Zločin a trest
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/77_/77422/bmid_zlocin-a-trest-tuA-77422.png
4
2775
2775
Chudý student Rodion Raskolnikov se rozhodne zavraždit (spíše z důvodů ideových než hmotných) starou lichvářku, aby sám sobě dokázal, že silný má právo zbavit bezcenného člověka života. Přestože se mu podaří zahladit smrti a nejsou proti němu žádné důkazy, výčitky svědomí (které si před zločinem nepřipouštěl) jej nakonec donutí se přiznat a je odsouzen k trestu vyhnanství na Sibiři. Dostojevského styl vyprávění je ale natolik sugestivní a naléhavý, že jen málokdo odolá poněkud zvrácenému kouzlu Raskolnikova uvažování. Kniha patří k základním kamenům moderního evropského písemnictví a je určena každému čtenáři krásné literatury.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1977 , Lidové nakladatelstvíOriginální název:
Преступление и наказание (Prestuplenije i nakazanije), 1866
více info...
Přidat komentář
Zásadní důkaz toho, jakým způsobem Velká říjnová revoluce pošlapala kulturní skvosty, které k nám z carského Ruska přicházely. Dostojevskij nám představuje geniální vykonstruovaný příběh, který nás neušetří jediné emoce na celé její škále. Pokládá nám otázky, na které nám odpovídá až s dalším vývojem příběhu ale zároveň s takovou otevřeností, že žádná odpověď ve výsledku není špatně. Jedná se o prožitek ze zločinu jednoho muže, který prochází klasickými psychologickými fázemi. Otázka, která se nabízí: "Jsme všichni schopni vraždy?" Není to samozřejmě otázka na motiv, kvůli kterému byl zločin spáchán, ale na následné přemýšlení o tom, na nemožnost vrátit tento čin zpět a vyrovnáním se s tím. Není to totiž příběh sociopata ani psychopata, je to příběh někoho, kdo nepřemýšlel nad důsledky vlastního jednání - a takových je nás spousty. Ale jsme schopni přijmout odpovědnost za svá rozhodnutí? Na to nám kniha neodpoví, musíme sami.
Ne tak mnohovrstevnaté jako autorův opus magnum Bratři Karamazovi, ale za to je to román určitě přístupnější, méně náročný a zábavnější, proto je také nejznámějším a nejčtenějším Dostojevského dílem. Výborné zpracované je zde jednání vraha a hlavní postavy Raskolnikova po provedené vraždě, jeho myšlenkové pochody a pochyby, obavy z dopadnutí a konečně jakási jeho filozofická obhajoba vlastního činu, nám krásně ukazuje, jak si náš mozek dokáže utvořit vlastní představu o mylné spravedlnosti našich zločinů. Konec nabízí jakýsi skoro až “happyend", na kterém má lví podíl Soňa. Protikladná postava Raskolnikova je Svidrigajlov, který se snaží napravit své křivdy a poté se rozhodne pro zcela jinou cestu. Čteno nové vydání od Rybka publishers s ilustracemi mého oblíbeného kreslíře Dave McKeana, ve stejném formátu už vyšel i Bulgakovův román Mistr a Markétka, snad se v budoucnu dočkáme u nakladatelství i dalších takových bibliofilských skvostů.
S každou další přečtenou knihou "povinné četby" zjišťuji, že ony knihy nevybírali náhodou. Pro ruské klasiky devatenáctého století to platí obzvlášť. Jednalo se o mé první setkání s Dostojevským. A jsem úplně stejně nadšen jako z Tolstého Vojny a míru. Zločin a trest není tak obsáhlé dílo, ale je také dosti dlouhé. Přesto nemá problém udržet pozornost čtenáře od začátku do konce. A to i přesto, že místy obsahuje i několikastránkové monology různých postav. Nebo snad právě proto? Jedná se o hlubinnou psychologickou sondu do jednoho zločinu, jeho motivu a následků. Na malém prostoru a v malém čase autor rozehrává přesné charakteristiky plně životných postav, každé jedinečné a originální, a jejich interakcí. Děj je ve své postatě velmi prostinký. Okořeněn je množstvím filosofických úvah o podstatě lidského bytí, o smyslu života a podobných hlubinných tématech. Vřele doporučuji nenechat se odradit velikostí románu a pustit se do čtení!
Před, během i po čtení mně běhal mráz po zádech. Dostojevskij je Shakespeare ruské literatury, a to dokázal především svými opera magna Bratři Karamazovovi a Zločin a trest.
Raskolnikov je člověk, který vyzkoušel své teorie ve skutečnosti. V hlavě vše dávalo a i po selhání dává smysl. Ale všechno se zvrtlo, jako by se svět neřídil jeho řádem. Uvědomil si, že svět se řídí svou etikou. Krutá skutečnost života s ním nemá slitování. Raskolnikovovi přijde, že může obelstít život vůbec takým nesprávným přestupkem. Raskolnikov před oním činem a po něm není táž osoba.
