Zločin a trest

08.12.2019

Ach, jaký zločin jsem spáchala, že jsem se dobrovolně rozhodla ztrestat touto knihou? Jasně, je na seznamu 1001 knih, ale bylo to pro mě opravdu utrpení. Ruští autoři jsou mému srdci vzdáleni a na nějaký čas si od nich budu muset odpočinout.
Ústřední zápletka byla poměrně zajímavá, vedlejší dějové linie také, ale... Těch zbytečných řečí okolo... A ta jména - než mi docvaklo, kdo je kdo, byla jsem na tříšté stránce..
Díky bohu, že už je to za mnou.. :-)

21.10.2019

Jako první jsem od Dostojevského přečetl Běsy a nezastírám, že to bylo těžké čtení. Nevadí mi rozvláčný styl ruských - nebo možná lépe řečeno obecně „starších“ - autorů, ale v Běsech to byla až upachtěnost příběhu, který se dlouho nikam nehýbal a z mého pohledu trpěl tíhou nevysloveného (srovnávání právě s Běsy se nemůžu vyhnout). Před další Dostojevského knihou jsem si proto dal půlroční pauzu a jako pro právníka pro mě byl Zločin a trest povinnou četbou.

Postava Rodiona Romanyče Raskolnikova (jak kakofonicky to jméno zní…) mě zaujala hned zpočátku a byl jsem potěšen gradací příběhu, který měl spád. Nevyhnul se sice hlušším pasážím, ale rozsáhlé monology postav, které budou zřejmě pro Dostojevského dílo typické, měly (na rozdíl od nicneříkajících slovních průjmů Petra Štěpánoviče v Běsech) smysl, sdělení a většinou i myšlenku. Sympatické mi byly také postavy Razumichina a morálně silné Avdoťji Romanovny, obě snad výlučně kladné. Postava Marmeladova mi pak silně připomínala Oblomova, ač jejich zhouba nebyla totožná.

Měl jsem trochu problém s až příliš emocionálními postavami. Kdybych vycházel jen z Dostojevského, měl bych dojem, že v devatenáctém století v Rusku žili snad jen lidé emocionálně vyšinutí, jinak si nedokážu vysvětlit, že každá druhá postava blouzní, křičí, zoufá si, hroutí se, raduje se, pláče a i sebemenší banality tak hluboce prožívá. Jestli to mělo dříve sloužit k budování atmosféry příběhu, dnes mě to spíše rozčiluje.

Jako nejlepší momenty příběhu hodnotím rozmluvy Raskolnikova s Porfirijem Petrovičem, odhalení Lužina Raskolnikovem a Lebezjatnikovem a všeprostupující boj Raskolnikova se svým přesvědčením.

Základní Raskolnikovova myšlenka je poněkud děsivá. V jejím důsledku by totiž ve jménu neověřitelné hypotézy dokázal posvětit utrpení desítek, tisíců, desetitisíců či ještě více lidí pro nějakou nepoznanou a v tu chvíli nepoznatelnou budoucnost, což je ovšem něco úplně jiného než být ochoten podstoupit toto utrpení sám. Břemeno pokroku by tak přenesl na ostatní, kteří by museli přinášet oběti a umírat, zatímco on sám, pokládaje se za jednoho z „vyvolených“, by se vznášel v metafyzických úvahách. To je zrůdnost. A ano, v praxi tuto zrůdnost prováděli jak nacisté (s myšlenkou odstranění nelidí a podlidí a vytvoření životního prostoru pro prosperitu a rozvoj vyvolené rasy), tak komunisté (s myšlenkou ráje beztřídní společnosti, k níž tak "efektivně" směřovali).

Klíčový korektiv svědomí totiž v takovém případě ustupuje do pozadí, a jak poznamenal Razumichin, „dovolení prolévat krev s klidným svědomím je… to je podle mne hroznější, než kdyby bylo vraždění dovoleno zákonem“. Nejsou to zákony a pravidla, ale právě korektiv svědomí, morálky a zodpovědnosti (do oněch pravidel ostatně vtělený), který civilizaci drží od stádia homo homini lupus.

„Ten, kdo má pevný a silný rozum a pevnou a silnou vůli, může lid ovládat! Kdo se odváží velkých věcí, tomu dají za pravdu. Kdo se dovede vysmát vznešenému, ten se stává jejich zákonodárcem a nejopovážlivější ze všeho má podle nich největší pravdu! Tak to doposud bylo a navěky to tak bude! Kdo to nevidí, je slepý!“

Je tohle snad ten důvod, proč někteří dnešní politici a „opinion makeři“ hledají stále hlubší dno a trumfují se vlastní neomaleností?

