Zločin a trest
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/86_/86980/bmid_zlocin-a-trest-fbP-86980.png
4
2748
2748
Zločin a trest (1866) je první v řadě velkých románů F. M. Dostojevského, velkého slovesného tvůrce, jehož dílo dalo moderní literatuře impulsy živé dodnes. V příběhu Raskolnikova, člověka dohnanéhostrádáním a bezvýchodností až k vraždě, pro kterou si zdánlivě nachází ospravedlnění ve vlastní nadčlověčské teorii, je s ohromnou uměleckou silou vylíčen život velkoměstské chudiny, chmurné ovzduší petrohradských činžáků, schodišť, přeplněných bytů, tržišť, krčem a pivnic, utvářející charaktery lidí utištěných nespravedlivým společenským řádem. Zločin a trest je napínavý kriminální román, v němž je celý děj a celé napětí přeneseno do duše hrdiny, vraha Raskolnikova. Není to román o tom, jak byl zločin spáchán a jak byl vypátrán jeho pachatel, nýbrž o tom, jak vůbec mohl být spáchán a jak vrah zabil především člověka v sobě. Román Zločin a trest zůstává a zůstane jedním z nejsilnějších výkřiků lidskosti, dožadující se spravedlnosti pro malé a utlačované a burcující k odstranění sociálních křivd a zlořádů, z nichž se nakonec rodí nejen vraždy a zločiny jednotlivců, nýbrž i hromadné zločiny proti lidskosti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1988 , Lidové nakladatelstvíOriginální název:
Преступление и наказание (Prestuplenije i nakazanije), 1866
více info...
Přidat komentář
Tak za 1) tohle neni kniha pro deti
2) je nekolik rovin v kterych muzete knihu pochopit (ocenit)
Pro skolaka je to proste jen pribeh, dospely clovek v tom vidi mnohem vice.
No a pro psychology a filozofy je to P*RNO literatura.
Zaver: Tuto knihu doporucuji vsem kteri maji kus zivota za sebou.
Nectete tuto knihu moc mladi, nedocenite ji.
Další takový múj rest z oblasti povinné četby a ještě jich určitě dost zbývá. Měl jsem tehdy na školách holt na starosti mnoho dúležitějších projektú, jako vymačkávání mazu ze svých beďarú. Sice bych možná v tom časovém presu nějakou mezeru našel, ale tehdy jsem řešil i hluboké filozofické otázky typu "múžu číst Dostojevskýho když Dostojevský neposlouchal metal? Tudíž nezastával ten správný světanázor". Nicméně už tehdy v té době vzdoru jsem pociťoval určitý respekt k někomu kdo vytvoří knihu na jejímž hřbetě bude napsáno F. M. Dostojevskij – Idiot.
Tahle kniha pro mě byla trochu překvapením, žil jsme v domnění, že je to o jakémsi z nouze spáchaném zločinu a následném sžírání výčitkami svědomí. A že je to v tomto směru tak unifikované, že se to dá aplikovat na většinu obdobných případú selhání lidského chování a že já jako čtenář nebudu mít problém empaticky nahlédnou do duše jiného člověka, pochopit jeho selhání i jeho následnou trýzeň. Jenže tahle kniha pracuje s docela odlišnou tezí. Představte si, že mezi vašim živořením v bídě a zářnou svobodnou budoucností, kdy budou vaše následné činy ku prospěchu celé společnosti, stojí jen jedna stará, hnusná a zlá bába. Nezabili byste ji? Zastavil by se snad takový Napoleon na počátku své kariéry, kdyby mu v cestě stála nutnost zavraždit jednu starou bábu? Takže Raskolnikov, hlavní hrdina našeho příběhu, je podivínský, uzavřený, nepříjemný, egocentrický magor, který tu bábu jebne do hlavy sekerou, ale místo toho aby ho užíralo svědomí, ho hlavně užírá následné zjištění, že není Napoleon. Nevím jestli úplně moudré vyzdvihovat psychologickou propracovanost tohoto díla. Jednak mi bylo záhadno, odkud se bere ta přátelskost a náklonnost ostatních postav k Raskolnikovi, protože jak k tomu potom přijdu když jsem rovněž podivínský, uzavřený, nepříjemný magor a žádné kamarády nemám, že. A potom na tuhle eh psychologii postav jde Dostojevský velmi často přes přímou řeč, což ve výsledku znamená, že po každém "dobrý den" následuje púlhodinový monolog. Jediná méněmluvná postava je onen nesympatický Raskolnikov. A to se ještě musím zmínit o tom, že každá postava tam má minimálně tři ruská jména a všechny je používá. Raskolnikov není jen Raskolnikov, ale nějakej Ivanovič Ratanovič Raskolnikov. Ale pozor jeho maminka, která má rovněž tři jména a každá postava příběhu ji oslovuje jinak, no tak ta našemu Raskolnikovi říká Roďo, aby toho jakože nebylo málo, tak ještě pár zdrobnělin. Uf.
