Zločin a trest
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/94_/94564/bmid_zlocin-a-trest-ydJ-94564.jpg
4
2776
2776
Študent Roskoľnikov zavraždí úžerníčku a jej sestru. Ani po vražde nie je presvedčený o svojej vine. Neskôr prežíva duševnú krízu. Uvedomí si svoj zločin, priznáva sa polícií a je odsúdený na nútené práce...
Literatura světová Romány
Vydáno: 2007 , OdeonOriginální název:
Преступление и наказание (Prestuplenije i nakazanije), 1866
více info...
Přidat komentář
Moje první setkání s panem spisovatelem. Rozhodně je to láska na první počtení a na celý život :)
Nikdo se neumí tak vcítit do lidské duše a tak barvitě a strhujícím způsobem podat čtenáři onu vnitřní rozervanost různých zločinců, chudáků a psychicky nevyrovnaných až nemocných lidí jako Dostojevskij. Dávám pět hvězdiček, které si schovávám jen pro mimořádné knihy, které v člověku něco zanechají.
Rodion Romanyč Raskolnikov. Už jen vyslovením tohoto jména mrazí v zádech.
Nejde mi do hlavy, proč tu čtu komentáře jako "pohled do nitra zločince." Nevnímám Raskolnikova negativně, naopak s většinou jeho pochmurných úvah souhlasím. Hlavní hrdina nezabil člověka, zahubil veš, jak sám tvrdí. Nesekl po hlavě stařeny, nýbrž po hlavě myšlenky. Opovážil se zvednout ruku a uchopit osud. Tu tíhu neunesl, ale přesto... sáhl po svém osudu.
Román však není zaměřen jen na Rodiona, otevírá nám podstaty téměř všech postav, analyzuje každý pohyb, každičkou pohnutku. Zvlášť mě uchvátily charaktery Svidrigajlova a Porfirije Petroviče.
Klobouk dolů, dávám pět hvězdiček, i když si dílo zaslouží mnohem víc.
Kniha se mi celkově líbila. Psychologický pohled do nitra zločince. Čtenáři, kteří mají rádi ruskou klasiku, si určitě musí přečíst tuto knihu. :)
Raskolnikov rozděluje lidi do dvou skupin - na ty, kteří jsou něčím vyjimeční a nadřazení a tím pádem můžou přestoupit zákony, a pak na ty, kteří musí jen poslouchat a slouží jen k reprodukci. Tímto dělením si Raskolnikov obhajuje zločin, kterého se dopustil.
Jeden z nejlepších psychologických románů, který jsem kdy četla. Neskutečně propracové postavy. Když spácháte zločin, tak za něj musíte nést odpovědnost. To je v dnešní době jeden z největších problému lidstva. Nadčasový román, který je právem v povinné četbě.
Kdysi dávno mi jeden známý řekl, že tato kniha je o člověku, který spáchal zločin a poté se kvůli výčitkám musel doznat a přijmout trest. V podstatě je to pravda, ale je to stejně pošetilé, jako prohlásit, že Mona Lisa je jen patlanina různých barev.
Od začátku knihy víte, jak to celé dopadne, ale to vám vůbec nic neubere na čtenářském požitku, neboť to, čím tento skvost vyniká, je způsob vylíčení všech těch mrazivých scén, ale mnohem více samotných pocitů a myšlenek. Psychologie postav, ať už mladého a ctižádostivého Raskolnikova, jeho věrného dobrosrdečného společníka Razumichina, prohnaného Lužina, či vychytralého Porfirija, je zkrátka dech beroucí. Každý motiv, každý čin, každá myšlenka. Vše je zde popsáno do nejhlubších detailů tak moc, až ty pocity viny a nenávisti a ukřivděnosti čtenář cítí sám.
A do toho všeho teorie zločinu, jež si Rodion Romanovič vymyslel a která mu následně zničila celý život, neboť nic není horšího než uvědomění si vlastní slabosti a povinnost nést následky...
Tato kniha a pocity v ní v člověku zůstanou pod kůží opravdu dlouho.
Atraktivně čtivá kniha. Psychologické knihy mám rád a tahle je jednoduše tím, čím bych očekával.
Úžasná kniha. Už to je nějaký čas zpátky, kdy jsem jí četla, ale její socio-ideologicko-psychologický nadhled a pojetí ve mně nechalo velmi hluboké emoce i vzpomínky. Vřele doporučuji.