„Dosud nikdy se lidé nepokládali za tak rozumné, nikdy si nebyli tak jisti svou pravdou, jako se to zdálo nakaženým. Nikdy se jim nezdály jejich soudy, jejich vědecké závěry, jejich víra i mravní zásady tak neotřesitelné. Nákaze a šílenství podléhaly celé osady, celé města a celé národy. Všichni byli pobouřeni a nechápali jeden druhého, každý byl přesvědčen, že jedině on má pravdu, a trápil se při pohledu na ostatní, bil se do prsou, plakal a lomil rukama. Lidé nevěděli, koho a jak soudit, nemohli se dohodnout, co mají pokládat za zlo a co za dobro.“

To je snad Dostojevského vize dneška. Světa, kde všichni mluví, ale nikdo neposlouchá…

30.09.2019

Pro mě jedna z nejlepších a nejzásadnějších knih, které jsem kdy přečetla. Mám moc ráda psychologické romány. Uhranul mě ten niterný vhled do duše rozervaného člověka. Četla jsem toto dílo na SŠ, v 90. letech. Nikoli jako povinnou četbu, zaujalo mě to v naší domácí knihovně. Raskolnikova si určitě přečtu ještě jednou. Jsem zvědavá, jak na knihu budu nahlížet po 25, 30 letech...

Od Dostojevského jsem ještě četla Idiota (1. díl) a novelu Něžná. Obojí se mi líbilo. Idiot byl trochu náročnější, zato novela Něžná se četla úplně sama. A Bratry Karamazovy jsem viděla v divadle. Bezvadný!

Každopádně byl F.M.D. pan spisovatel!!!

16.09.2019

Krásná kniha. Slovo trest nabylo úplně jiného významu. Z "povinné četby" konečně něco, co mě nadchlo. V povinné četbě jsem sice knihu nečetla v rámci bojkotu něčeho povinného, ale po letech, kdy jsem na ni natrefila, uznávám, že tahle kniha stojí za to přečíst.

07.09.2019

Klasika od pana Fjodora Michajloviče Dostojevského.

24.08.2019

No nevím, všude tady vidím pět hvěžd, ale mně to prostě tak nepřišlo. Ta hlavní myšlenka práva na zločin je určitě zajímavá, ale Bože, proč to bylo tak dlouhé?! Celá ta polemika se dala zvládnou za krásných třista stran. Pět set sedmdesát je prostě moc. Ono by to možná i šlo, ale bohužel veškerý děj vždy probíhá tak na třiceti stranách ze sta. Potom mi velmi vadily ty odporné dialogy, kdy devadesát procent postav mele a chová se naprosto nesmyslně, jakoby snad lidé v celém Petrohradě trpěli jakousi duševní poruchou. Především hlavní postava se chová tak strašlivě hloupě a sebedestruktivně, že je to až neuvěřitelné. Ta kniha má prostě zásadní chybu v tom, že celá sestává z úmorných dialogů, kde všechny postavy blábolí naprosto hloupé věci, které se v dané situaci vůbec nehodí a občas tam probleskne nějaká ta myšlenka věnující se hlavní otázce celé knihy. Prapodivné mi také přišlo obrácení protagonisty na správnou cestu na posledních třech stránkách knihy, když se přečdchožích pět set stran choval jako pitomec. To se sice může stát, ale ne tak strašlivě dlouho. To prostě není reálné. Naprosto tam chybí vývoj postavy, kdy protagonista svého činu lituje prakticky hned po spáchání vraždy, ale lituje toho a utápí se v tom ještě dalších čtyři sta stran. Jako jednu z mála dobře napsaných postav tak asi hodnotím jenom Lužina, protože je snad jediný z celé knihy u kterého člověk ví proč co dělá. Všichni ostatní jednají zcela hloupě a směšně (pravděpodobně kvůli hromadné psychické poruše). Dočetl jsem to jedině proto, že se jedná o naprostou klasiku. Je to asi jedna z těch knih, jejíž jediný přínos je, že teď až do smrti budu moci říkat, že jsem četl Zločin a trest.