Chtěl jsem přidat zajímavý úryvek z konce knihy, ale už teď to mám moc dlouhé a určitě si říkáte, von je chudák dneska zase nějakej nevypsanej. Takže příště děcka, příště. Teď už jen vyčúrat a spát.
Zločin a trest je má absolutní srdcovka. Když jsem se měl učit na maturitu, raději jsem trávil čas u teto knihy. Pamatuji si nejvíc ten mix vrcholně nepříjemných pocitů a neschopnosti přestat číst. Doufám, že se jednou dostanu k tomu, přečíst si knihu znovu, nicméně už dlouhou dobu je to u me číslo jedna - z veškeré literatury, kterou jsem přečetl.
Bol som naozaj milo prekvapený, ako ma toto dielo zaujalo hneď od prvej strany (s Besmi som sa trápil, až to bolo často hotové utrpenie). Opisy Raskoľnikovových duševných pochodov boli naprosto geniálne! Román je navyše plný zaujímavých, poučných a silných momentov, medzi inými napr. veľmi dobrý a presvedčivý opis života alkoholika, tiež list Raskoľnikovovej matky Pulcherije Raskoľnikovovej, ktorý je naozaj úžasný (a Duňa je skvelá!). Alebo názory socialistov v debate o zločine, o dvoch triedach ľudí, o svedomí a práve na zločin. Veľmi ma zaujala aj debata Petra Petroviča a Andreja Semionoviča o „pokroku“ (komúny, konkubinát...), ktorou Dostojevskij jednoducho a zároveň geniálne vykresľuje pokrokárske myslenie. Tam nádherne vidno, na akých (dnes už dobre ukrytých a vo všeobecnosti zabudnutých) ideových základoch stojí dnešná (už všadeprítomná, zato však umne maskovaná) neomarxistická ideológia a (umne zviditeľňovaná) „progresivistická“ agenda všetkých tých sociálnych inžinierov, ktorí nám tu kradmo zavádzajú ďalšiu totalitu.
A keďže v tomto románe Dostojevskij chtiac-nechtiac tak viditeľne zakopáva o korene súčasného šialenstva, aj tejto klasike možno predpovedať osud zakázaných kníh, alebo prinajmenšom tých cenzurovaných.
Mimochodom, toto bola prvá (a doposiaľ jediná) kniha, u ktorej som si musel napísať zoznam postáv.
Člověk odkládá a odkládá, i když plánuje dlouho a pečlivě, že v okamžiku, kdy se s odhodláním stává čin, je zaskočen, jak lehké to bylo nakonec provést. A s jakým zápalem. Průběžně zjišťuje, že se nechal původně zaslepit vlastní zhoubnou teorií, která postupně v jeho vlastních očích bledne a stává se jen vybledlým stínem mysli, tolik zkoušené.
Proto mu tak dlouho trvalo se pustit do Dostojevského díla.
Strhující thriller i filozoficko-psychologická analýza. Dostojevskij je opravdu kapacita a troufl bych si říct, že spolu s Orwellovou ''Osmdesátčtyřkou'' je to nejmoudřejší kniha jakou jsem četl. Komplexnost R.R. Raskolnikovova se nedá shrnout do pár vět a kritika přehnaného individualismu nebo chcete-li egoismu, mi přišla natolik působivá, že i já jsem mnoho svých názorů přehodnocoval. Zvláště by si však Zločin a trest měli přečíst všichni naivní buřiči...