Knihu jsem četla v rámci povinné četby, ale jsem za to vděčná, i když se mé pocity v průběhu četby měnily. Začala bych hlavní postavou. Na začátku mi byl Raskolnikov velice nesympatický, už jenom kvůli tomu, že chtěl spáchat zločin. Potom se můj názor změnil. Pořád jsem více a více chápala, proč udělal to, co udělal a spolu s ním jsem prožívala všechny depresivní a rozervané monology. Na konci knihy mi ho bylo líto. Jednoduše jsem ho litovala. Vůbec jsem nesouhlasila s jeho filosofickou teorií o silných a slabých jedincích, kterou si odůvodnil vraždu. Pomohlo mi to pochopit, proč se z nevinných a čistých lidí stávají vrazi. Stačí si najít teorii, kterou přijmu za svou a silně na ní lpět s pocitem, že je jediná správná. Raskolnikovo chování k druhým lidem mi připadalo podlé. Ano chápu - nechtěl, aby to o něm věděli, ale sám se občas nedokázal ovládat a dělal věci bez rozmyslu. Opět dokázání toho, co můžou činit skrytí vrazi a jak se všechno promítá v jejich činech. Typické bylo i podezříváni všech, že něco vědí. Oceňuji tedy Dostojevského umění popsat psychologii vraha. Není se čemu divit, že tomu skvěle rozuměl a že uměl vylíčit všechny pocity rozervaného člověka, když on sám byl odsouzen na smrt a se svou uměleckou duší musel prožívat děs a hrůzu spojenou s úvahami o životě a smrti. Všemu tomu přispívá i čistý realistický popis všech událostí, který mi je velmi sympatický. Mými nejoblíbenějšími postavami byli Razumchin, Soňa a Duněčka. Musím přiznat, že mě velmi nudily dlouhé monology vyšetřovatelů a nepodstatných postav, které děj zpomalovaly a člověku byly sdělovány informace, které nepotřeboval. Oceňuji občasné rozvinutější příběhy zajímavých postav př. Svidrigajlov. Autor se opravdu nebál popsat všechny typy tehdejší společnosti do jednoho příběhu, což ho činilo mnohem více zajímavým, než kdyby všechny postavy byly z vyšší vrstvy. Nejlepší ovšem je to, že příběh má teoreticky dobrý konec, po kterém má čtenář naději, že osud postav je zachráněn a že vše se může v dobré obrátit. Mám v plánu si knihu přečíst znovu.
Rozhodně to není lehká kniha.Chce to udělat si na ni čas.Problem u mě byl, že mi byl Raskolnikov silně nesympatický, až odporný.Nechapala jsem, proč se tolik lidí snaží mu pomoci a omlouvat ho.Vyborna sonda do duše člověka co zabil, o vině a trestu.Ovsem Zola mě zaujal více, než Dostojevský.Proto musím dát čtyři hvězdy.
Na jedné straně máme povedenou a podrobně rozpracovanou psychologii člověka v extrémní situaci. Člověka, který nedokáže být upřímný ani k sobě, ani ke svému okolí; který si většinu času není jistý ani tím, kdo vlastně je, co chce a kam směřuje. Přesto, napůl vědomě, napůl snad v šílenství, sahá k zásadnímu a nezvratnému činu. Výsledkem je naprosté zmatení pocitů. V jednu chvíli se Raskolnikov hájí, v druhou se takřka přiznává. Nejdřív od sebe všechny odhání, pak se k nim sám vrací. Ve svém počínání a životě nevidí smysl, ale odmítá se vzdát bez boje. Zmatek v jeho duši se záhy odráží i v myslích lidí kolem něj, jenž střídavě váhají, doufají, věří a pak zase víru ztrácí. Snaží se s jeho činy držet krok, ale nezvládají to. Jen povlávají za ním a každý z nich se svým osobitým způsobem snaží vyrovnat s ranami, které kolem sebe Raskolnikov rozdává. Pokud jde o propracovanost charakterů, psychologii postav a reálné zobrazení emocí vyčnívá Dostojevský vysoko nad ostatními.
Na druhé straně tu máme dialogy, které jsou vlastně plamennými prohlášeními. Strojené, umělé, nepřirozené. Ubíjející. A když vás neničí proslovy, likvidují atmosféru zbytečně směšné scény, které do tíživého tématu knihy ani nezapadají. Není snadné dostat filozofii do epického děje, ani ji podrobně rozebrat a přitom držet příběh i postavy v rukou a pevně je kočírovat k určitému konci. Těžké však neznamená nemožné. Dostojevského vrstevník Tolstoj to zvládal s bravurou. Dostojevský však jen zahlcuje odstavci, které vzbuzují pocit lopotné práce a nemotivují k hlubšímu zájmu. Ty skvostné a vyzdvihované myšlenky jsem tam viděla. Ale pokaždé jsem měla pocit, že musím měsíc přesypávat tuny písku, abych se dostala k dalšímu maličkému drahokamu. A do toho se vám nikdo nepohrne s nadšením.
Tohle je přesně jedna z klasik, kterou všichni tak nějak známe, všichni jsme se o ni učili, je to uznávaný a opěvovaný literární poklad. A možná kvůli právě těmto důvodům se většinou mladší generaci do čtení nechce. Klasické romány jsou házeny spíš někam do kategorii nutné zlo, které se musí číst k maturitní zkoušce. A je to škoda.
