Zlomená žena
Simone de Beauvoir
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/473969/bmid_zlomena-zena-6uS-473969.jpg
4
72
72
Simone de Beauvoir bezpochyby najvýraznejšie prispela k modernému mysleniu svojou veľmi vplyvnou kritikou vzťahu mužov a žien Druhé pohlavie, no je tiež autorkou mnohých románov a poviedok, v ktorých sa zrkadlia jej skúsenosti a filozofické postoje. V zbierke Zlomená žena sa vydáva na pôsobivú cestu k pôvodu našej zraniteľnosti prostredníctvom osudov troch žien, ktoré uviazli v konkrétnych situáciách a usilujú sa vytvoriť si život nanovo. V príbehu, podľa ktorého sa kniha volá, sa Monique snaží poskladať úlomky svojho niekdajšieho života po tom, čo sa jej manžel prizná k nevere s mladšou ženou. V Monológu bohatú ženu zžiera zatrpknutosť a osamelosť po manželovom a synovom odchode. Vo Veku diskrétnosti čelí úspešná a šťastne vydatá profesorka drsnému odmietnutiu svojej najnovšej práce a nezáujmu syna, posadnutého svojou manželkou a jej svetskými hodnotami. Bolesti starnutia, blížiaca sa samota, desivá ľahostajnosť milovaného človeka a vyhasnutie vášne. Analýza Simone de Beauvoir je neprekonateľná. Literárne pútavé príbehy sú zároveň ponorom do komplexnosti ženského života.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno:
2021
,
Inaque
Originální název:
La Femme rompue, 1967
více info...
Přidat komentář
Naprosto nadčasové a geniální dílo! Vše podstatné bylo řečeno v komentářích níže. Jen snad že prostřední povídka na mě působila vcelku neuroticky..ale rozhodně zaujala originálním stylem.
Hanka_Bohmová to krásné shrnula i za mě a já mohu jen dodat - vstát jako Fénix z popela...
Ale tak docela to ušlo, měl jsem z knihy větší strach. Ze tří próz o ženách se mi asi nejvíce líbila ta poslední.
Vždy čítam rada knihy od žien o ženách o ich vnútornom prežívaní a rozpoložení. Takisto, som dlho chcela prečítať aj niečo z prozaickej tvory slávnej filozofky existencializmu. Všetko to som dostala! Mali sme tu 3 príbehy žien, ktoré vidíme v ťažkom emocionálnom rozpoložení. Prvá má strach zo starnutia, odcudzenia sa manželovi a strate syna, ktorý sa vydáva iným životným smerom, ako mu predpovedala matka a tá sa s tým ťažko zmieruje. Druhý príbeh v sebe skrýva zvláštny vnútorný monológ ženy, ktorá stratila tiež všetko- dcéru, syna, muža a v silvestrovskú noc sa umára vo svojich temných myšlienkach. A v treťom, asi najemotívnejšom príbehu, vidíme ženu, ktorá celý život zasvätila svojmu manželovi a rodine- manžel odchádza za mladšou a dcéry jej tiež vyleteli z rodinného hniezda. 3 príbehy, 3 ženy, 3 najzraniteľnejšie obdobia ich života. Nepovedala by som osobne o knihe, že boli najautentickejšie, skôr na mňa dýchali scenáristikou a z nejakého dôvodu som si ich prehrávala v divadle na pódiu, ale hlavný účel splnili- autorka krásne zobrazila strasti žien...
"Keď ti na niekom záleží, musíš trochu dôverovať aj ľuďom, ktorých miluje."
"Je také únavné neznášať niekoho, koho milujete."
"Život vo dvojici vyžaduje neprestajné rozhodovanie sa. O koľkej hodine sa bude jesť? Na čo máš chuť? Osamote človek vykonáva činy bez uvažovania, oddýchne si"
"Je pravda, že história ľudstva je pekná. Len škoda, že história ľudí je taká smutná."
