Zločin a trest

17.02.2018

Uvedomujem si literárnu hodnotu tohto diela.
A nekonečne ma to nebavilo.

Dočítal som to tak akosi z povinnosti a úcty k Dostojevskému. V pamäti mi toho zostalo naozaj pramálo. Skúsim zase o 10 rokov.

28.01.2018

Utrpení, již nikdy více. Posledních 100 stran rychločteni. Neuvěřitelná nuda, nedalo mi to nic a sebralo čas. Možná jen Rusko je marnost a přesto to tam některé stále táhne.

26.12.2017

Román, který bývá nazýván často psychologickým, filozofickým, politickým i sociálním, v sobě skrývá originální kompilát všech těchto přídomků.
Postavy ve Zločinu a trestu žijí ve světě týraném ubohostí, chudobou a nespravedlností, žijí v realitě. K této skutečnosti přistupuje každý jinak, někdo se světu pokorně poddá, jiný chce bojovat a mermomocí tuto skutečnost změnit. Takto se ale postavy dostávají do konfliktu nejen se světem, ale i s jednotlivými lidskými bytostmi.

Rodion Romanyč Raskolnikov je studentem práv. Nedokáže se vyrovnat s nespravedlností světa, proto v něm vzniká jakási spásná myšlenka. Myšlenka, která mu dává naději, že on je ten, který dokáže změnit svět k lepšímu. Podle jeho konceptu jsou někteří lidé na vyšší úrovni než jiní, a proto je jim dovoleno spáchat něco, co nižší společnost nazývá zločinem. Zde nastává problém, protože Raskolnikův koncept se dostává do konfliktu s lidským já, nedokáže totiž najít ty vyšší lidi, protože ať najde kohokoli, vždy dříve či později zklame - všechny vyšší lidi, pro něž neplatí tresty, si Raskolnikov převedl do objektů a nedokázal se smířit s tím, že smýšlejí jinak než jim on sám zamýšlel (např. jeho sestra Duňa, kvůli které zčásti zločin spáchal, pro něho byla z dopisů hodna jeho pomoci, vše se ale změnilo, kdy ona sama přijela do Petrohradu, protože teprve v tu chvíli začal být vztah opravdově oboustranný).

Zločin je pro Raskolnikova pojem, který za název svého činu odmítá přijmout. Vždyť přece jenom zabil "veš". Zabil sice, ale podle něj zabil pro větší dobro. Komunista Lebezjatnikov v knize pro mě hrál velice důležitou roli, byl to totiž on, který přednesl koncept o tom, že "pokud zmizí prostředí vytvářející zločin, zmizí také zločin", Dostojevskij naivnost tohoto názoru dovádí až do krajnosti, kdy Lebezjatnikov tvrdí, že "pokud člověku dokážeme, že nemá důvod proč plakat, přestane plakat." Postupem času se ale ukazuje, že zločin je něco, co do lidského soužití patří, a i přestože se jeho váhu kdekdo snaží snížit utilitaristickými a jinými myšlenkami, zločin tu bude vždy. I kdyby se změnily mravní a morální hodnoty, zločin zůstane neotřesen, je totiž hluboko zakořeněn v lidských vztazích, ve vztazích mezi jednotlivými já, v trhlině subjektu a objektu.

Raskolnikův model byl předem určený k neúspěchu. V epilogu se Raskolnikovi zdá sen, sen o epidemii, která postihla lidstvo a způsobila nesnesitelný zmatek a bezpráví mezi lidmi, kteří si šli každý jen za tím svým, a proto nebyli schopni domluvy. "Zachránit se mohlo jen několik lidí na celém světě, několik čistých a vyvolených, kteří byli předurčeni, aby založili nový lidský rod a nový život, aby obnovili a očistili zemi, ale nikdo ty lidi nikde neviděl, nikdo neslyšel jejich řeč ani hlas."

