Zlomky života
Marie Kudeříková
Zlomky života jsou výborem z dopisů Marie Kudeříkové, jež napsala v době od 7. prosince 1942 do 26. března 1943 v cele kandidátů smrti v ženské věznici ve Vratislavi (tehdejší Breslau, dnešní polská Wróclav). Zůstávají svědectvím a výrazem vnitřního zápasu čistého a statečného mladého člověka v boji proti zločinnému lidskému řádu. Literární nadání pisatelky zvyšuje jejich účinnost. Ve chvílích očekávání smrti píše o životě. O svém dětství, rodičích a přátelích, o rodných Vnorovech a o Slovácku, o chlapci, kterého milovala, o kamarádkách, s nimiž se setkala až ve vězení. V cele kandidátů smrti č. 62 očekávala osudný den popravy v pátek. Její život se zúžil do čtyř stěn, její budoucnost do několika měsíců, týdnů, dní, ale z dopisů nevyznívá aní náznak hrůzy, bolesti a muk. Pro své nepřátele má jen pohrdání. Zlomky života jsou zpovědí dvaadvacetileté dívky i odkazem tehdejší mladé generace v zápase s lidským zlem. Dopisy přesáhly rámec vesnického i národního žití. O Maruščině statečnosti podává nejprůkaznější svědectví její poslední dopis, který napsala několik málo chvil před svou popravou 26. března 1943: „Drazí moji rodiče, moje milovaná matičko, tatíčku! Moje sestro jediná a maličký bratře! Nejdražší staruško a tetičko! Moji přátelé, milí, drazí, známí! Má rodino! Vy všichni, drazí v tom, co je mému srdci nejmilejší! Loučím se s Vámi, pozdravuji, miluji. Neplačte, nepláču. Bez nářku, bez záchvěvu strachu, bez bolesti odcházím, už přicházím k tomu, co mělo být přece jen až na konci, ne uprostřed. K odchodu od Vás, a přece k naprostému sblížení, splynutí. Tak málo Vám mohu ze své lásky dát, jen nejvážnější ujištění o její hloubce a horoucnosti. Vřelé díky. Dnes, 26. III. 1943, o půl sedmé večer, dva dny po dovršení 22. roku svého života, vydechnu naposled. A přece do posledního okamžiku! Žít a věřit! Měla jsem vždy odvahu žít, neztrácím ji ani tváří v tvář tomu, co se v lidské řeči nazývá smrtí. Chtěla bych na sebe vzít celý Váš zármutek, bolest. Cítím sílu nést ji za Vás, touhu odnést ji s sebou…“ zdroj: http://tosneci.wz.cz/r2004/morava/6den/maruska.htm... celý text
Přidat komentář
Tuto knihu jsem někde objevila a přečetla jsem si ji kdysi po filmu ,,, a pozdravuj vlaštovky,,,,,,- tenkrát se mi tam líbila Magda Vašáryová s dlouhými vlasy. Filmu jsem tenkrát moc nerozuměla a nějak jsem kdysi nepochopila i tuto knihu. No tak jsem si ji po několika letech přečetla znova. Přiznávám její statečnost, ale někdy dopisy jsou občas nesrozumitelné. Ale je to další kniha o statečnosti člověka v nejhorších období našich dějin. I když by bylo zajímavý jaká by byla další životní cesta této ženy.
Vnitřně krásná žena