkem, který není až tak zlý a chladnokrevný. Svého činu začne Raskolnikov litovat a různě ho omlouvat. Vytlačuje ze své mysli vraždu lichvářčiny sestry Lizaverty, která se na místě činu objevuje náhodou. Aby si mohl obhájit že, vlastně nic špatného neudělal…u knížky je nad čím přemýšlet a vzbuzuje spoustu různých otázek k velmi kvalitní diskuzi.
U některých děl dodnes nedokážu pochopit, proč jsou tak slavná, zařazená v povinné četbě a opěvována historií i literaturou. U tohoto veledíla chápu sice literární hodnotu, protože pokud Dostojevskij něco opravdu uměl, tak psaní mezi tyto dovednosti rozhodně patří. Napsat totiž tak veliký a dlouhý příběh o hrdinovi, kterému ani od začátku nemůžete fandit je podle mě opravdové umění :) Rodion je tak chudý, že ukončí i studia, ale aby si našel nějakou práci - to ne. Je to líná socka a ještě vyčítá své sestře, že díky sňatku z rozumu se chce obětovat a pomoci mu v jeho nuzné situaci, kterou si ovšem svou leností zvolil sám. Co mě při čtení zaujalo byl klasický ponurý postoj, kterého si jsem si všimla snad u všech ruských autorů - v prostředí i osudech postav je jen beznaděje, smutek, chudoba a bída. Smrt, šílenství a pláč je v knize tak běžný, že bez nich by nebyla taková ,,zábava,, to číst ;) :D
Po přečtení některých komentářů jsem se této knihy obával. Ale mile mě překvapila a má všechno co má mít dobrá kniha. Je pravda, že některé pasáže jsou až moc rozvláčné, ale tak se prostě dříve psalo a mě to naopak do děje vtáhne víc.
Nechápem mnohých ľudí, čo túto knihu ospevujú. Myslím si, že kniha nie je majstrovské dielo, len je glorifikovaná zopar jedincami a takto sa na nich nabaluju ďalší, aby mohli napísať ako kritici svetovej beletrie 'brilantna kniha'
Dlouho jsem se k této knížce odhodlával. Hodiny ruštiny ve škole i prožité dějiny ve mně vytvořily nechuť ke všemu ruskému (ruští velikáni nechť mi prominou). Byl jsem však přesvědčený, že bez tohoto díla nemůžu mít komplexní filozofický náhled na svět, tak jsem se nakonec odhodlal. Bohužel jsem tam nenašel nic, co bych nečekal. Čímž nechci řícto, že to není velké dílo.
Bravurně vylíčená psychologie hlavního hrdiny, ubohost ruského prostého lidu, jeho nuzné životní podmínky, na druhé straně rozhazovačnost a nabubřelost bohatších vrstev atd. Bohužel jsem jí nepotkala v pravý čas.... Nechtělo se mi v těchto smutných poměrech zůstávat.
Je mi až líto zprznit tuto knihu svým komentářem, ale budiž, stejně tyto stránky používám více méně spíš jako čtenářský deník...
Zločin a trest je typický Dostojevskij se svými až archetypálními chudými petrohraďany, hysterickými ženami a zkaženou šlechtou, zároveň má ale něco navíc. Právoplatně je myslím považován za jeho vrcholné dílo se svou bravurně zpracovanou psychologií zločinu a nejspíše i projekcí vlastních pocitů z pobytu na Sibiři v epilogu. Zajímavá, ale možná nesouvisejicí informace je, že podobné pocity, jaké zde popisuje Dostojevskij, popisoval i Martin Jirous při pobytu ve Valdicích. Docela vypíchnutelný moment bylo i příslovečné krmení polévkou, na kterém se dá ilustrovat vztah tehdejšího Ruska k homosexualitě, či zmínka o Schillerovi, který je nám známý již z Uražených a ponížených (popravdě nevím, byl-li Dostojevského osobním oblíbencem, či akorát známým dobovým autorem). Zločin a trest je kniha o psychologii zločinu, o jeho příčinách, zároveň ale temným a poutavým příběhem o člověku, který je schopný zabít pro svou ideu o společnosti. O společnosti, kterou měl autor tak v oblibě kritizovat. To si mimochodem samozřejmě neodpustil ani zde, bez hloupých pozerských rádoby socialistů by se Dostojevského kniha neobešla.
