Zločin a trest

30.09.2016

Tak jsem to dala! Byl to mazec..
Nejprve, když na začátku knihy došlo k vraždě, jsem si říkala, co tam proboha budou těch 350 zbývajících stran řešit! Ale ono opravdu bylo co rozebírat.
Určitě nelituji, že jsem po knize sáhla. I když jít s ní k maturitě mě trochu děsí. Není to taky žádné lehké, ploché dílo, že?
Zločin a trest doporučuji všem, kteří se chtějí do něčeho na nějakou dobu vžít, protože je to jedno z děl, která si žádají čas. Tuto knihu nelze přečíst za dva, tři večery, ale možná, že se už navždy stane součástí určitého období vašeho života.

20.09.2016

Nesmírně toužím napsat sem komentář, ale zároveň mám chuť ho smazat, ještě než dokončím první větu. Ano, doufala jsem v silný čtenářský zážitek, ale že se do mě tato kniha vpije jako kapka jedu, kterou nepřijímám s nelibostí, nýbrž dychtivě, to jsem nemohla tušit. Je to jako dívat se na film, který se vymyká všem předešlým kinematografickým zážitkům, a na konci zůstat omráčně sedět a čekat, jestli se ještě vrátíte k sobě, na začátek, než jste film pustili - anebo jestli jste opravdu jiní, překroucení, vyměnění; docela cizí, a zároveň blíž sobě samým než kdy dřív. To se pak člověk touží vrátit na začátek, jen aby to mohl všechno prožít znova…

05.09.2016

"Co se dá dělat, minula jste! Střílejte dál, čekám," řekl tiše Svidrigajlov a pořád ještě se usmíval, avšak nějak pochmurně. "Takhle vás chytnu dřív, než natáhnete kohoutek!"
Duněčka se zachvěla, chvatně natáhla kohoutek a znovu zamířila.
"Nechte mě!" zaúpěla zoufale. "Přísahám, že střelím znova... Zabiju Vás!"
"Pravda.. na tři kroky jistě. Ale jestli mě nezabijete.. tak..."
Oči mu zablýskaly. Udělal ještě dva kroky.
Duněčka stiskla kohoutek. Revolver selhal!
"Špatně jse nabila. To nevadí! Máte tam ještě kapsli. Dejte si to do pořádku, počkám."

...
Svidrigajlov vyndal revolver a natáhl kohoutek. Achilles zvedl obočí.
"Thak přece, na thakový žertíky thady není místo!"
"Pročpak by nebylo?"
"Prothože není!"
"Podívej kamaráde, to je mi fuk. Mně tohle místo vyhovuje. A kdyby se tě ptali tak jim řekni, že jsem odjel do Ameriky!"
Přiložil si revolver k pravému spánku.
"Ale thady ne, thady není místo!" polekal se Achilles a vytřeštil oči.

úžasné dialogy, dobrá psychologie postav, cynické a kritické, pořád nechápu, že Raskolnikovi bylo pouhých 23 let...

Zezačátku mě kniha moc nebavila a styl,kterým byla napsána také ne,ale pak jsem se do knihy začetla a mile mě překvapila . Určitě doporučuji přečíst ;)

14.08.2016

Prvotřídní čtenářský zážitek!!

06.08.2016

Upřímně, jsem ráda, že to mám za sebou. Ne že by se mi to nelíbilo, jen mě někdy unavovaly odstavce a odstavce myšlenek, ve kterých jsem se občas ztratila a pěkně zamotala. Jinak super knížka, no a, že už je to nějaký čas, co prvně vyšla.

31.07.2016

Napsáno/vydáno před sto padesáti lety! Velká poklona Fjodore Michajloviči!

27.07.2016

Skvělá knížka. Měla jsem ji jako povinnou četbu, ale asi z rebelství jsem nechtěla nic povinně číst. Ale po pár letech jsem zjistila, že ne všechny knihy, které jsme číst "museli", jsou špatné. Tenhle příběh mne velice zaujal a kniha se mi moc líbila.