"Nikdy nerozumieme láskam druhých."
"Vždy chápem, čo mi hovoria, čo čítam, ale možno to chápem príliš rýchlo, bez toho, aby som dokázala zachytiť bohatstvo a dosah nejakej myšlienky."
Psychologicky mi to připadá prostě dokonalé. Tři ženy prožívají životní zlom, vnímají se jako hluboce zrazené, zbavené svých opor a čelící radikální vnitřní samotě. U všech tří najdeme stejný výkřik: mám před sebou ještě tolik let, ale jak můžu žít dál? U všech tří odhaluje tato krize - a to mi připadá nejcennější - určitou lež, hluboko uloženou v příběhu, který si samy o sobě vyprávějí. Přijmout toto usvědčení a růst z něj, to je podmínkou smysluplné budoucnosti a každá z žen se k této výzvě staví jinak.
Osobně věřím, že podobným procesem "zhroucení model" nutně projdeme všichni, nejpozději ve své smrti. Potřebujeme ho, ať už žijeme a smýšlíme tak nebo onak, ať stavíme svůj život na druhých, nebo naopak na své soběstačnosti. A tak jsem možná knihu četla daleko přes rámec úmyslů autorky. Jako živou připomínku, jak důležitá je svoboda od sebe a láska k pravdě, aby se zhroucení model nestalo i definitivním zhroucením člověka.
Velmi niterní pohledy do myšlenek žen, které doslova pohltí čtenáře a ten se ocitne uvnitř, aniž by měl na výběr.
Líbily se mi všechny povídky.Takový lehčí začátek stupňují se k poslední povídce.Moc se mi líbil Monolog a ke Zlomené ženě...občas mi vstoupily slzy do očí.Na začátku mě hrdinka neskutečně štvala a opravdu jsem kroutila hlavou nad tím,že manžela nepošle k šípku..Prožít ale život s jedním mužem,žít v podstatě jen pro něj a pak fungovat bez něj.To chce opravdu čas,který potřebuje dozrát.
Ženská četba v nejsilnějším a nejdůstojnějším možném provedení. Tři ženy, tři příběhy, a přesto jeden leitmotiv, jen v různých variacích: osamělost, hrozba osamění, strach z ní, boj proti ní. Autorce se povedlo zpracovat příběhy tak, že - až na drobné epizody - nejsou natolik zakotveny v čase a místě, aby nemohly být prototypem obdobných situací kdekoliv a kdykoliv. Nevěřím, že by mohla být čtenářka, která se v alespoň jedné scéně nepozná. Nemluvě o mužích - čtenářích, kterým knihu doporučuji nejvíce. Je i o nich, vlastně zejména o nich.
A když jsem na začátku napsala, že jde o ženskou literaturu, nepleťte si jí se srdceryvnými sladkobolnými příběhy. Toto jsou totiž kruté hořkobolné příběhy. Toto je literatura, která přetrvá.
Hodnocení v podstatě jen poslední z povídek - Zlomená žena, je děsivá, živoucí, naivní, zoufalá, zlomená - a skvěle napsaná. Ty první dvě bohužel za nic nestojí.
Simone de Beauvoir představuje ve své knize silně niterní prózu protkanou beznadějí a v každé ze tří povídek na ní pohlíží jiným způsobem; jinou smířlivostí a jiným východiskem. Zvláštní je, že se i přes námět ztrácení sebe sama příběhy silně odlišují svou gradací, stylem podání a především tím, co ve čtenáři dokážou zanechat.
Ve „Věku odříkání“ se autorka zaměřuje na bolest způsobenou stárnutím, plynutím života do tmavého kouta místnosti. Ženě, která povídkou provází, toto období velmi těžko snáší. Ztratila na důležitosti. Její syn naslouchá své ženě, nikoliv své matce; není pro něj již důležitá? Těžce tuto hluboké poznání nese a nechává se strhnout afektem, nepoznává se. Jenomže odříkání není celoplošné, únik a oporu nachází ve svém muži, který jí pomáhá se se skutečností smířit a neobracet ji zbytečně (?) proti sobě.
