Zločin Silvestra Bonnarda, člena institutu

09.10.2014

„Zločin Silvestra Bonnarda, člena Institutu“ je jeden z nejznámějších románů velikána francouzské literatury, ostatně i nositele Nobelovy ceny za literaturu, Anatola France. Mám pocit, že zrovna on patří k těm, na které se tak trochu zapomnělo, že patří k té velké skupině kvalitních literátů, jejichž knihy se již příliš nečtou a nevydávají. Nicméně se domnívám, že má smysl nejen číst to, co čte celé vaše okolí, a tím se tedy v rozumné míře držet v obraze (a nebudu na tomto místě rýpat do Nesba, ne, ne, ne!), taky však je cenné lovit v neznámých vodách, a tím obohatit nejen sebe, ale ideálně i inspirovat ostatní.
France byl do nedávné doby mně takřka neznámý, znal jsem jen jeho jméno a někde mlhavě v paměti jsem měl snad zasunutou informaci, že žil a tvořil ve Francii na přelomu 19. a 20. století, ve stejné době jako dnes mnohem čtenější Zola, že zažil ideovou pouť od konzervatismu k marxismu (a nebudu na tomto místě rýpat do současných amerických republikánů, kteří podobnou pouť v opačném pořadí vykonávají právě teď, ne, ne, ne!), že napsal satiru o tučňácích, jakousi parodii k tehdejší francouzské společnosti. A tečka, dlouhé nic. Pak jsem se dostal k četbě Kunderových esejí, ve kterých často rozebírá své oblíbence, a v jedné z nich rozebíral jeden přední Franceho román – Bohové žíznějí (doporučuji v Atlantisu nedávno vydaný soubor „Zahradou těch, které mám rád“). Nu a proč se neinspirovat zrovna člověkem, ke kterému vzhlížíte s velkou úctou a respektem. Rozhodl jsem se, že si brzo nějaký Franceho román pořídím a přečtu.
Ani jsem netušil, že se tak stane v řádu dní, v antikvariátu jsem si našel pár jeho knih. Stály mezi deseti až dvaceti korunami, což je opravdu úsměvné, za jakou téměř symbolickou cenu se dá lovit (a díky bohu za to!). Musím říct, že mě Zločin S. B. velmi překvapil hned v několika ohledech: jednak je román neskutečně svižný a takový skoro až svěží, což jsem nečekal, dále je proložen nenápadným a milým humorem. Četlo se mi velmi pěkně, neměl jsem pocit, že procházím něco starého a zaprášeného, naopak, ten duch knihy mi připadá velmi současný. Bonnard je intelektuál, odtržený od reality současného, stejně jako je odtrženo spoustu lidí dnes i v každé jiné době, a kontakt s dneškem si nahrazuje prodléváním v minulosti. Když se pak rozhodne vytrhnout ze svého statického klidu a učinit dobro, zjistí, že ono dobro je soudobým systémem klasifikováno jako zločin. Asi tedy i tou umírněnou komičností, která je z této zápletky evidentní, byla kniha opravdu velmi příjemným zpestřením dvou mých čtecích večerů. Čímž chci velmi nenápadně apelovat na ostatní, že je vážně úžasné zkusit něco ne tolik známého nebo čteného. Nemusí to být France, může to být kdokoliv jiný. Ty nájezdy do (dobrého) antikvariátu mají své kouzlo.