Dostojevskij byl pravoslavný existencialista, ptal se, jak je vůbec člověk schopen žít s vědomím, že bude muset snášet utrpení mnohem větší než plody, které sklidí. Jeho odpověď zněla: žíti ctně podle Boha, přijmouti křesťanství jako jedinou dobrou odpověď. Dostojevskij byl také pravý myslitel a chtěl své myšlenky podrobit tvrdé zkoušce. Jako protihráče svých myšlenek si zvolil nejsilnějšího oponenta, Raskolnikova, jemuž dal ty nejvhodnější a nejlepší podněty a podmínky k zločinu. Tohoto oponenta vybavil i přesvědčením, že bez boha je vše dovoleno, a v něm ho i potvrdil. Poté nechal experiment perem běžet a hle toto dílo.
Naprosto mistrovský román 19. století. Toto je povinné čtení ne školou, nýbrž samo sebou.
Vskutku působivý kus literatury, u nějž člověka dopředu ani tolik netáhne děj kapitolu od kapitoly jako spíše vývoj celé situace. Nejednou jsem četla se zatajeným dechem, pak musela knihu odložit a chvíli to rozdýchávat. Navzdory hutným popisům a sáhodlouhým rozmluvám se kniha četla jedna báseň, jen na ni, pravda, musí mít člověk klid.
Psychologicky dokonale zpracované utrpení člověka, který je bičován obavami z prozrazení jeho zločinu a zároveň trýzněn vlastním svědomím.
Dostojevskij vytvořil nezapomenutelné dílo, které patří zaslouženě mezi základní knihy světové literatury.
Asi jediná kniha, pri ktorej čítaní som mala opakovane nočné mory. A pritom tu netečú potoky krvi, možno tak nervy (že, Raskoľnikov; že, Porfirij Petrovič...), a najväčšia tragédia nespočíva ani tak v hrdelnej dvojnásobnej vražde (koniec koncov, autor nám veľa dôvodov na súcit s obeťami neposkytuje, skôr naopak) a ani v následných psychických stavoch vraha, ale vo všetkých tých „malých“ príbehov okolo. Nepovažujem sa za človeka, ktorý by vnímal a prezentoval mužsko-ženské vzťahy čierno-bielo, ale pri tomto diele som mala pocit, že je plné zvrátených mužov (Svidrigajlov, Marmeladov, Lužin, dokonca aj Porfirij) a silných, zaujímavých, osudom a tými mužmi ubíjaných žien, ktoré napriek všetkému predsa len majú väčší charakter i srdce (Soňa, Duňa, a čiastočne Katerina Ivanovna, ktorá sa hádam nedala neľutovať aj taká, ba práve taká, aká bola). Nuž a Dostojevského ponory do myšlienkových pochodov jednotlivých postáv sú jednoducho geniálne.
Zločin a trest som čítala dlho a musela som si ho „prekladať“ oddychovejšou literatúrou, inak sa to pri mojej citlivejšej povahe nedalo, napriek tomu čas strávený pri tých cca 600 stranách neľutujem a zrejme mi bude Raskoľnikovov vnútorný, čo ako tragický a temný svet aj trochu chýbať.
PS: Čítané slovenské vydanie z roku 1978 s úžasným komentárom Juraja Klauča
Celkově byla kniha napsána trochu zvláštně, ale konec byl naprosto skvělý. Popis morálky společnosti a jejích postojů k určitým lidem je dobový a věcný i dnes. Pohnuté osudy lidi opravdu provází od nepaměti a trest nemusí být vždy jen ten dle zákona.
Ako všeobecnú slabosť ruskej literatúry hodnotím tendenciu zaľudňovať romány obrovským a neprehľadným množstvom postáv, z ktorých mnohé sú pre dej úplne nepodstatné. Ďalej som si všimol, že v tých časoch bolo asi v cárskom Rusku bežné, ak niekto začal pri prvom stretnutí hoci aj na ulici viesť s neznámym človekom debaty o zmysle všehomíra a o najhlbšej filozofii. Ďalej ma vyložene štval hlavný hrdina, neustále upadajúci do mdlôb, odpadávajúci, no proste z hovna upletený niktoš, ktorý mal ale na vraždenie síl dosť. Napriek všetkým týmto negatívnym faktom a prostrednej časti knihy, ktorá si nedokázala udržať moju stopercentnú pozornosť, patrí románu plné hodnotenie.
Úžasné napsaný román o vypočítaném a chladnokrevném studentovi. Kniha je o morálce a její absenci, o společnosti a deviaci, ale taky je o lidských osudech. Velmi propracovaný děj syrově napsaný rozhodně stojí za přečtení.
Velmi silné nadčasové dílo, které torpeduje svědomí! Ale odkrývá i to velmi zrůdné myšlení, že někdo MŮŽE… byť by se jednalo i o zločin…
Bohužel půjdu proti proudu, ale mě Román bohužel neoslovil, nenadchl. Klasickou literaturu mám ráda, ale Dostojevskij není to pravé ořechové pro mě.