Začátek mě prve vůbec nezaujal, a tak jsem knihu přestal číst. Po čase jsem se k ní vrátil, dostal se přes prvních pár vleklých stran a konečně pochopil, proč je to taková bomba. Rozhovory, lidská psychologie, atmosféra, sociální situace v tehdejším Rusku - to vše Dostojevskij tak bravůrně a realisticky popsal, že je to až k neuvěření. Na něco takového jen tak nenarazíte. Dávám solidních 9/10. Bod ubírám za dlouhé pasáže, které byly tak realistické, až byly nudné a teoreticky zbytečné. Ale dá se opravdu říct, že byly zbytečné? Možná právě i díky těmto řádkům ,,o ničem" působí kniha tak dokonale a živě. Protože opravdový, každodenní život přece často bývá nudný a o ničem.
Tu knihu jsem četl snad 20X. Pokaždé žasnu nad mistrným popisem myšlení vraha, který nemá svědomí.
Vtáhne vás to do děje a nepustí ani po přečtení posledního písmene. Prostě geniální kniha.
Nádherná kniha, plná citů, vnitřních myšlenek, citového rozpoložení, úvah. Kniha, která je na tu dobu úžasně srozumitelná a čtivá od začátku až do konce. Nemůžu ohodnotit jinak, než pěti hvězdičkami.
Ano, dlouhé, hodně dlouhé. Přesto jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla. Kniha, která nutí k zamýšlení.
Mezi příznivce pana Dostojevského se rozhodně nepřidám. Kniha mně nudila od samého začátku,zdlouhavost vyprávění unavovala, psychologie Raskolnikova mi lezla na nervy,o nějakém souznění s hlavní postavou nemůže být řeč. Nuda, měl jsem problém knihu dočíst. Možná kdybych četl dílo v originále,mohl bych ocenit jazyk autora. Takto v překladu mě kniha ničím nezaujala.
Tak tohle ne. Staré dobré pravidlo, že z Ruska NIKDY NIC dobrého nepřišlo potvrdila i tato kniha. Rozplizlé nic s jedinou pořádnou scénou, tou dvojnásobnou vraždou. Jinak se tam navzájem bezcílně motá několik Fjodorů Ivanovičů, Borisů Romanovičů, Marií Petroven a Oleg Marfušoven, z nichž ani jeden nebo jedna není nijak sympatická a pochopitelná postava. Ale to by nebylo to nejhorší... to nejhorší totiž je ta absolutně neúměrná délka toho všeho. Já chápu, že v 19. století neměli televizi ani internet, natož v Rusku, kde tehdy možná začali tušit, že existuje něco jako oheň a kolo. Ale to opravdu trávili čas tím, že četli Dostojevského? To je ta zima opravdu tak dlouhá, aby si člověk až tak nevážil svého času? Ztrátou času bych to přirovnal už jen k Hlavě22. Být to stostránková novela o zchudlém studentovi, který v existenciální krizi zabil lichvářku, aby ho pak užíraly něco jako výčitky svědomí (přitom ty to ani nejsou - ten debil vůbec nelituje toho, že to udělal, ale že ho chytí), tak bych to snesl. Avšak v této podobě v žádném případě ne.
Raskolnikov... je zajímavé se zamyslet nad ne/posunem morálky od líčené doby. A vraždu sekerou tím nemyslím. Skvěle popsané delirium...
Je tu opravdu strašně moc komentářů a již nejde napsat více o této skvělé knize neuvěřitelného psychologa F.M.Dostojevského, který má můj obrovský respekt. Když jsem knihu četla, nemohla jsem se od ní odtrhnout a úplně mě v určitých chvílích mrazilo. Jednu poznámku bych si přeci jenom dovolila - nechápu, jak může knihu někdo hodnotit jako odpad ... :-( Kdybych mohla, dám hvězdiček deset !!!
Človek vie, že je to skvelá kniha, keď ide po ulici a obzerá sa ako Raskolnikov, či ho niekto nesleduje, aj keď on sám nič zlé nespravil...