Koncept "my a oni" je něco, co se v životě člověka objevuje velmi často, pokud na něm ale budeme lpět příliš dlouho, budeme zklamáni já, kterými nejsme, budeme zklamáni a vystrašeni tím, že druzí jsou také subjekt. Stejně jako Nietzschův Zarathustra byl zklamán, když se setkal s nadlidmi, tak i Raskolnikov byl zklamán, že se jeho "my" redukovalo na pouhé "já", ba co víc - byl tím doslova zničen. Uvědomění a přijetí prostého faktu, že druhý je taky subjektivní já, které si mě samého představuje jako objekt a že proto nikdy nedokážu najít člověka, který sám o sobě může říci, že je takový a makový, protože jeho vlastnosti jsou dané teprve druhými, na kterých je takto závislý, je tak nesnesitelně těžké, že jediným východiskem je únik a to i ve formě přiznání se ke zločinu vůči pozorovatelům - plně potvrdit sebe jakožto objekt.

24.12.2017

Je užitečné přečíst si klasiky. Něco mi to dalo, ale dnes už vyhledávám zábavnější literaturu, život je moc krátký.

29.10.2017

Předem upozorňuji, že budu spoilerovat, ale jedná se jenom o prvních pár stránek. Rodion Romanovič Raskolnikov je chudý student, který se kvůli dluhům a svému zoufalství dostane do situace, že se rozhodne zabít starou lichvářku Alenu Ivanovnu. Celý dlouhý román se odehrává právě z Raskolnikova pohledu, kterého sužuje paranoidní pocit, že všichni ví to, že je vrah. Raskolnikov neustále upadá do depresí, blouznění z hladu, z horečky, z bezvýchodnosti své situace. Dostojevský má hodně specifický styl vyprávění, takový horečnatý, že si někdy při čtení skoro připadáte, jako byste blouznili v horečce společně s Raskolnikovem. Dostáváte se až do stavu, kdy začínáte pochybovat, jestli jste Alenu Ivanovnu vůbec zabili, nebo to bylo jenom blouznění.
Jinak Raskolnikov potkává několik dalších postav, jako je alkoholik Marmeladov, jeho nemocná manželka, dcera Soňa, která si musí vydělávat prostitucí, atd.
Bezvýchodnost a zoufalost většiny postav je opravdu hodně drsná a syrová. Řekl bych, že pár momentů z knihy muselo v roce 1866 působit dost kontroverzně.
Knihu jsem četl podruhé po asi desetileté pauze. Bohužel pro mě to bylo trochu zklamání, přece jenom, mi po aktuálním čtení přišla trochu roztahaná. I přes skvělý vypravěčský styl Dostojevského, jsem se prostě nemohl ubránit pocitu, že v těch více než 700 stránkách se toho zase tolik neděje, a všechno se točí pořád dokola. Asi bych uvítal poloviční délku. Ale i tak je to určitě zásadní dílo světové literatury.

01.10.2017

Těžká ruská klasika, žádná oddechová četba. I přes to je však kniha strhující, nutí k zamyšlení nad spravedlností, sílou lidského svědomí a nad řádem, který světu vládne. Jedna z mála knih ruských velikánů, kterou jsem byla schopna přelouskat a která mě neodradila.

21.09.2017

Výborná kniha, i když není na přečtení jednoduchá. Nutí člověka k zamyšlení.

Ke komentáři mne přiměl komentář od barbora4132.Pozorně jsem to přečetl její náhled a porovnal to se svým. Rodiona vede ke zmíněnému zločinu jeho existenciální situace jejíž důsledky ho k tomu nutí. Samozřejmě je dost inteligentní na to, aby uchopil esenci toho, co se chystá udělat. A tady je první konflikt v němž na druhé straně stojí etika, která cosi takového zapovídá. Nicméně, stane se. Je samozřejmě také otázkou, zda lichvářka je produktem stávajícího řádu. Myslím, že ne. Tohle je ale marginální konstatování. Nicméně, racionální analýza osobní situace Raskolnikovem v jeho očích umožňuje loupežnou vraždu. Tady bych si dovolil svou připomínku existence fenoménu determinismu a odtud vede přímá cesta k otázce viny.Jak známo, na konci je pracovní tábor a celý příběh končí katarzí. Takže, je možné se zbavit pocitu viny za zmařený lidský život a loupež? Teď nevím, jestli mám předchozí větu ukončit otazníkem, či tečkou...............

