Zločin a trest
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Román Zločin a trest (1866) sa pokladá za jeden z najvyšších vrcholov diela Fiodora Michajloviča Dostojevského, práve on z neho urobil hviezdu veľkej svetovej literatúry. Začal ho písať roku 1865 v zahraničí po smrti manželky a brata Michaila, keď sám musel splácať veľké dlhy. Zločin a trest prináša príbeh chudobného študenta práva Rodiona Raskoľnikova, ktorý z presvedčenia a po dôkladne príprave zavraždí starú úžerníčku, aby ju olúpil a finančne si zabezpečil štúdium. Do epicentra svojho hlbokého psychologického skúmania Dostojevskij postavil ľudské indivíduum a rozpoltenosť jeho duše. Presvedčivo aj názorne ukazuje, ako aj silná osobnosť stroskotá pod tlakom sociálnych okolností. Vrah Raskoľnikov morálne týra sám seba, zároveň má ustavične za pätami pátrajúcich policajných úradníkov. Postupne sa pod vplyvom prostitútky Sone mení, okrem vesmíru svojho vnútra vníma aj iný svet a vplyv dobovej ruskej spoločnosti na bežných ľudí. Strhujúci román, ktorý prirovnávajú k búrke, čo rozvíchri všetky živly sveta, sa číta ako najchýrnejší bestseller, no vyznačuje sa aj hĺbkou psychologického ponoru, precíznou kompozíciou a brilantným rozprávaním. Ani za vyše sto rokov od svojho vzniku nič nestratil zo svojej naliehavej výpovede. Druhé vydanie... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2011 , Ikar (SK)Originální název:
Преступление и наказание (Prestuplenije i nakazanije), 1866
více info...
Přidat komentář
Škoda, že Dostojevskij nenapsal ještě druhý díl. Zajímalo by mě, jak si vede v životě "proměněný" Raskolnikov, kým se stal a čím se stal, zda zůstal na Sibiři a co tam dělal, nebo se snad vrátil do Petrohradu a začal žít "konvenční" život? Pro mě je ten román prostě nedokončený...
Nejlepší kniha, co jsem za poslední dobu četla.
Nejsou tam lepší a horší části - děj si neustále udržuje úroveň. Ačkoliv základní dějová linka není nijak složitá, rozhodně se při čtení nenudíte. Hlavní postava je velice vnitřně komplikovaná, ale autor skvěle popisuje její myšlenkové pochody. A závěr představuje elegantní uzavření celého příběhu.
Tak toto je úžasná psychologická kniha, ku ktorej som sa vrátil už druhýkrát. A ja málo kníh veru čítam viac ako raz. Skvelo vystavaný príbeh, ktorý je úžasnou štúdiou ľudskej duše a má čo povedať aj modernému človeku. Jednoznačne klasika, ktorej žiadne filmové spracovanie nesiaha ani po päty.
Po zásluze se o románu mluví jako o prvním velkém psychologickém románu a o jednom z nejlepších románů vůbec. Hloubka prokreslení jednotlivých postav je dechberoucí. Pokud se chce někdo podívat na tematicky podobné televizní zpracování můžu doporučit seriál Breaking Bad. Dostojevskij se u mě zařadil jasně mezi další autory, od kterých si musím ještě něco přečíst. A vůbec začínám přicházet na chuť realistické próze druhé poloviny devatenáctého století (totiž po Flaubertovi teď Dostojevskij). Doufám, že v brzké době dojde i na Balzaca a Dickense.
Od mé maturity z ruštiny, při níž jsem se s Raskolnikovem setkal poprvé, uplynulo již mnoho let. Asi bych si tento román již nepřipomněl, nebýt mé plánované cesty do Petrohradu, kdy budeme celý týden ubytováni v domě, který je s Raskolnikovem spojován. To mne i inspirovalo. A jsem rád. Nejen, že si zpestříme svůj pobyt, ale celkově ve mně román zanechal silný dojem. I přes určitou linii červené knihovny se mu nedá upřít silná filozofie. Diskuse hlavních postav nejsou samoúčelné, ale naopak přesahují rozměr samotného příběhu. Navíc se ukazují silně nadčasové...