Určitě to není kniha pro každého, už jen z toho důvodu mi příjde hloupé ji dávat jako maturitní četbu, na stranu druhou je možná přístupnější běžnému čtenáři než např. Běsové, u kterých se musí člověk překousat sto stranami historie Stavroginovy rodiny, než se vůbec dostane k příběhu. Zločin a trest je naproti tomu více méně přímý a sleduje jen jednu dějovou linii. Také postav tu není zbytečně mnoho, takže jakožto úvod k Dostojevskému je vlastně i dobrý...
Silná kniha. Plná smútku aj nádeje. Na začiatku sa mi čítala ťažko, ale asi od 2. tretiny som sa rozbehol a dej doslova hltal.
Morálne zamyslenia hrdinov v dnešnej dobe vyznievajú až neuveriteľne. Ale veľa vecí z 19. storočia nám dnes vyznieva neuveriteľne, a predsa boli vtedy realitou.
Čo mi tiež udrelo do očí, je tá neuveriteľná chudoba mestských ľudí, ktorí mali byť strednou triedou. Ako potom museli žiť mužici?
(SPOILER) jestli to chápu správně, tak Svidrigajlov zabil svoji manželku, mozna vic lidi, následně vyrazil do Petrohradu na posledni tažení, s cílem se částečně očistit a pomoci co nejvíc lidem, nez si vezme život, zatímco Raskolnikov zabil, zachoval se jako slaboch, protože si nedokázal vzít zivot a naopak si nadělil druhou šanci na sibiři se sonou.. :D Ale i tak jsem s tim bláznem celkem soucitil, hlavne v posledni třetině knihy :) Perfektní psychologická analýza autora, rad bych nekdy probral Raskolnikova s nějakým psychiatriem, aby mi sdělil, jakymi vsemi chorobami trpel :))
Asi nejlepší kniha co jsem četl. Když už si člověk myslí, že se bude odvíjet nějakým směrem a stylem, tak zase něčím překvapí. Jednoznačně nejvíce mě bavil rozbor psychologie postav a jednání. To jsem u tak starého díla nečekal. Hlavní postava zprvu dost předvídatelná ve svém motivu, ale pravda je hlubší.
V názvu by se pěkně vyjímala i vina, i když ne každý provinilec ji cítí. Po letech jsem se vrátila k Dostojevskému. Povinná literatura v časech nesvobody byla pro mě stejně odpuzující, jako jiné povinnosti a zákazy... Doba je na díle znát. Uvítala jsem psychologií postav, kterou se Dostojevskij zaobíral možná až příliš explicitně, protože chování postav je popsáno do nejmenších detailů. Jenže právě v úvodní postavě Raskolnikova nenacházím příliš racionálna. Až na jeho původní motivaci - sehnat peníze. Co si zachovalo racionálno a nebývalý časový přesah jsou pomluvy, šíření nenávisti, závist... Dostojevskij také do románu zasadil až příliš málo kladných postav, a i ty jsou pro mě málo uvěřitelné, jako např. Soňa. Nepopírám sílu lásky, ale těžko chápu, kde se tady vůbec vzala. Demonstrace brutálního násilí v případě sedlákovy klisny je podle mého přes kontext románu taky zbytečná. Dílo ve mně paradoxně nevzbudilo hluboké úvahy o zločinu a trestu. Spíš, než o podstatě zločinu jsem se ptala, proč se kdo a jak vůbec chová. Vlastně se moc nedivím svému mladšímu já, že knihu obešlo obloukem. Rozhodně neodmítám ideu díla, ale pro mě málo věrohodné postavy. I když já v době Dostojevského nežila. Takže v 19. století bych do Petrohradu raději zabloudit nechtěla.
Štítky knihy
19. století Rusko zfilmováno ruská literatura svědomí rozhlasové zpracování Petrohrad (Rusko) ruské rományAutorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
Bohužel půjdu proti proudu, ale mě Román bohužel neoslovil, nenadchl. Klasickou literaturu mám ráda, ale Dostojevskij není to pravé ořechové pro mě.