18.08.2019

Byl jsem v situaci, ve které se po mně chtělo, abych seděl a nepřekážel. Vzal jsem si k sobě Zločin a trest a skutečně jsem ony cca 2 hodiny vydržel v poklidu jak myška. Román mne zaujal od prvního okamžiku. Situace skončila a já pak knihu musel odložit, bylo nutné věnovat se jiným svazkům, termínovaným. Po několika měsících jsem se k četbě mohl vrátit, začal jsem znovu od začátku a skončil po těch skoro pěti stech stránkách v naprostém nadšení a s vědomím, že se musím vrátit k ostatním dílům Dostojevského.
Četl jsem to kdysi v pravěku, ale nepamatoval jsem si absolutně nic včetně líbí-nelíbí. Teď si myslím, že jsem tehdy ke knize přišel příliš mladý. A ještě myslím, že sedmdesátka je ten nejlepší věk, jak román pochopit a plně prožít. Skutečný zážitek, který ve mně bude ještě dlouho doznívat. A je to poprvé, kdy upřímně lituji, že jsem v hodnocení knih nasadil měkkou sazbu. Zločin a trest by zasloužil nejméně 8 hvězdiček. Už jen oněch několik rovin a osob, nejen Raskolnikov, ale i Svidrigajlov, Lužin, Porfirij Petrovič Petarda, ale hlavně samozřejmě Raskolnikov, jak se těžko dopracovával k pokoře. Což je koneckonců pro život nejdůležitější a většinou to pochopíme až před smrtí.

18.08.2019

Můj první Dostojevskij. Tehdy jsem se při četbě cítila jako nejspíš každý jeho čtenář začátečník. Přišlo mi to hrozně zvláštní, znepokojující, nechápala jsem, proč se postavy chovají tak divně a horečnatě, proč tam dochází k některým trapným situacím. To až později jsem pochopila to o podzemním člověku a snílkovi, o neskutečně břitkém a neuvěřitelně hlubokém ponoru do rozervané duše moderního člověka, o lidech, o životě, o sobě... Snad žádný spisovatel nebo umělec mě nepřinutil víc o těchto věcech přemýšlet, a žádného jiného spisovatele jsem si už nezamilovala víc než Dostojevského. To ale přišlo až postupně, později. Poprvé jsem to vnímala jako dobrý, i když v některých věcech nepochopitelný thriller, ve kterém mě fascinovaly hlavně rozhovory Raskolikova s Porfirijem, a kde víc než o zločin a trest, šlo o spasení duše jedince, který se svým jednáním odtrhnul od života i lidské společnosti. A poté taky jako román, který mi otevřel dveře do světa geniálních knih tohoto fenomenálního spisovatele a znalce lidských duší.

01.08.2019

"Je lepší říkat vlastní lži než cizí pravdy." A vize společnosti ničené asijským bacilem, jak ji prožívá Raskolnikov při nemoci v táboře - nechápu, jak to mohl Dostojevský vymyslet (dnes by stačilo otevřít okno, nebo pustit televizi).

21.06.2019

Rodion Romanovič Raskolnikov.
Vždyt´přece nezabil osobu,ale nepotřebnou veš.
Tak proč by měl cítit vinu.
Ohromujíci část ve které Dostojevskij/Raskolnikov uvažuje o tom že lidé kteří jsou přece nadřazení by měli vládnout a ostatní? Co je mi po ostatních.
Mráz po zádech.

13.05.2019

Na tuhle knihu jsou snad jen dva názory. Buď ji miluješ, nebo nesnášíš. Musím říct, že jsem spíš byla odrazována, a tak jsem od toho nic nečekala a čtení neustále odkládala. Ale musím říct, že už od počátku mě děj chytl, nebyla jsem sice nějak hodně nadšená, ale docela mě to bavilo. Avšak asi v druhé polovině knihy mě to pohltilo úplně. Zločin a trest je dopodrobna popsaná psychologie člověka. V některých chvílích vás mrazí, v některých kroutíte hlavou a v některých cítíte jen soucit. Kdo by cítil soucit s člověkem, který zabil, ať už to byl kdokoli? Dostojevskij mě k tomu donutil a to naprosto nenásilně a i přestože jsem s tím činem rozhodně nesouhlasila. Komisařovy pochody, které nahlas vyslovoval, byly jedna velká psychologická literární pastva ukazující Dostojevského genialitu, stejně jako mi celým dílem dokázal, že to uvnitř člověka zdaleka není tak jednoduché, aby se dalo ho odsoudit, že je skrz na skrz zlý. Upřímně vlastně nechápu, jak někomu může děj připadat nudný nebo nezajímavý, protože nikdy nestojí a ačkoli přečtěte několik stránek dialogu, stále se dovídáte něco nového a šokujícího, co vás vyzývá, abyste četli dál.

