Znamení moci
Jan Zahradníček
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/42284/mid_znameni-moci-F9D-42284.jpg
4
111
111
Znamení moci je jedno z nejznámějších a nejvýznamnějších děl Jana Zahradníčka. Jde o rozsáhlou básnickou skladbu o sedmi zpěvech. Není známo, kdy přesně byla napsána; jisté je, že to bylo před básníkovým zatčením a uvězněním v roce 1951, v Čechách byla poprvé vydána knižně r. 1968 přičiněním Bedřicha Fučíka. V básni autor za pomoci básnických prostředků a hlubokých alegorií vykresluje komunistický režim, který uchvátil moc v Československu a dalších zemích světa. Popisuje hroucení lidské společnosti a jejích morálních hodnot a zrůdnost režimu, který obelhal lidi a připravil je o jejich lidství. V určitém smyslu je jakýmsi završením skladby La Saletta z roku 1947 – ovšem zatímco ta první vyjadřuje obavu z toho, co může přijít, a co zatím vypadá jako nepoznaná a jakási beztvará hrůza, Znamení moci mluví o poznané hrůze, která je již zde.... celý text
Přidat komentář
Překvapivě velmi dobré básně. Byl jsem lehce odrazen začleněním autora do spirituálního proudu, ale v básních se to přehnaně neprojevovalo. Dozajista bych doporučil ostatním, alegorie byly opravdu geniální.
V devatenácti jsem Znamení moci otevřela, aniž bych moc věděla, co čekat, a zážitek to byl skoro fyzický, tuším jsem se třásla ještě chvíli po dočtení. Takovou citlivost už nemám, bohužel či bohudík, to je věk. Znamení moci ale působí pořád stejně, je to křik a šepot zároveň, působivý právě díky volnému verši (ale ten rytmus - tohle opravdu nejsou jen tak nějaké rozsekané věty!).
Zásadní báseň nejen o hrůzách komunismu, je to universálnější výpověď o lidskosti neústupně spjaté se svobodnou vůlí, ale proto snad také se zlem. Zahradníček byl básník génius a jako spousta géniů, měl dosti tragický život, a z tragédie života vymačkaná lisem se k nám dostává výpověď neocenitelné důležitosti a hloubky – Znamení moci. Četl jsem vícekrát a číst budu znovu. Kdysi na střední škole jsme Zahradníčka přešli dvěma odstavci a výpisem děl, tenkrát jsem ještě nečetl tolik a nečetl jsem hlavně básně, dnes to vše doháním, a vím, že nemám šanci dohnat vše. Proto se snažím o pečlivý výběr, když čtu Zahradníčkovu poezii, vím, že vybírám tak, že mě nemrzí opomenutí jiných básníků. Nelze přečíst vše, ale někdy je v jedné básni, v jedné sloce, v jednom verši vše, a pak více už není třeba číst.
Po šestý zpěv by se skladba mohla jmenovat klidně Znamení bezmoci... Vizionářsky (či v případě katolického básníka snad příhodněji prorocky) pronikavý a nesmiřitelný pohled na poúnorové dění, tupost a bezobsažnost nové doby, uťaté od všech minulých hodnot, jejich devastaci a všudypřítomnou atmosféru strachu, přitakajicímu tím zločinu. Symbolicky v alegorii Ukřižování i konečného Vzkříšení.
Volný verš, naplno nechávající vyznít sílu syrově nesmlouvavých metafor coby obrazu doby temna, slepoty a zkázy... stejně jako neslyšitelné, ale stále přítomné apokalyptické hřímání té jediné skutečné moci nad světem ve zpěvu posledním. Víra autora je dílu neodpáratelná, ale její metaforiku jistě lze pojmout abstraktněji, aniž by ztratila na síle výpovědi - kruté obžaloby.
"Mysleli si, že myslí, mysleli že mluví, mysleli že jdou
Cokoli a kamkoli se jim uráčí
A zatím se smekali po hladké stěně nálevky malstromu
V kruzích stále menších
S jedinou svobodou zrn obilných, jež mají být rozdrcená pro potravu obrů tak nelidských
Že kameni nad tím naříkalo"
"Nebyli studení a nebyli horcí
Odporná příchuť vlažnosti nutila boží ústa
S hněvem je vyplivovat
Do stále větší opuštěnosti"
Safra, tohle je absolutně famózní záležitost. První zpěv jsem četl asi čtyřikrát a pokaždé na mě spadlo stejné mrazení z nekonečné dusivé šedi porevolučního reálného socialismu. Šedi, ve které se ukrývaly dýky.
Nejsem schopen, jak už píši po několikáté, hodnotit poesii z formálního hlediska, protože jí zkrátka nerozumím. Jestli mohu něco říct pak to, že pokud vás z čtení krátkého textu mrazí, musí být dobrý. Zahradníček byl skvělý básník, jehož metafory a metonymie zkrátka nejsem schopen řádně rozšifrovat, což jim však na emocionální působnosti nic neubírá.