24.07.2016

Literární klasika, po které jsem sáhla ze zvědavosti a chtěla jsem sama poznat, jakýže skvost to tedy je. Námět knihy hodnotím velmi kladně, ovšem styl vyprávění už mě tak moc nezaujal. Předlouhatánské rozebírání veškerých myšlenek, popisy, patetické jednání a rozmluvy postav - za to ubírám nějaké hvězdičky. Na čtení toto dílo není jednoduché, místy mě popisy a sáhodlouhé vyjadřování Raskolnikových myšlenek tak unavilo a zmátlo, že jsem potom místy i při čtení začala přemýšlet, co budu vařit k večeři :-D :-D. Ale jsem ráda, že jsem knížku dočetla do konce a můžu si ji zařadit na seznam přečtených děl.

14.07.2016

O čem je tato kniha a co jsem si z ní odnesl? Jak lze popsat slovy něco tak složitého jako lidskou duši, veškerá její zákoutí, rozdíly a protiklady? Rozhodují o naší povaze naše geny, výchova nebo vnější prostředí? Co vede člověka k vraždě?

Kniha pojednává o celé paletě pocitů, které se v každé mysli neuvěřitelně mísí, prolínají, ale zároveň jsou v rozporu. Dostojevkijmu se dle mého názoru velmi věrně povedlo zobrazit duši člověka, který ztratil smysl bytí a neví co dál. Pojednává o lidské čistotě i intrikách – často v rámci jedné postavy (zj. té hlavní). Pojednává o lidech na rozcestí, o lidech sužovanými chudobou, o lidech „sužovaných“ bohatstvím a o lidech sužovaných démony (alkoholem, promiskuitou, nenaplněnými představami o zářné budoucnosti plné uznání, pocit méněcennosti,…). Vypráví také o lidech, kteří dokázali smysl života zpětně najít, o lidské vytrvalosti a o lidské dobrosrdečnosti (respektu) i egoismu (despektu). Jednoduše řečeno, jedná se o knihu kontrastů.

Ve chvíli, kdy člověk ztrácí i poslední jiskřičku naděje, nachází se jeho mysl v pustinách, jedinec bloudí a hledá východisko (vražda, sebevražda, pomatení smyslů, ztráta smyslu pro rozpoznání hodnoty jakéhokoliv lidského života, obhajoba svých činů ideologiemi,…). V knize se však objevuje i naděje, která může nabývat různých podob – láska, víra nebo pomoc druhým.

V neposlední řadě bych vyzdvihnul a ocenil autorovy schopnosti sugestivně popsat dialogy nebo scény (umlácení koně). V určitých chvílích mi srdce doslova bušilo spolu s postavami.

„Chudoba není neřest, o tom není sporu. Já vím, že ani pití není ctnost, to je nasnadě. Ale bída, velevážený pane, bída je prosím neřest. Jste-li chudý, stále ještě netratíte ušlechtilost svých přirozených citů, kdežto v bídě vždycky a každý. Za bídu dokonce nevyhánějí z lidské společnosti holí, ale vymetají koštětem, aby vás co nejvíce ponížili; a docela správně! Protože když mám bídu, jsem první ochoten sám sebe urážet! Proto si rád přihnu!“(str. 9)

08.06.2016

Od této knihy jsem ani nevěděla co čekat,ale velmi příjemně mě překvapila.Dobře se četla a čtenáře hodně vtáhla do děje.

02.06.2016

Patří ke klenotům světové literatury. Jako ostatně celé Dostojevského dílo. Psychologický postřeh je tu "hlavní postavou" a je mu podřízen i děj. Nesluší se toto dílo vůbec komentovat. Skláním se s úctou a obdivem.

20.03.2016

Jedna z nejlepších světových knih, prostě klasika, kdy mám doslova pocit, že jsem v hlavě rozervaného a šíleného vraha Raskolnikova. Prožívám s ním jeho emoce a obavy. Jednoznačně je to vynikající psychologický krimi romám, kdy autor předběhl dobu a jeho dílo má věčnou platnost. Skvělé čtení.