02.09.2017

Až hmatatelný portrét dobového Ruska, psychologické rozpracování pohnutek hlavního hrdiny místy připomínající lékařskou kazuistiku, rodinné osudy a jejich zvraty plně poplatné tradici literárního realismu devatenáctého století – to vše jsou neodmyslitelné prvky Dostojevského románu, které však nejsou tím, co Zločin a trest v mém čtení dělají nesmrtelným. Někteří píší, že román není ani tolik o zločinu, jako o myšlenkových pochodech hlavního hrdiny. Podle mě je však téma zločinu naprosto ústřední; vynořuje se však ve formě otázky: „Co vlastně znamená slovo zločin?“ Raskolnikov se vraždy nedopouští z pomsty, z touhy po penězích ani z nenávisti. To jsou až druhotné motivy, zastírající jeho motiv ústřední – na začátku stojí jeho teorie o společenském řádu a tento čin je viditelnou realizací toho, v co náš ústřední hrdina věří. Podle svého postoje nepáchá zločin, ale je věrný své teorii (sepsanou v mnohokrát citovaném článku) a má odvahu přijmout její důsledky. Zrůdnost celého činu proto nespočívá ani tolik v jeho skutkové podstatě, ale v tom, že je možné k němu dojít na základě racionálních úvah o člověku a jeho místě na světě.
S prorockou jasnozřivostí tak autor předpovídá časy nacistických a komunistických diktatur, které stejným způsobem představili svou zvrácenou vizi společenského řádu a bez ohledu na svědomí se ji rozhodli naplnit. Zločin a trest nás tak učí, že každá myšlenka si žádá odpovídající jednání, a je tak varováním a příležitostí k zamyšlení pro každou dobu. Dnes v době relativizace pravdy a dobra opět představuje výzvu k reflexi: Závisí-li pravda na individuálním pohledu jedince či určité komunity, co vlastně znamená slovo zločin?
Právě z tohoto důvodu si myslím, že je téma knihy nevyčerpatelné a bude se připomínat ještě mnohé generace po nás.

Nuž začínala som to čítať snáď 10-krát, ale nepodarilo sa mi to. Po rokoch moja dcéra (najsčítanejší človek akého poznám) ma vytiahla na to do divadla a zážitok neuveriteľný. Niečo tak dobré som nevidela. Iste to bolo aj skvelým hereckým obsadením, ale vďaka tomu, že som videla postavy neplietli sa mi ako v knihe - celé to tým pádom dávalo veľký zmysel. A teda si myslím, že kniha je určite geniálna, ale nie každý to pochopí

23.08.2017

Na čtení rozhodně nelehká knížka. 19. století je ve stylu psaní velmi znát a ruské prostředí tehdejší doby na srozumitelností, pro neznalé, také nepřidává. To ovšem neznamená, že je to slabý román - ba naopak. V Zločinu a Trestu a především v samotném Raskolnikovi se velmi projevuje osobnost Dostojevskiho, který dost možná prožíval podobné emoční výkyvy jako hlavní postava díla. A právě tyto emoční výkyvy jsou tím oč vlastně v celé knize jde. Někdy mě přišly už otravné a někdy zase až překvapivě zajímavé, ale ruku v ruce jich na můj kus bylo přespříliš. Ono se těžko hodnotí dílo, které svojí slávu sbíralo 150 let zpátky a dnes už literatura holt vypadá jinak. I tak si ale myslím, že když se celou dobu graduje atmosféra okolo "Zločinu" a očekáváného "Trestu", mohlo by být rozuzlení poněkud fantasknější. Ale jak už jsem vlastně poznamenal, hlavní motivem knihy nebyl Zločin ani Trest ale emoční výkyvy a boj s vlastním démonem v těle Raskolnikovském. Za zmínku určitě stojí ještě vedlejší postavy, kterých tam nebylo pomálu. Některé byli vyvedenější (Razumichin, Marmeladov) a některé zase méně vyvedené (Sofja Semjonovna, Katěrina Ivanovna). To nejhorší ovšem bylo, že se občas strašně pletly. Za to mohli především ruská jména a Dostojevského rozhodnutí, že jednou postavy nazve křestními jmény, poté příjmeními, někdy zase přezdívkami a "aby se to nepletlo" tak to na konci stránky zakončí celými jmény s přidáním jména matky za svobodna.

