Zmizelá osada
Karel Klostermann
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/231786/bmid_zmizela-osada-231786.jpg
4
78
78
(prvotně „Dřevařská osada pod Plohausenem" v Pečírkově kalendáři na rok 1915); 2. „Ti tu a onino tam" (Jihočeský Sborník Budivoje 1917, před tím „Dies seits und jenseits" v Politik 1888); 3. „Žert se podařil" („Ein gelungener Scherz" v Politik 1894); 4. „Selhalo" („Der Pechvogei", eine Btihmerwaldgeschichte v Politik 1887); 5. „Divoké včely" (Výstavní katalog včelařského spolku v Sušicí 1907).... celý text
Přidat komentář
Moje první setkání s Klostermannem mi přineslo zážitek hodně osobitý. Mnoho různých pocitů. Velmi různých, velmi rozporných.
Hlavním aktérem příběhu nejspíš byla drsná šumavská příroda. Prostředí, které neodpouští chybná rozhodnutí a nepodporuje prázdná gesta. Prostor, ve kterém se ukáže, kdo je kdo, ve kterém fundament lidských povah nemůže zůstat neodhalen. Tady nejde vlastním životem jen tak nějak proplouvat, lavírovat, ničeho a nikoho se nedotýkat...
Docela dlouho jsem měl při poslechu knihy pocit, že drsnost životních podmínek aktérům prostě nedovolí v sobě rozvíjet citlivost a lidskost. A že tedy máme být rádi, že žijeme v tom blahobytu, ve kterém žijeme, protože nám to dává luxus pěstovat ctnosti. Jenže ... takhle jednoduše nám to takhle Karel Klostermann nepodává a takhle jednoduché to není ani v reálných životech. A tak vlastně nevím. Je spravedlnost ukryta v "samoočistných" procesech lidí tam žijících? Nebo v nějakém mystickém "duchu Šumavy", který dohlíží nad řádem světa a uvádí ho do souladu s mravností a morálkou? Protože o náhodný sled událostí se tady přece nejednalo, ne?
Každopádně mám na tímhle krásným jazykem napsaným šumavským Zločinem a trestem o čem přemýšlet. A vyřknout odsudek nad kteroukoli z postav? Váhám. Ano, lidský život je svatý a vražda je vražda. Ale...
Příběh se mi líbil, ale sympatickou postavu aby tady pohledal. Drsná šumavská příroda a drsní lidé v těžké době. Moc se mi líbil jazyk, jakým je to vyprávěno, i když si na to člověk musí udělat čas a číst pomalu a v klidu.
Poslechnuto na ČRo. Můj první pan Klostermann - oblíbený mého táty. Tak jsem neodolala. Je to vylíčení drsného nám nepředstavitelného života dřevorubců a jejich rodin v šumavské osadě. Mě ten poslech zkličoval, přesto dávám 4 * za mistrovství pana spisovatele.
Audiokniha.
Nádherný příběh, ale velmi smutný. Je zde krásně popsán těžký život dřevařů v 19.st. a drsná příroda-mráz, spousty sněhu, mlhy a lijáky.
Též mi bylo velmi líto Petra.
K tomuto dílu jsem se dostal skrze ČRo. Skvělá atmosféra a prostředí, slušně promyšlené postavy a neúprosný děj.
Smutný příběh. Pěkně popsaný nelehký život i charaktery lidí z drsného prostředí naší krásné Šumavy roku 1870
PS: Petra mi bylo hrozně líto
Jednoduchý drsný příběh o tom, jak hloupé je okřídlené úsloví "bejvávalo dobře".
[četba ČRo]
Dokonalost v jednoduchosti.
Prostý, smutný příběh z těžkých časů, kdy něco jako sociální stát bylo utopií.
Jsem nadšená ze stylu psaní a nádherné (vytuněné, jak vtipně píše Janadvorackova:) češtiny autora. Zavádí nás skoro na "konec světa" a odkrývá bolesti těsné lidské pospolitosti i zápasu o přežití. Nesoudí, jen z blízka i v náznaku nahlíží do lidské duše a pokrytecké morálky co přežívá v něčem i dodnes? Všechno dokresluje skvostně ledovou přírodní atmosférou.
Už teď se těším na další setkání s mistrem Klostermannem. Rozhlasové čtení k výročí autora bylo nádherné, bez něho bychom se nejspíš minuli a to by byla velká škoda.
5/5
Poslechnuto na Českém rozhlase v podání herce Zdeňka Maryšky. Kniha líčí nelehké osudy obyvatel zaniklé dřevorubecké vesničky na Šumavě.
Stejně jako i jiné Klostermannovy knihy nádherná čeština, skvěle vystavěný příběh se sugestivně podanou atmosférou, brilantní popis šumavské krajiny a nevyzpytatelnosti počasí na šumavských pláních. Narozdíl od jiných autorových knih jsem si tento příběh poslechl ve čtené verzi ČRo, jelikož již hodně dlouho nejsem schopen knihu sehnat. V podstatě u hodnocení všech Klostermannových knih lituji jen jediné věci, a to je možnost udělení pouze pěti hvězd.