Citát:
"Lež je možno vždycky odpustit, to je bohulibá věc, protože vede k pravdě. Lhaní je jediná výsada člověka mezi všemi ostatními organismy. Lži si, ale lži ze své hlavy. Začalo to názorem socialistů: Zločin je protest proti nedostatkům sociálního řádu a dost, nic víc. Žádné jiné příčiny se neuznávají, vůbec nic! A právě tohle je lež!“ Všechno je podle nich zaviněno zhoubným prostředím, a ničím jiným! To je jejich zamilovaná fráze! Z toho přímo vyplývá, že bude-li společnost organizována správně, okamžitě pominou i všechny zločiny, protože nebude proti čemu protestovat a všichni budou naráz bezúhonní. S lidskou povahou se nepočítá, povaha se vylučuje, povaha se nesluší! Podle nich se lidstvo nevyvine historickou, živou cestou k dokonalosti a nevytvoří konečně dokonalou společnost, nýbrž naopak sociální systém vyspekulovaný nějakým mozkem okamžitě vnese řád do celého lidstva a v jediném okamžiku ho učiní spravedlivým a nehřešícím, dřív než prodělá nějaký živý proces, dřív než projde nějakým historickým a živým vývojem! Právě proto mají instinktivně neradi historii; jsou prý to samé ohavnosti a hlouposti..."
A ještě jeden vizionářský:
"Raskolnikov proležel v nemocnici celý konec půstu a celé velikonoce. Když se uzdravoval, rozpomínal se na to, o čem třeštil v horečkách. Byl posedlý chorobnou vidinou, že celý svět je odsouzen k zániku na jakousi strašlivou, neslýchanou a nevídanou morovou ránu, která se valí z nitra Asie na Evropu. Všichni byli odsouzeni k jisté smrti, kromě hrstky vyvolených. Vypukaly požáry, šířil se hladomor. Všecko podléhalo zkáze. Epidemie sílila a šířila se dál a dál. Zachránit se mohlo jen několik lidí na celém světě, několik čistých a Vyvolených, kteří byli předurčeni, aby založili nový lidský rod a nový život, aby obnovili a očistili zemi..."
uprimne tato kniha se neda nejak hodnotit, popsat nebo okomentovat.
vrcholem je pro me rozhovor porfirije petrovice s raskolnikovem, kdy uz je presvedcen o jeho vine. to je svym zpusobem uplne dokonaly material pro zvraceny (?) sitcom s laughtrackem.
autorovi se podle me podarilo zhmotnit realnejsi postavy nez jsou realni lide. a s takovou divnou lehkosti.
ps. doporucuju pri cteni poslouchat hudbu, nejlepe nejakou, co se k tomu zas tak nehodi, ale nerusi. ja jsem sahnul po skupine spoon - gagagagaga.
Tuto knihu přečetla nejdřív moje dcera, potom já a potom jsme z našeho oblíbeného antikvariátu Avion objednaly veškerou tvorbu Dostojevského, kterou tam měli (myslím sedm knížek). Z toho vyplývá, jak nás tato kniha, resp. tento autor zaujal.
Mistrně zpracované téma teorie, její uvedení do praxe a následků. Dostojevskij vyniká v popisech duševních pochodů.
Kdysi jsem četla, vlastně nečetla jako povinnou četbu. A dnes jsem si toto dílo dokonale užila. Je to strhující drama jednoho člověka. O tom, jak funguje odpovědnost, jak funguje svědomí. Jak se chceme ospravedlnit před světem i sebou samým, o tom, jak přešlap dokáže semlýt lidský život a životy těch nejbližších, kterým nejste jedno. Nadčasové dílo, které dokonale vystihuje psychologii člověka, který spáchal ten nejhorší zločin a který chtěl žít, jako by se nic nestalo i dále - ale to prostě nejde. Kvalitní zážitek přečíst si tuto knihu
Pokud snesete pětisetstránkovou sondu do nitra jednoho docela odpudivého člověka, čeká vás strhující, fascinující zážitek. Když jsem četl poprvé, nedokázal jsem se odtrhnout, jako bych četl moderní thriller a ne ruskou realistickou klasiku - což znamená rozvláčnější tempo, spoustu dlouhých dialogů a více či méně vyšinutých lidí - jejichž vyšinutost je tu ale jaksi normální a pochopitelná, možná snad ani nejde v pravém slova smyslu o vyšinutost, spíše o přehnanost. Ta tu ovšem v rámci celku a toho, co se Dostojevskij snaží říct, skvěle funguje.