Trošičku škodolibou radost člověku působí to, že se Zahradníček, coby představitel české katolické poesie, řadil po bok komunistů (a socialistů) a za První republiky unisono s nimi, kamarády a soudruhy, žehral na Masaryka. To, co později, bohužel (zas takový sadista zase nejsem, abych mu to přál), musel vytrpět jakoby bylo výsměchem dějinných událostí…
A propos k tragičnosti celkového obrazu vykresleného Zahradníčkem jenom přispívá přítomnost obrazů Ztraceného ráje a Božské komedie. Famózní věc.
Co se mě týče, žádnou další knihu o hrůzách komunismu číst nepotřebuju. V téhle je všechno.
Dávám jen tři. Bohužel jen tři. Je mi totiž odporný volný verš. To prostě není verš. Jen někdo zcela nesmyslně rozseká větu na kousky bez ohledu na její syntax a doufá, že se tak v té větě objeví něco nového. Neobjeví. To tam často jen čtenář chce najít. Bohužel jsem ten, kdo jde hlavně po obsahu, ne po formě.
Nicméně - z básně jde opravdu cítit Zahradníčkova hluboká deziluze z toho, kam se české dějiny po roce 1948 dostaly, na jak hodně špatnou kolej jsme přehodili výhybku; je z ní cítit hluboká autorova víra a zároveň smíření se s Bohem...
Je to On
v tmách hodiny třetí
který byv vyzdvižen táhne všechno k sobě
málem ho přehlédli, jako ty jej přehlížíš v bližním svém
ale dějiny se otřásají jeho mlčící přítomností
a všechen útěk je útěk ped ním, všechna vzpoura je vzpoura proti Kříži
tomuto trůnu jediné opravdové moci
tomuto trůnu jediné opravdové moci nad světem
...
Z jeho kostelů rostou domy
z jeho tajemství věda
z jeho poslušnosti svoboda
V jeho jediných rukou zadarmo dávajících
v jeho žehnajících rukou probodených
jediná opravdová, jediná skutečná moc a vláda
jediná opravdová, jediná skutečná vláda nad světem
"Jediné opravdové znamení... znamení opravdové moci nad světem"...
Obrovská síla básnického výrazu. Ačkoliv objektivně vím, že by měl jít autorův život při hodnocení textu stranou, zde se neubráním... Když si představím okolnosti vzniku díla, naskakuje mi husí kůže. Ačkoli nejsem věřící (v křesťanském slova smyslu), i rovina duchovní zde pro mě má neuvěřitelnou hloubku. Jedna z nejsilnějších básní, jaké jsem kdy četla.
Znamení moci se mi moc líbilo. Velmi se mě dotýkalo to vyznění, báseň si interpretuji jako upozornění na to, že moc věcem přikládáme my sami. Samozřejmě zde můžeme spatřit mnoho narážek na komunistický režim, na který by se v podstatě dalo napojit celé toto dílo.
Velmi pozoruhodné čtení.
Silná báseň. Je mi zle z toho, jak se minulý režim k tomuto básníkovi zachoval.
„a ti, kteří na kříž přibíjeli, jsou na kříž přibiti“ (s. 41)
Bylo k zalknutí – Říkáte, že začíná venku mráz – Utíkal jsem a zase se vracel – Všeho bylo namále – Teď nebo nikdy – Byla jich hrstka – Bylo k zalknutí = incipity jednotlivých částí.
7 částí představuje stvoření světa? Obraznost, jakou Zahradníček využívá, je mnohdy těžko rozklíčovatelná, ale jednoznačně z ní vystupuje obžaloba společnosti, především té totalitní.
I když se neví, kdy přesně autor skladbu napsal, tak to bylo patrně v období po číhošťském zázraku: „Jen Kříž se pohne, Kříž číhošťský/ a jen pár lidí to zahlédne“ (s. 41).
Pamfletické sdělení o stavu doby je patrné.
