Zmizelá osada
Karel Klostermann
(prvotně „Dřevařská osada pod Plohausenem" v Pečírkově kalendáři na rok 1915); 2. „Ti tu a onino tam" (Jihočeský Sborník Budivoje 1917, před tím „Dies seits und jenseits" v Politik 1888); 3. „Žert se podařil" („Ein gelungener Scherz" v Politik 1894); 4. „Selhalo" („Der Pechvogei", eine Btihmerwaldgeschichte v Politik 1887); 5. „Divoké včely" (Výstavní katalog včelařského spolku v Sušicí 1907).... celý text
Přidat komentář
Procházet se Sumavou je krasne, ale myšlenka na život před cca 160 lety už tak pěkná není. Díky panu Klostermannovi si dovedu představit ten těžký život a prožít příběhy našich předků.
Už dávno jsem pojal podezření, že Karel Klostermann vlastně píše ne až tak čistou realistickou literaturu, ale mytologii
Šumavy, a za realismus je to považováno proto, že on se k tomu nikdy nevyjádřil a kritici to tak pochopili. :-) To myslím s trochou nadsázky... ale že jeho příběhy vesměs jsou "novodobými" mýty toho úžasného kraje, tomu věřím docela. Jen si vemte tuto novelu. Jde o ponurý příběh na téma viny a trestu, ale netrestá spravedlnost lidská, nýbrž ta vyšší. Když v popisované osadě dojde ke zločinu, kterému nikdo nezabrání, ač takřka všichni vědí, že se děje a jen jeden, který to netuší přijde pozdě, snese se na ni velké hejno havranů, a už v ní zůstane krákat na střechách. Také zástupy lišek náhle bloudí po nocích mezi domy a hledají čím by se nasytili. Jako poslové temnot, zvěstovatelé zprávy, že o vině se ví a nikdo trestu neunikne. Lidé zkažení touhou po majetku propadají svým neřestem. Někdo volí raději smrt, jiný s sebou nese své šílenství. Kůrovcový ráj pomalu končí a na kraj padá bída. Osada beze stopy zaniká...
Štítky knihy
Šumava česká literatura české povídky osady
Autorovy další knížky
1955 | Ze světa lesních samot |
1972 | V ráji šumavském |
1941 | Mlhy na Blatech |
1971 | Skláři |
2004 | Erotomanie |
Moje první kniha (knížka) K.K. Okouzlila mne. I díky zachování původního autorova až reportážního, ale zároveň poetického stylu. Při čtení mne napadlo jak by asi o tomtéž psal třeba Jack London.