Slaboučký hlásek co ne a ne utichnout,
to duše se najednou třese,
rozum však nazval ji neklidným svědomím,
zkouší, co vydrží, snese…
V bludech a horečkách hledáš pak slova,
sirénám prohlédneš vábivou lest,
jak skutek odčinit, jak začít znova,
láska ti pomůže překonat trest...
Obsah knihy (povinné četby) jsem před lety od někoho opsala a vůbec by mě nenapadlo něco takového číst. Teď jsem si tuto klasiku celkem se zájmem přečetla a musím uznat, že Dostojevský psát rozhodně uměl a tu tíseň dokázal mistrně vyjádřit. Raskolnikova jsem ale nepochopila ani nelitovala. Oč byl on - frustrovaný, vznětlivý a hlavně líný muž lepší nežli nějaká babka - lichvářka. Proč by zrovna on měl být ten lepší člověk. Podle mě to byl podivín, který litoval jen sám sebe, že to tak zpackal.
Ach, jaký zločin jsem spáchala, že jsem se dobrovolně rozhodla ztrestat touto knihou? Jasně, je na seznamu 1001 knih, ale bylo to pro mě opravdu utrpení. Ruští autoři jsou mému srdci vzdáleni a na nějaký čas si od nich budu muset odpočinout.
Ústřední zápletka byla poměrně zajímavá, vedlejší dějové linie také, ale... Těch zbytečných řečí okolo... A ta jména - než mi docvaklo, kdo je kdo, byla jsem na tříšté stránce..
Díky bohu, že už je to za mnou.. :-)
Jako první jsem od Dostojevského přečetl Běsy a nezastírám, že to bylo těžké čtení. Nevadí mi rozvláčný styl ruských - nebo možná lépe řečeno obecně „starších“ - autorů, ale v Běsech to byla až upachtěnost příběhu, který se dlouho nikam nehýbal a z mého pohledu trpěl tíhou nevysloveného (srovnávání právě s Běsy se nemůžu vyhnout). Před další Dostojevského knihou jsem si proto dal půlroční pauzu a jako pro právníka pro mě byl Zločin a trest povinnou četbou.
Postava Rodiona Romanyče Raskolnikova (jak kakofonicky to jméno zní…) mě zaujala hned zpočátku a byl jsem potěšen gradací příběhu, který měl spád. Nevyhnul se sice hlušším pasážím, ale rozsáhlé monology postav, které budou zřejmě pro Dostojevského dílo typické, měly (na rozdíl od nicneříkajících slovních průjmů Petra Štěpánoviče v Běsech) smysl, sdělení a většinou i myšlenku. Sympatické mi byly také postavy Razumichina a morálně silné Avdoťji Romanovny, obě snad výlučně kladné. Postava Marmeladova mi pak silně připomínala Oblomova, ač jejich zhouba nebyla totožná.
Měl jsem trochu problém s až příliš emocionálními postavami. Kdybych vycházel jen z Dostojevského, měl bych dojem, že v devatenáctém století v Rusku žili snad jen lidé emocionálně vyšinutí, jinak si nedokážu vysvětlit, že každá druhá postava blouzní, křičí, zoufá si, hroutí se, raduje se, pláče a i sebemenší banality tak hluboce prožívá. Jestli to mělo dříve sloužit k budování atmosféry příběhu, dnes mě to spíše rozčiluje.
Jako nejlepší momenty příběhu hodnotím rozmluvy Raskolnikova s Porfirijem Petrovičem, odhalení Lužina Raskolnikovem a Lebezjatnikovem a všeprostupující boj Raskolnikova se svým přesvědčením.