10.03.2016

Komentovat toto dílo pro mě není jednoduché. Uvědomuji si jeho nesporné literární kvality, nicméně celý román (děj, prostředí, postavy) pro mě vyzněl příliš depresivně. S žádnou z postav jsem se nedokázal dostatečně ztotožnit (a nejméně s hlavním hrdinou Raskolnikovem, jehož rozhárané myšlenkové pochody i vlastní činy pro mě byly těžko pochopitelné a většinou nepříjemné). Popisy bídy a utrpení chudých, devastujícího alkoholismu, prapodivné morálky a beznadějnosti života pro mě byly natolik skličujícími, že mě román nemohl příliš oslovit a líbit se mi.
Na druhou stranu asi právě tak měl román působit - to tísnivé vyjádření obtížného života chudých Rusů se Dostojevskému podařilo. Vnitřní vývoj Raskolnikova byl také zajímavý a byl jsem zvědav, jak to s ním nakonec dopadne.
Dostojevského styl vyprávění mě však nechytnul - není to styl, který bych vyhledával, který bych měl rád. Silně pochybuji, že bych se k tomuto dílu ještě někdy vrátil. Román ze svého subjektivního hlediska hodnotím pouze lehce nadprůměrně. 65%

02.03.2016

Souhlas, klasika- kvalitní čtení

22.02.2016

Nádherná kniha. Měla spád, měla myšlenku, dramatická, moc mě bavila. Ani se mi nezdála nějak moc složitá, jak tu mnozí píšou, ale asi už jsem vytrénovanej z dalších Dostojevského děl, že už mi to tolik nepřišlo, už jsem přečetl 2x Idiota i Běsi, 1x Karamazovi, Zápisky a další povídky. Zločin a trest jsem si nechal až na teď.

Jak už jsem psal, kniha měla spád, pořád se něco dělo. Nechápu, jak někdo může napsat, že se místy nudil, vždyť se tam pořád něco děje a člověk se kolikrát nemohl odtrhnout od děje. Kolikrát se mi také stalo, že jsem se vžíval do role hlavního hrdiny.

Povinnou literaturu jsem začal číst až po maturitě, ale zase nebýt hodin literatury, tak o spoustě dílech nevím, což by byla škoda.

Jedna z nejlepších knih, které jsem přečetl.

12.02.2016

Značně fyzické čtení. Když mě kniha vtáhne, většinou se ponořím do příběhu a tak nějak jím propluji. Zločin a trest je ovšem jiná káva. Dostojevskij nerozebíral jen mysl postav, ale především také tu moji. Určité momenty ztotožnění se s antagonistou pak můžou být celkem zneklidňující. Podvědomě jsem se tak odsoudil k tomu, že mě asi čas od času napadne: Co by asi tak udělal Raskolnikov?

11.02.2016

Po přečtení zločinu a trestu je mi jasné, že si prostě Dostojevskij ze studijních účelů zašel s nožem do místní bezdomovecké komuny, kde na obložený chlebíček vylákal nějakou zpustlou duši do postranní uličky. Když se ale oprostím od téhle maličkosti, musím uznat, že díky ní vznikla jedna z nejpodmanivějších psychologií postavy, s jakou jsem se kdy setkal. Ach, a ty filozofické implementace...
Jen považte; vždyť vraždu někoho z kmene prý považují za nejzažší možný přestupek i na takovém Novém Zéladu! Dokonce i v Německu! Kdepak, vina námi, stejně jako třeba trojúhelníky, univerzálně prostupuje z vyšších sfér. Sama se v nás nevymyslela, ne? Nebo teda jako vlastně jó. Už se v tom nějak zamotávam...Každopádně, kdo mi tuhle vypilovanou představu bude hatit posíláním youtube odkazů k videům z fanouškovských výjezdů Baníku Ostravy, toho s opovržlivým "ale dyk voni i ty kluci plešatý potetovaný jistě někde ve skrytu duše pláčou" pošlu srdečně někam!
Za 5 rudých *****

10.02.2016

Tak to byla síla! Nevěřila jsem, že mě to tak zasáhne. Taková stará knížka. Hodně dobrý. Já si snad začnu myslet, že ty povinný knížky nejsou zas tak strašný!