24.04.2019

Poprvé jsem ji četla před lety v rámci povinné četby, nyní jsem si ji přečetla znovu a nemohu říct, že by mne nebavila. Klasika jak má být.

27.03.2019

Dostojevskij byl mistrem svého žánru. Vynikající psycholog. Pravda ovšem je, že na dnešní dobu to je trochu moc dlouhé a popis převažuje nad dějem.
K Dostojevskému se prostě člověk musí ,,pročíst''.

07.03.2019

Klasicky vykreslenie charakterov postáv bolo majstrovské. Myšlienkové pochody Raskoľnikova po spáchaní zločinu boli skutočne prepracované. Kniha mi však prišla príliš dlhá, zbytočne veľa vecí sa v nej riešilo a vystupovalo v nej postáv, a pritom to bolo dosť nepodstatné. Keby mala 200 strán a zameriavala by sa iba na trápenie hlavnej postavy, bolo by to lepšie. Bratia Karamazovci sú určite prepracovanejším a zaujímavejším dielom.

03.03.2019

Přečteno v rámci povinné četby. Trochu jsem se bála jak rozsahu, tak toho, že kniha nebude čtivá, nicméně opak byl pravdou. Četla se mi velmi dobře a nesmírně mě bavila už od prvních kapitol. Postavy jsou vykresleny skutečně věrohodně. Nenudily mě ani dlouhé myšlenkové pochody hlavního hrdiny, psychologii mám ráda.
Také se mi líbí ta polemika, zda je Raskolnikov vinen či ne. Záleží vlastně na konkrétním čtenáři a jeho pohledu, to on se stává skutečným soudcem.

"Utrpení a bolest jsou nutností pro každou širokou duši a pro každé hluboké srdce. Opravdu veliké lidi, jak se zdá, v životě nezbytně provází veliký smutek"

22.02.2019

Nedá sa hodnotiť inak. Zo začiatku som si ťažšie zvykala na knihu a na jej jazyk ale postupne človek prichádza na to, že práve v ňom je krása. Dostojevskij neskutočne živo opisuje vtedajší život a čitateľ sa plne prenesie do doby spred 150 rokov a do útrap biednych ľudí. Hoci som mala niekedy ťažké srdce pre Raskolnikova hlavne preto, že bol ku každému, kto mu chcel pomôcť, taký hrozne nevďačný a hocikedy sa správal k ľuďom okolo seba odporne a popudlivo, nemôžem mu odoprieť, že vo svojej podstate to bol čistý človek. Úprimný, nepretvaruje sa a koná za svoje presvedčenie. V knihe je veľmi veľa psychológie a ako celok dá sa povedať, že je to naozaj veľké dielo.

17.02.2019

Od přečtení tohoto skvostu ruské literatury mě dlouho odrazoval rozsah knihy - dokonce jsem si ji vybral k maturitě, ale nepřečetl, dal jsem raději přednost nastudování všelijakých rozborů na internetu (Neříkejte mému češtináři z gymplu:).
Po letech jsem na knihu náhodou narazil a pustil se do ní. "Zhltnul" jsem ji během pár dní, s chudým studentem Raskolnikovem jsem se dokázal beze zbytku ztotožnit. Neustálé rozebírání pocitů zoufalosti a bídy Raskolnikova se mi fakt líbilo. (Ne že bych to chudákovi přál.) Kniha mě donutila přemýšlet - zabil bych na jeho místě? Ne, to určitě ne, musela být přece cesta, jak něco ukrást bez zabití, když už chtěl krást. Co bych ale dělal v jeho kůži? Dokázal bych se já z jeho situace v městě utrpení (alespoň pro chudé) nějak dostat? To už jsou složitější otázky...

13.02.2019

"To,že jsem zabil odpornou,škodlivou veš,bábu,starou lichvářku,kterou nikdo nepotřeboval a za jejíž zabití by mi mělo být odpuštěno čtyřicet hříchů,která z chudých vysávala šťávu,to že je zločin?" 90%.

Dostojevskij opět nezklamal. Jednotlivé postavy jsou velice podrobně vykresleny, takže čtenář má pocit, že se ho Dostojevský do příběhu až nebezpečně zatahuje. Při zavření knihy se člověk těžko dostává zpět do skutečného života. Trochu s nadsázkou jako droga. Pouze jedna věc je mi těžká, a to používání ruských jmen postav v různých tvarech. Pro mne by bylo vhodné, aby překladatel mohl používat jeden tvar jména, pokud to je možné.