Základní Raskolnikovova myšlenka je poněkud děsivá. V jejím důsledku by totiž ve jménu neověřitelné hypotézy dokázal posvětit utrpení desítek, tisíců, desetitisíců či ještě více lidí pro nějakou nepoznanou a v tu chvíli nepoznatelnou budoucnost, což je ovšem něco úplně jiného než být ochoten podstoupit toto utrpení sám. Břemeno pokroku by tak přenesl na ostatní, kteří by museli přinášet oběti a umírat, zatímco on sám, pokládaje se za jednoho z „vyvolených“, by se vznášel v metafyzických úvahách. To je zrůdnost. A ano, v praxi tuto zrůdnost prováděli jak nacisté (s myšlenkou odstranění nelidí a podlidí a vytvoření životního prostoru pro prosperitu a rozvoj vyvolené rasy), tak komunisté (s myšlenkou ráje beztřídní společnosti, k níž tak "efektivně" směřovali).
Klíčový korektiv svědomí totiž v takovém případě ustupuje do pozadí, a jak poznamenal Razumichin, „dovolení prolévat krev s klidným svědomím je… to je podle mne hroznější, než kdyby bylo vraždění dovoleno zákonem“. Nejsou to zákony a pravidla, ale právě korektiv svědomí, morálky a zodpovědnosti (do oněch pravidel ostatně vtělený), který civilizaci drží od stádia homo homini lupus.
„Ten, kdo má pevný a silný rozum a pevnou a silnou vůli, může lid ovládat! Kdo se odváží velkých věcí, tomu dají za pravdu. Kdo se dovede vysmát vznešenému, ten se stává jejich zákonodárcem a nejopovážlivější ze všeho má podle nich největší pravdu! Tak to doposud bylo a navěky to tak bude! Kdo to nevidí, je slepý!“
Je tohle snad ten důvod, proč někteří dnešní politici a „opinion makeři“ hledají stále hlubší dno a trumfují se vlastní neomaleností?
„Dosud nikdy se lidé nepokládali za tak rozumné, nikdy si nebyli tak jisti svou pravdou, jako se to zdálo nakaženým. Nikdy se jim nezdály jejich soudy, jejich vědecké závěry, jejich víra i mravní zásady tak neotřesitelné. Nákaze a šílenství podléhaly celé osady, celé města a celé národy. Všichni byli pobouřeni a nechápali jeden druhého, každý byl přesvědčen, že jedině on má pravdu, a trápil se při pohledu na ostatní, bil se do prsou, plakal a lomil rukama. Lidé nevěděli, koho a jak soudit, nemohli se dohodnout, co mají pokládat za zlo a co za dobro.“
To je snad Dostojevského vize dneška. Světa, kde všichni mluví, ale nikdo neposlouchá…
Pro mě jedna z nejlepších a nejzásadnějších knih, které jsem kdy přečetla. Mám moc ráda psychologické romány. Uhranul mě ten niterný vhled do duše rozervaného člověka. Četla jsem toto dílo na SŠ, v 90. letech. Nikoli jako povinnou četbu, zaujalo mě to v naší domácí knihovně. Raskolnikova si určitě přečtu ještě jednou. Jsem zvědavá, jak na knihu budu nahlížet po 25, 30 letech...
Od Dostojevského jsem ještě četla Idiota (1. díl) a novelu Něžná. Obojí se mi líbilo. Idiot byl trochu náročnější, zato novela Něžná se četla úplně sama. A Bratry Karamazovy jsem viděla v divadle. Bezvadný!
Každopádně byl F.M.D. pan spisovatel!!!
Krásná kniha. Slovo trest nabylo úplně jiného významu. Z "povinné četby" konečně něco, co mě nadchlo. V povinné četbě jsem sice knihu nečetla v rámci bojkotu něčeho povinného, ale po letech, kdy jsem na ni natrefila, uznávám, že tahle kniha stojí za to přečíst.
Štítky knihy
19. století Rusko zfilmováno ruská literatura svědomí rozhlasové zpracování Petrohrad (Rusko) ruské romány
Autorovy další knížky
2004 | Zločin a trest |
2004 | Bratři Karamazovi |
2008 | Běsi |
1958 | Bílé noci |
2020 | Idiot |
Napínavost-rozpínavost lidské psyché.