Nebudu tu rozpitvávat děj, myslím, že je dostatečně "profláklý", jen chci říct, že je to román, který rozhodně stojí za přečtení - i dnes. Ano, je to trochu těžší čtení, ale pokud se do něj ponoříte, vrchovatě se Vám odvděčí. Tahle kniha je naprosto nadčasová a je úplně jedno, jestli je Vám patnáct nebo padesát, Zločin a trest dostane snad každého čtenáře.
Raskolnikov, student na kterého v plné síle působí bída a chudoba je znechucený světem a zdá se, že mu na ničem nezáleží. Spáchá proto vraždu, kterou si ospravedlňuje zbytečností oné osoby. Se zklamáním začne zjišťovat, že on není ten "vyvolený", který má právo zabíjet, neboť po spáchání vraždy se nezmůže na nic jiného, než na podlehnutí zžírajícím výčitkám svědomí. Naštěstí pro něho se k němu svět nechová stejně jako on ke světu a má kolem sebe přátele a rodinu, kterým na něm záleží. To je podle mě pro něj záchrana před jistou sebevraždou a nakonec dokonce cesta k nalezení nové chuti do života.
Ještě nikdy jsem se při čtení knihy nedokázal tak hluboce vžít do nějaké postavy a soucítit s ní. Sofistikované dialogy, úzkosti, zoufalství, náhlé výbuchy hněvu, únava, dokonce i ta horečka, kterou má Raskolnikov v příběhu tak často, to vše jako kdybych zakoušel já sám. Tak propracovanou a dobře popsanou psychologii jsem vůbec neočekával. Mojí nejoblíbenější částí byly dialogy Raskolnikova např. s Porfirijem Petrovičem nebo Petrem Lužinem. Právě při nich totiž dochází k té nejintenzivnější konfrontaci myšlenek a člověk hltá každé slovo.
No tak po přečtení této knihy se rozhodně nemohu ztotožnit s názorem, že tato kniha by měla patřit k nějaké té světové klasice. Jediné světlé stránky této knihy jsou docela propracovaná psychologie hlavní postavy a občas ne úplně hluchý děj. Bohužel jen občas. Závěr knihy byla v tomto směru vyloženě utrpením: nějaký dobrý děj zde již skoro žádný nebyl a to je pak dost zádrhel, když hlavní hrdina je naprosto nesympatický flákač, zcela neužitečný pro společnost a kniha se kolem něj neustále točí a děj, který by pak mohl pomoct čtenáře přes tuto skutečnost přenést, zrovna navíc ještě úplně chybí. Ani vedlejší postavy mi nějak zvlášť nepřirostly k srdci, zkrátka pokud hledáte nějaký příběh s živým dějem, alespoň trochu kladné hrdiny, rozhodně uděláte lépe, když šáhněte po jiné knize.
Slabší 2*.
Asi nejlepší detektivka, kterou jsem kdy četl. Překonají ji snad jen Karamazovi stejného autora
Titul s podnázvem v našem školství "povinná literatura". Škoda, že tyto podnázvy existují, možná by do tohoto díla potom šlo více lidí a neodradil je dojem ze školy, tak jako kdysi mě. Stává se to u knih, které jsou profláklé svým významem, a proto často chybí chuť knihu číst. Měla jsem to tak i já, a když jsem začla číst na maturitu, potvrzovaly se mé obavy. Rusko, spoustu postav, těžký jazyk, spoustu promluv a myšlenek a děj nic moc... Jenže, v půlce se to zlomilo a já nemohla přestat číst. Najednou jsem to JÁ byla v Rusku, to MĚ honil stihoman a všechny ty myšlenky a výslechy se mě dotýkaly. Viděla jsem smysl knihy. Držím palce všem studentům, kteří se do knížky pustí, aby to dokončili. Stojí to za to. :) Já naštěstí s délkou knížek problém nemám, ale dokážu si představit, že to problém být může u díla, kde jsou primárně myšlenky a ne děj. :)
Jsem ráda, že si tuto knihu můžu poctivě odškrtnout ve svém "čtenářském deníčku", přece jen se jedná o klasiku, nicméně i tak mě kniha nenadchla a nebavila. V podstatě mě ani žádný hrdina natolik nestrhl a nezaujal, abych změnila názor, děj neubíhal a byl velmi roztahaný.
Uvedomujem si literárnu hodnotu tohto diela.
A nekonečne ma to nebavilo.
Dočítal som to tak akosi z povinnosti a úcty k Dostojevskému. V pamäti mi toho zostalo naozaj pramálo. Skúsim zase o 10 rokov.
Štítky knihy
19. století Rusko zfilmováno ruská literatura svědomí rozhlasové zpracování Petrohrad (Rusko) ruské romány
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
Teď už, bohužel, o ní vím akorát to, že jsem ji před čtvrt stoletím četl. Proto u mě přišla o jednu hvězdu. Přece ji ale nemůžu dát méně! To by mě všichni vzdělanci ukamenovali. ;-)