Kdepak jste se schovával, pane spisovateli, že jsem Vás tak přehlížela? Vaše psaní je dechberoucí, napínavé, jazyk brilantní, zimní atmosféra ledová a mrazivá i při dnešních vysokých teplotách. Povahy lidí jsou čtenáři naservírovány s nepřibarvenou přirozeností, drsností, přesto však vytříbeně a bez zjevného hodnocení jejich chování. Osudy lidí, ač těžké, nevzbuzují lítost, ale prohlubují touhu po poznání tehdejší doby i kraje šumavských lesů. Děkuji za Vaše dílo uctivě a s poklonou.
Ty bláho, ponorková atmosféra se táhne příběhem osady přežívající jednu zimu.
Chalupy mají své obyvatele, zásoby potravin a dřeva a také svoje kostlivce ve skříních, tedy pardon, v místnostech, kam v zimě uklidíte mrtvolu, kterou prostě zrovna nejde zakopat.
Všudypřítomný sníh občas ucpe větrací "ďoury," i komín asi a místnost je plná čmoudu. Tak chlapi musí vylézt ven a všecken ten hnus odházet. Ale mezi lidmi je něco, co se jen tak odházet nedá, totiž když si malá komunita, kde každý zná každého, začne vadit. Stará a mladá generace má jiné názory, smrad z mrtvoly přivolá lišku, a to se pak všichni psi zcvoknou a za ní vyrazí.
A mezi lidmi to vře jako hrnec kyselé polévky k večeři.
Fakt pecka. Sice jazykem autora kapku vytuněná (doba vzniku je vidět), ale to podstatné řekne s příchutí depky. Vybavila se mi atmosféra filmu "Vlčí bouda," také trochu psycho naše místní. A pokud jste neviděli, zkuste "Věc," respektive úvahu o tom, jak přežívá komunita, když jí přírodní zákony neumožní svá obydlí opustit. A je jedno, jestli na lidi číhá hnusák z vesmíru, nebo temné stránky člověčí povahy.
Díky rozhlasu a stoletému výročí úmrtí pana autora jsem objevila pana Klostrmana. Poslouchala jsem rozhlasové zpracování dokonce dvakrát. Kniha je barvitě napsána, zaznamenala jsem spoustu výstižných slovních obratů, které věrně a dramaticky vystihovaly nelehký život roku 1870 v drsném prostředí zaniklé dřevorubecké osady na Šumavě. Začátek knihy je věnován popisu prostředí a běžnému životu obyvatel. Poté se odvíjí příběh o vztazích obyvatel žijících v malé komunitě a o lidech, kteří jsou na sobě závislí v práci i v holém přežití. Neskutečně silný příběh o vině a trestu je skvěle pro rozhlas zpracován v režii Petra Mančala s bravurně čteným projevem Zdeňka Maryšky.
Byla to dříve ale děsná dřina nasytit sebe a svoji rodinu. Navíc docela ponorková nemoc, vídat stále ty samé lidi....Ale pokud to převedeme do dnešního světa, je to pěkné pitomá telenovela. On ji chce, ona ne, ona ano on ne, on by kývl ale její táta nechce a tak stále dokola. Samotný příběh je hodně jednoduchý a stále jsem čekal nějakou skrytou pointu...nic.
Kdybych se po přečtení knihy měl vypravit do šumavských hvozdů,neznaje, jak krásný je to kraj, asi bych si raději usekl ruku a vypichnul obě oči. Mlhy jsou v románu hrůzné, sněhy na stromech s ledem spečené do neproniknutelné krusty a všudypřítomné děsivé bažiny a mokřady čekající na nebožáka, který se v těch děsivých končinách vydá nesprávným směrem.
Já jsem ale nakonec víc rozuměl chování Michlové a bylo mi jí líto. Snažila se osvobodit a pomoci dceři a to, jak s ní nakonec naložili její blízcí mě překvapilo a mrzelo zároveň. Inu býval lid bohabojný až hrůza, plný předsudků a škrobené morálky. Nebo jen autorova fantazie a trochu přikrášlení tamní nedotknutelné moralky? Ať tak či tak, zaplať pánbůh dnešnímu myšlenkovému pokroku.
Šumavské drama o vině a trestu. Bohužel i takové příběhy se staly. V dřevařských osadách v hlubokých lesích nebo spíše tehdy ještě pralesích byl život težce vydobytý. To formovalo lidské charaktery v dobré i zlém. Díky Klostermannovi jsem si při čtení připadala jako šmírák, který vše sleduje z nějakého poctivě ukrytého koutu. Vždyť i ten úvod do příběhu je téměř reportážní. Nebylo mi z toho příběhu dobře po těle.
Autorovy další knížky
| 1955 |  Ze světa lesních samot |
| 1972 | V ráji šumavském |
| 1941 | Mlhy na Blatech |
| 1971 | Skláři |
| 2004 |  Erotomanie |
Povídka o nelehkém životě v dřevařské osadě na Šumavě kolem roku 1870, působivé popisy přírody, způsobu práce a života tehdejších lidí pracujících v lese a jejich rodin. Člověk si to už ani neumí představit. Doba, kdy se čas řídil východem a západem slunce, topilo se a vařilo na otevřeném ohni v místnosti a kouř odcházel netěsným stropem. Příbuzný člověk s postižením se zavřel do oddělené kobky. Popis zimních měsíců i chování postav je chvílemi až děsivý, navíc se v osadě stane čin kriminálního charakteru. A dotčené společenství se s tím vypořádá po svém, bez úřadů. Hlavní trest připraví vyníkům až osud.