Je to Dostojevskij, k tomu nemá cenu nic dodávat, prostě paráda. Doporučuji
Vlastně si nejsem jistý, jak tuhle knížku hodnotit. Kniha jako taková je napsaná skvěle za 5*, ale se závěrem nebo řekněme spíš vyzněním celé knihy prostě nesouhlasím. Ta dávám 4* a určitě doporučuju k přečtení.
Tuto knihu jsem četl již dávno a podruhé ji již číst nebudu. Je napsaná opravdu skvěle. Ale o čem? Natlačit několik dnů do snad pětiset stran textu z nichž jako společný jmenovatel z každého řádku, ať se již zde pojednává o čemkoliv, vystupují výčitky svědomí vraha, byť v různých fázích vývoje, ale stále se to jako vír stahuje k tomu jedinému - spáchal jsem zlo, jsem vrah... geniální, ale opravdu to už nemusím. Proto si dovoluji jednu hvězdu ubrat.
Tato kniha si opravdu zaslouží pověst, která ji předchází. Není jednoduchá na přečtení, ale námaha za to rozhodně stojí, protože Raskolnikov je skutečně jedna z nejzajímavějších hlavních postav, které jsem kdy poznal. Během děje se sám několikrát tolik promění, že ke konci už jde o naprosto jiného člověka než na začátku a jeho jednání je občas zdánlivě zcela iracionální, ovšem když člověk pochopí jeho osobnost a vžije se do tehdejší chorobné ruské společnosti (ne že by se na tom moc změnilo), tak je Raskolnikov rázem více pochopitelný. Nedá se říci, že by se s ním dalo sympatizovat, protože jeho morální kompas je značně pokřivený a poněkud reprezentuje tehdejší Rusko, které jakoby nevědělo, jakým směrem se vydat.
Celkově rozhodně doporučuji, protože tato kniha Vám pomůže alespoň částečně pochopit specifika ruské společnosti a jde o velice zajímavý vhled.
Těch pět set stran uteklo až příliš rychle. Nejvíce se mi na knize líbí především nadčasovost, vypadá to, že kdyby se příběh lehce poupravil, Sibiř se smázla, slovník postav pozměnil, stejně by mohl být vydán dnes a lehce by zapadl. Nechci hodnotit pouze Raskolnikova, na kterého pořád nemám stálý názor, protože se během knihy několikrát pozměnil, ale i další skvěle napsané postavy, které byly velmi uvěřitelné a lidské. Před čtením jsem věděl, o čem příběh bude, matně jsem si vybavoval i průběh knihy, ale i tak mi to vůbec nezkazilo zážitek z četby. Dostojevský je mistr na psychologii postav a hlavní myšlenka je podaná skvěle. Byť "Zločin a trest" spadá pod realismus, autor vše vylíčí dopodrobna, stejně se mu podařilo do knihy vepsat filozofii a životní otázky, které se vrací i dlouho po přečtení.
Jedna z nejtěžších beletrií, kterou jsem kdy četl. Na knize je určitě nejzajímavější protagonista a celá psychologie okolo jeho osoby, která se čtenáři otevírá velmi postupným tempem. Poznávat svět očima studenta Raskolnikova je určitě velmi zajímavé, jelikož jeho náhled na lidi tehdejší doby je něco, s čím se jistě nedokáže většina ztotožnit. Přesto si ale myslím, že Rodion je postava, která něco relatable v sobě má. Teď samosebou nemyslím onen zločin, který spáchal, ale myšlenkový pochod, který ho k tomu vedl. Interpretovat tuto knihu a ideje, které v sobě má, je velmi náročné a musel jsem dohledat pár rozborů, abych pochopil, co jsem právě dočetl, což se mi tedy ještě nikdy nestalo. Stejně si ale nejsem jist, zda jsem plně přišel na génia této knihy a myšlenky, které chtěl Dostojevskij sdělit. Jedno ale vím jistě- a to pocit, který ve mě román zanechal, je melancholický, psychicky vyčerpávající a strastiplný. Určitě bych se ke Zločinu a trestu ještě měl vrátit, protože toto bylo něco výjimečného.
Štítky knihy
19. století Rusko zfilmováno ruská literatura svědomí rozhlasové zpracování Petrohrad (Rusko) ruské romány
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
Psal jsem to už u Běsů. Je fascinující, jak se rozebíhá Dostojevského fantazie. To, co by jiným vydalo na tři knihy, on vměstná do jedné. Jenže. Za mě: kdyby se soustředil čistě na ten souboj Raskolnikova s vlastním svědomím a s „detektivem“ Porfirijem Petrovičem, udělal by líp. Ale možná to tlačím moc do současné psychologické detektivky. Každopádně když to srovnám třeba s Tolským, tak tam mi ty odbočky a ten všeobjímající popis všeho nevadí, ale tady mi to překáží a brání si to pořádně užít.