Žluté lásky

19.06.2013

(Uwaga spoilery!) "Přečti si Corbièra. Byl to magor. Bude se ti to líbit."

Když dostanete takovéto doporučení, nemůžete odolat. Výběr byl jednoduchý, Tristan Corbière vydal za svůj ani ne třicetiletý život jedinou sbírku. Jmenuje se Žluté lásky. Můj první dojem po přečtení: byl to masakr.

První věc, u které je třeba se zastavit: název. Les Amours jaunes. Český překlad doslovně kopíruje francouzský originál. Proč žluté? Jako žluté růže žárlivosti a nevěry, co dáváme lidem, které jsme už přestali milovat nebo oni už přestali milovat nás? Žlutá coby barva zrady a znamení nevěstek? Veselá žlutá pampelišek a slunečnic? Citronový úsvit nad Bretaní nebo bledničková, vyblitá žlutá na tváří nemocného? V Corbièrovi je těžké se vyznat. Nejspíš i on sám měl problém se pochopit.

Hlavní Corbièrovou láskou je moře. Pěnící, zuřící, hřmící masa slané vody, která naráží na bretaňské útesy den co den a přináší obživu i zkázu. To jemu, moři, věnoval většinu básní. Nebyl námořník, kořala a karetní hráč s ženskou v každém přístavu, jak by se mohlo zdát z jeho básní. Hubený a nevyrovnaný mladík miloval jedinou ženu, italskou herečku, kterou si vydržoval jistý vlivný hrabě. Trpěl tuberkulózou, na níž i zemřel, a sám si připadal odporný.

Nesetkala jsem se doposud s ničím, co připomínalo řeč Les Amours jaunes. Často se zadrhávají, nenacházejí vhodná slova, opakují se, vynechávají části věty, křičí vykřičníky a mlčí třemi tečkami uprostřed věty. Věty holé jako větve stromů v listopadu se střídají s dlouhými, rozvláčnými verši. Úplně beze smyslu a bez logiky. Čekání na smrt, které se objevuje v řadě básní, se míchá s erotickými motivy a krásou Bretaně.

Corbièrovi bylo asi všecko fuk. Vymýšlel si data a místa, kde měly být básně napsány, aby mátl čtenáře. Sám prohlašuje, že nezná umění a umění nezná jeho. Ve své poezii rezignuje na harmonii a romantiku, vaří s cynismem, hořkostí, patosem a vášní. Žil v masce námořníka, pro niž se jeho křehký organismus nehodil. Jeho sbírka napoprvé zcela propadla, světu ji vrátil až Paul Verlaine, když Tristana Corbièra zařadil mezi Prokleté básníky. Naštěstí, jinak bychom přišli o tenhle francouzský unikát, solitéra a osobitého umělce.

Jen několik ukázek:

O humoru:

A v klobouku mi luna
prosvítá děrami.
Blbá jak dvoukoruna.


O lyrice a zvukomalbě:

Ty růže-lásky z prádla padlá
a nikdy zvadlá
jemná růžová k tobě jde,
ó pakvěte.

Ctný kavalíre, na kolena!
Já, opěšalý, s palašem,
hned líbám uprášenou zem,
kde šlépěj Tvá je otištěna.

O lásce:

Láska je souboj. Díky – zasažen.

Už víc než čtrnáct hodin bije…
To slzy jsou… Jdi, k pláči ti je,
mé srdce!... Zpívej… Lépe nesčítat.

Je to tak. Corbière byl magor. A mně se to zatraceně líbilo. Plný zásah. Nechci si zatím domyslet, jakou sílu bude mít originál. Jednou se do něj pustím. Zatím, i tak 5/5.

Směšná vybitá pistole!
.. či seď a ke dnu život pij,
když víc už není na stole.