Toto dílo je geniální, o tom není sporu. Dostojevskij je neuvěřitelným psychologem (ano, vím, že je to objevná myšlenka z mé strany, ale některé věci je dobré opakovat) a postavu Raskolnikova popsal naprosto úchvatně. A jaký Raskolnikov je? Odporný. Vůbec celá ta kniha na mě působí poněkud… odporně.
Aby bylo jasno, snažím se tím říct, že Dostojevskij je opravdu geniálním spisovatelem, který dokázal přesně to, co chtěl – vykreslit pocity jednoho mimořádně odpudivého člověka, který spáchá vraždu.
Raskolnikov spáchal vraždu, je to však špatné? Bylo špatné zavraždit parazitující osobu, bez většího významu pro společnost? Těžko říct, o tom lze vést polemiku, důvody mladého Raskolnikova však špatné jsou, stejně jako je špatný jeho nadmíru egocentrický charakter.
Toto dílo velice důkladně rozebírá myšlení psychopata a otevírá několik velice zajímavých filozofických otázek. No a tato filozofie, která stojí za činy mladého studenta, spolu s Dostojevského schopností dokonalé psychoanalýzy, jsou důvodem slávy této knihy a kdybych se měl dívat pouze na tyto dvě objektivní skutečnosti, musel bych knize udělit pět hvězd.
Dávám však pouze čtyři. Proč? Protože se mi u čtení této knihy dělalo špatně, protože na mě působila depresivně – kvůli chorobnosti mysli hlavního charakteru, o nechutném prostředí ani nemluvě – a protože jsem málem bouchal šampaňské, když jsem to dočetl.
Jedná se o fantastické dílo a objektivně je to na pět hvězd (právě proto, že se mi u toho dělalo nevolno), ale z mého soukromého pohledu je to na čtyři.
Velmi krásná kniha, kterou jsem četla k maturitě, ale i tak hodnotím velmi kladně.
Štítky knihy
19. století Rusko zfilmováno ruská literatura svědomí rozhlasové zpracování Petrohrad (Rusko)
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2004 | Uražení a ponížení |
Klasiků mám plnou knihovnu. Nakupuji je průběžně celý život. Stará vydání nahrazuji těmi novými, pokud mám pocit, že to stojí za to. Hledám nové, modernější překlady. Momentálně je přezbrojuji do elektronické podoby. Jenom jediné nedělám – ty knihy zatím nečtu. Absurdní?
Literární klasika… Knihy a autoři, o kterých se člověk většinou učí ve škole. Které patří do onoho pomyslného literárního kánonu, jejž by měl literárně vzdělaný člověk znát a mít načtené. Já jsem nadšený čtenář. A k těmto dílům mám úctu. Vlastně před nimi cítím i určitou pokoru. Řadím si je do své knihovničky s tím, že si je jednou přečtu. Jednou, až budu dostatečně vzdělaný, abych je pochopil. Až budu dostatečně stár a plný zkušeností, abych si je vychutnal. A až nyní jsem pochopil, jakou vlastně celý život dělám chybu…
Čtenářství je značně individuální a individualistické. Je maximálně intimní. Těžko tak jdou vytvářet čtenářské modely, které by měly obecnou platnost. Ano, dělá se to. U nás se tomu dlouhodobě věnuje třeba Jiří Trávníček z Ústavu pro českou literaturu. Jeho knihy sleduji a čtu je rád. Měl jsem i tu čest s Jiřím posedět v útulné hospůdce a popovídat si nejen o čtení. Ostatně – už se těším na jeho novinku Kulturní vetřelec, kde oním vetřelcem je myšleno právě čtení… I přesto všechno si ale myslím, že jakákoliv snaha o objektivizaci čtení je marná… Ale proč o tom mudruji? Já byl přesvědčený, že tu takzvanou klasiku pochopím a užiji si jí na stará kolena. Teď, když čtu Dostojevského, se pomyslně buším do hlavy. Tohle by měl přeci číst člověk, dokud je mlád. Jak absurdní, že...
O knize není třeba mluvit. Její kvality jsou lety prověřené. Bavil mě celý ten ponurý Petrohrad, bavila mě ona pitoresknost, všechny ty pohnutky a nuance jednotlivých postav. Dostojevský je skvělý pozorovatel a skvělý interpret… Prostě… klasika…