„Stromy stály, kamení leželo
z roztříštěného Sloupu Svrchovanosti
toho, co je nahoře, nad tím, co je dole
a teď bahno napodobilo
pohybem vzpoury
jeho bohoslužebnou přímost
stříkajíc k nebi své neuznání
své neuznání jediné opravdové vlády
své neuznání jediné opravdové vlády nad světem“ (s. 9)
Místy vystupuje krysařovská postava vedoucí lid do země zaslíbené…
„A když ruce, jež jsou nikoho
sahají po věcech, jež jsou nikoho
a když nohy, jež jsou nikoho
chodí po cestách, jež jsou nikoho
tu nikdo – ten hrozný pán
otroctví nastoluje
Bylo pozdě
pro mnohé už navždy
a ten pán Nikdo hrozně řádil
strhávaje z nich poslední zbytky vzájemnosti
aby se už nepodobali ničemu jinému nežli Kříži
a nesli zase
o kousek dál
k Zemi zaslíbené
k zeleným pastvinám budoucnosti stále se vzdalujícím
toto Znamení moci
toto Znamení moci opravdové moci
toto Znamení moci opravdové moci nad světem“ (s. 19)
Je neuvěřitelné, jak autor dokázal na začátku komunistické totality zachytit dobu temna:
„Nebylo záruky
Tak daleko sahala nejistota, jak daleko sahal člověk
Sem tam se něco postavilo, však bourání bylo víc
Sem tam se něco našlo, však hrozivě rostl seznam ztrát
A co chvíli nějaká moc, nějaká hvězda děsivá
rozplynuly se s trochou křiku a trochou krve
jakoby nic
a jenom cesty se urovnaly
pro to, co přicházelo“ (s. 21)
Postupně přichází až apokalyptický obraz.
„A teď je čas nejvyšší, abychom všichni ztichli a spát šla slova
slova unavená, zmučená, slova znetvořená“ (s. 44)
(…)
„Nikdo nevěděl jak a nikdo nevěděl proč
ale všichni
trýznitelé i trýznění, věznitelé i věznění
byli zajedno v tom, že cosi se skončit má“ (s. 44)
Pokus o netradiční synestezii vyjadřuje vnímání:
„Neviděli, protože chtěli vidět jen očima
neslyšeli, protože chtěli slyšet jen ušima“ (s. 48)
Verši prostupuje víra v Boha, v závěru graduje a působí podobně úderně jako Komenského Kšaft.
„Z jeho kostelů rostou domy
z jeho tajemství věda
z jeho poslušnosti svoboda
V jeho jediných rukou zadarmo dávajících
v jeho žehnajících rukou probodených
jediná opravdová, jediná skutečná moc a vláda
jediná opravdová, jediná skutečná vláda nad světem“ (s. 52/53)
Součástí vydání z r. 1990 je doslov Bedřicha Fučíka a fotografie z života Jana Zahradníčka.
Atmosféru dokreslují linoryty Jiřího Jiráska.
Velmi silná báseň. Až po jejím přečtení souhlasím s tím, že Zahradníček byl velký básník, ostatní jeho díla mne o tom tak nepřesvědčila.
Pro mnoho čtenářů je tohle asi dost těžká báseň a ani já nepochopila úplně všechno. Každopádně jsem si její čtení užívala. Je v ní plno zajímavých názorů, nad kterými se dá opravdu dlouho přemýšlet. Je bravurně vystavěná a napsaná. Podle mě jde o jedno z největších básnických děl té doby.
Tak mé básnické střevo zřejmě zůstalo kdesi na sále pěkně po boku toho slepého, ale vyloženě negativně to hodnotit nemůžu. Autorův pohnutý osud mi zkalil zrak soucitem a musela jsem verše zkrátka vnímat trochu shovívavěji.
wow, upřímně me dost překvapil. Dostala jsem se k němu ve škole, kde jsme z této sbírky měli dělat rozbor. Nejprve jsem ho tipovala na symbolistu typu O. Březina a bála jsem se , že tomu nebudu rozumět a ejhle- vše je je srozumitelné a chvílemi jsme žasla nad jeho neskrývanou kritiko proti komunistickému režimu a že zde připomíná i kauzu Čihožský zázrak , která v jeho době musela být tabu.
Velmi podobný způsob úvahy jaký používá samotný Dostojevský. Docela mě překvapuje, k jaké podobnosti jsem se dostal.
A navíc moc mile překvapuje, jakých kvalit nacházím v naší národní literatuře, kterou jsem hodně nespravedlivě podceňoval a někdy, nutno s upřímností říct, i trochu přehlížel.
Jak kdysi řekl F.X.Šalda: "Se Zahradníčkem vstoupil do české poezie Někdo." Tato sbírka je neuvěřitelně přesným popisem hrůz, které komunistický režim páchal a o to je dílo silnější, když víme, že autor toto všechno píše v době, kdy to nezažil! Bez nadsázky se dá říci, že jde o prorocké líčení, srovnatelné s dílem 1984 George Orwella, který také předpovídal poměry v Sovětském svazu, aniž by ho navštívil.
Autorovy další knížky
| 1990 |  Znamení moci |
| 1947 |  La Saletta |
| 1991 | Jeřáby |
| 1990 | Ježíškova košilka |
| 1969 | Čtyři léta |
Jednoznačně Zahradníčkova umělecky nejsilnější kniha. Dnes trochu (leckdy i trochu víc) využívána v rámci lascivního aroma antikomunismu, které Zahradníčkova čistá duše ani tak nepsala, ale jak praví klasik: "Básně mají tu nevýhodu, že si je může vykládat každý po svém."