Žluté lásky
Tristan Corbière
https://www.databazeknih.cz/img/books/81_/81122/zlute-lasky-81122.jpg
4
31
31
Výbor z díla jednoho z nejoriginálnějších francouzských básníků (1845–1875), který byl předchůdcem tzv. prokletých básníků. Básně plné patetické krásy moře, exotické drsné vůně přístavů i vzdálených zemí, jsou blízké dnešnímu čtenáři především láskou k statečným, vzdorným soucitem s vyděděnci života i ryzí chlapskou něhou. Přeložil Jindřich Hořejší, básně Epitaf a Paria přeložil Viktor Dyk a báseň Hodiny Karel Čapek; doslov napsal Jiří Hájek.... celý text
Literatura světová Poezie
Vydáno: 1959 , Mladá frontaOriginální název:
Les Amours jaunes, 1873
více info...
Přidat komentář
Poesii umím hodnotit jenom subjektivně, příliš mi nezáleží na formě, rytmu, rýmu a podobných formalitách. U některých básníků tyhle věci podtrhnou celou báseň (Krchovský) a dají ji tak jistou nadstavbu, ale většina mých oblíbených básníků tyhle objektivní měřítka nesplňuje... Zkrátka chci říct, že tahle sbírka mě vůbec, ale vůbec nezaujala, jsem překvapená, že jsem ji vůbec dočetla... Ale to nutně neznamená, že je špatná... Začátek vcelku ušel, ale pak se básník pustil do delších básní (kolem 10 stran...) a to zkrátka vůbec není můj šálek čaje (čistě na to bych to ale neházela, Balada o žaláři v Readingu patří mezi mé favority...). Nezaujalo mě to, nudilo mě to, byla tam pointa? Nevím ani jestli tam měla být... Nepotřebuju pointu, ale tady jsem zkrátka byla naprosto ztracená, znuděná, zmatená... K pozitivům... autorův životní příběh je velmi zajímavý, ale ani můj osvědčený trik (když mě sbírka nudí, přečtu si o autorově životě, často pak kniha dostane docela jiný rozměr...) mi nepomohl k tomu si ji víc užít. Druhé pozitivum ropucha jako bahenní slavík... to je zkrátka krása, to nikomu upírat nebudu...
Celé moje hodnocení je silně subjektivní a v žádném případě netvrdím, že ta kniha je nutně špatná... Rozhodně není pro mě... ale u poesie člověk nikdy neví, dokud to nezkusí...
EDIT: Nicméně, když se dívám na komentář pod sebou, vidím tam moc pěkné básně, které v mojí sbírce (vydání 1959) nebyly, je dost tenoučká a je dost možné, že mi nesedlo zrovna těch pár vybraných a některé jiné by se mi líbily... možná je také chyba v překladu... Možná tedy sáhněte po jiném vydání...
(Uwaga spoilery!) "Přečti si Corbièra. Byl to magor. Bude se ti to líbit."
Když dostanete takovéto doporučení, nemůžete odolat. Výběr byl jednoduchý, Tristan Corbière vydal za svůj ani ne třicetiletý život jedinou sbírku. Jmenuje se Žluté lásky. Můj první dojem po přečtení: byl to masakr.
První věc, u které je třeba se zastavit: název. Les Amours jaunes. Český překlad doslovně kopíruje francouzský originál. Proč žluté? Jako žluté růže žárlivosti a nevěry, co dáváme lidem, které jsme už přestali milovat nebo oni už přestali milovat nás? Žlutá coby barva zrady a znamení nevěstek? Veselá žlutá pampelišek a slunečnic? Citronový úsvit nad Bretaní nebo bledničková, vyblitá žlutá na tváří nemocného? V Corbièrovi je těžké se vyznat. Nejspíš i on sám měl problém se pochopit.
Hlavní Corbièrovou láskou je moře. Pěnící, zuřící, hřmící masa slané vody, která naráží na bretaňské útesy den co den a přináší obživu i zkázu. To jemu, moři, věnoval většinu básní. Nebyl námořník, kořala a karetní hráč s ženskou v každém přístavu, jak by se mohlo zdát z jeho básní. Hubený a nevyrovnaný mladík miloval jedinou ženu, italskou herečku, kterou si vydržoval jistý vlivný hrabě. Trpěl tuberkulózou, na níž i zemřel, a sám si připadal odporný.
Nesetkala jsem se doposud s ničím, co připomínalo řeč Les Amours jaunes. Často se zadrhávají, nenacházejí vhodná slova, opakují se, vynechávají části věty, křičí vykřičníky a mlčí třemi tečkami uprostřed věty. Věty holé jako větve stromů v listopadu se střídají s dlouhými, rozvláčnými verši. Úplně beze smyslu a bez logiky. Čekání na smrt, které se objevuje v řadě básní, se míchá s erotickými motivy a krásou Bretaně.
Corbièrovi bylo asi všecko fuk. Vymýšlel si data a místa, kde měly být básně napsány, aby mátl čtenáře. Sám prohlašuje, že nezná umění a umění nezná jeho. Ve své poezii rezignuje na harmonii a romantiku, vaří s cynismem, hořkostí, patosem a vášní. Žil v masce námořníka, pro niž se jeho křehký organismus nehodil. Jeho sbírka napoprvé zcela propadla, světu ji vrátil až Paul Verlaine, když Tristana Corbièra zařadil mezi Prokleté básníky. Naštěstí, jinak bychom přišli o tenhle francouzský unikát, solitéra a osobitého umělce.
Jen několik ukázek:
O humoru:
A v klobouku mi luna
prosvítá děrami.
Blbá jak dvoukoruna.
O lyrice a zvukomalbě:
Ty růže-lásky z prádla padlá
a nikdy zvadlá
jemná růžová k tobě jde,
ó pakvěte.
Ctný kavalíre, na kolena!
Já, opěšalý, s palašem,
hned líbám uprášenou zem,
kde šlépěj Tvá je otištěna.
O lásce:
Láska je souboj. Díky – zasažen.
Už víc než čtrnáct hodin bije…
To slzy jsou… Jdi, k pláči ti je,
mé srdce!... Zpívej… Lépe nesčítat.
Je to tak. Corbière byl magor. A mně se to zatraceně líbilo. Plný zásah. Nechci si zatím domyslet, jakou sílu bude mít originál. Jednou se do něj pustím. Zatím, i tak 5/5.
Směšná vybitá pistole!
.. či seď a ke dnu život pij,
když víc už není na stole.
Štítky knihy
francouzská literatura výbor z díla poezie
Autorovy další knížky
| 1959 |  Žluté lásky |
| 2001 |  Rictus a Corbière |
| 1922 | Armor |
| 1983 | Preklady |
| 1930 | Jarmareční zpěvačka a odpustková pouť k svaté Anně paludské |
Kniha básní .... klasika...