Druhá povídka je téměř až ohavně osobní zpovědí, kterou pronáší žena zhrzená samotou. Nikdo jí není oporou, všichni se obrací proti ní (ať už jsou v právu nebo ne), není kam uniknout, komu se vyzpovídat, kde nalézt pomoct. Tak se tedy obrací k hněvu; nechává se pohltit nenávistí bezmocných a snaží se svých negativní pocity přebít zlostí. Je ohavné si od bolesti pomáhat čirou zlobou – byla tu však jiná možnost? „Monolog“ vyšlapává cestu od osamocení k nenávisti.
Podle posledního příběhu nese název celá kniha – je tomu tak proto, že je to povídka nejsilnější, nejosobněji pojatá a především nejsmutnější. Žena, jejíž příběh je čtenáři nastíněn formou deníku, je nucena potýkat se se skutečností, že jí manžel přestat milovat. Okolí se jí snaží nabízet různá řešení, ale jaká řešení mohou existovat pro ženu, která celou svou existenci vložila do lásky? Ztrácí samu sebe a neví, jak tomu čelit – prakticky vzato ani nemůže. Velmi zajímavý je kritický náhled na její dcery: jedna se šťastně vdala, ale nikdy se v ničem nenašla, druhá se naopak rozhodla oddělit svůj život od citů a povrchně, ač bez zranění, proplouvat časem. V těchto úvahách se rozvíjí ještě silnější existenciální utrpení, než tomu bylo doposud – vyvstává otázka, zda-li existuje nějaká cesta, která je ta správná jak pro jednotlivce, tak jeho blízké okolí. Tento poslední příběh zřejmě v každém zanechá spousty otázek. Můžeme jednat, jak nejlépe umíme, milovat z celého srdce, ale nestačí to. Proč? Samá podstata je nezměnitelná. Existuje z takové agónie východisko? Ne. Dveře galantně otevírá strach z budoucnosti…
Silné, ženské, ale rozhodně ne prvoplánově feministické. Starší vzdělaná žena levicového smýšlení se potýká s nástrahami rodičovství a dlouhotrvajícího manželství... Simone mě vždy ponoukne k přemýšlení. Miluju její náhled na rádoby všední záležitosti, které dokonale spojuje s nejhlubšími otázkami lidské existence .
U prvních dvou povídek nelze pochybovat o velmi vysoké literární úrovni, ovšem co mě skutečně zasáhlo, byla třetí povídka, podle které nese celá kniha jméno - Zlomená žena. Bylo to něco tak... silného! Tolik autentického. Tolik drásavého. Poslední stránka mě zanechala v zoufalství hlavní postavy a na prahu emoční vyčerpanosti. Simon de Beauvoir dokázala na relativně malém prostoru nenásilně zachytit mnohočetné tvarování psychiky člověka pod tlakem vypjatých situací. Brilantní, silné, strhující...
Kvalita povídek je velmi rozdílná. První představuje průměr, druhá dle mého propadák a třetí zase skvělou četbu. Třetí povídka mě trochu děsí, protože ničí tu jedinou věc, kterou si byla manželka jistá - lásku svého chotě.
Štítky knihy
nevěra francouzská literatura osamělost muži a ženy
Část díla
- Monolog / Monológ 1967
- Věk odříkání / Vek diskrétnosti 1967
- Zlomená žena 1967
Autorovy další knížky
| 1966 |  Druhé pohlaví |
| 2021 | Nerozlučné |
| 1967 | Mandaríni |
| 1970 | Zlomená žena |
| 1969 | Paměti spořádané dívky |
Výtečná kniha. Určitě se k ní vrátím, až budu trochu starší, a ne dvacetiletá, rozhodně doporučuji!