Přes to všechno...stále je to naprosto stěžejní dílo v historii světové literatury. A ve všech, kteří se rozhodnou si jí přečíst, něco zanechá.

10.07.2017

Prestoze je kniha velmi oblibenou klasikou, osobne mne kniha nenadchla, nektere pasaze jsou vynikajici, ale nektere lze cist se sebezaprenim. Zdlouhave.

03.07.2017

Klasická kniha.

03.06.2017

Dlouho jsem se knize vyhýbala, přes prvních 50 stran jsem se dostávala snad půl roku, potom s pomocí audioknihy. Času stráveným nad touto knihou rozhodně nelituji, doslova mě nadchla. Jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla, děj sice není nejbohatší, ale podobná kniha ani žádný nepotřebuje. Jedná se o psychologický román, kde je nejdůležitější charakter postav, který je do detailů až geniálně promyšlený. Vřele doporučuji!

23.05.2017

K této knížce mě přivedla povinná školní četba. Po začtení jsem se od ní nemohla odtrhnout. Velmi mě oslovila, jedna z nejlepších knih, napříč všemi žánry!

18.05.2017

Parádní, hluboká a nesmrtelná kniha.

05.04.2017

Tak jak jsem se na první přečtení zamilovala do Tolstého, do jeho krajana Dostojevského tomu je spíše naopak. Po zmařené zkoušce nedočtených Bratrů Karamazových jsem dala šanci chválenému Zločinu a trestu. Tentokrát dočteno, horkotěžko.

Dlouhé jednotvárné odstavce (často monology) a opakující se myšlenky požitku ze čtení vůbec nenapomáhaly. A vůbec nevím, co z knihy za spásnou myšlenku si mám odnést.

Vnitřní rozkoly po zločinu jsou lákavé k prohloubání, ale v Dostojevského podání je to ubíjející. Další románové postavy, ačkoliv důmyslně pojmenované, svým chováním mi byly těžko pochopitelné. Směle říkám, že bych je všechny hodila do jednoho pytle bláznů. Popisovaný mrzký život v chudobě v několika podobách mě nijak nezasahoval. V závěru jsem se hodně divila, odkud se vynořila láska. Ne, aktéři v tomto románu jsou pro mě naprosto nepolapitelné a moje čtenářské srdce pro ně také.

Kdysi dávno mě oslnily krátké Bílé noci, budu muset v blízké době vyzkoušet, zda-li tomu je stále tak. Ať mám možnost tohoto klasika aspoň opěvovat za jeho krátké dílo, když už ne za sáhodlouhé romány.

25.03.2017

Na jedné straně bída, hlad a nuzné podmínky pro žití a na straně druhé bohatství, rozmařilost a blahobyt. Témata, která se často v literatuře objevují. Nic nového a neznámého. Nejvíce mě však zaujala Dostojevského charakteristika Raskolnikova, který se rozhodl k zoufalému činu.... Jeho opravdu nitěrná psychologická sonda do mysli člověka, kterého neúnosné životní podmínky dovedly až k myšlence spáchat těžký zločin. Po zločinu však přichází trest. Autor rozpitval hlavního hrdinu a jeho pohnutky doslova až do samotného morku kostí.

17.03.2017

Je klasika, která nestárne. Tuto publikaci řadím k dílům, kde má autor stále co sdělit. Byť je dějově knížka krapet chudá, mnohonásobně to převažuje bravurně vyobrazená psychologie hlavního hrdiny. Všichni cítíme tu tíhu a vinu během četby a všichni bychom si jistě přáli, aby i v našem světě čistota/láska/víra v Boha/,,, dokázala zvítězit. Aspoň víckrát než občas.