Zoogeografie

Jediné, co jsem se z téhle učebnice (předepsané ke zkoušce) dozvěděla, je, že: 1. reakčně buržoazní věda se mýlí, 2. darwinismus přinesl vítězství ateistického materialismu, 3. „naši vlast osvobodila Sovětská armáda“.

Text je kontraproduktivně stručný a plný vágních výroků typu „na Madagaskaru se vyskytují tři endemické čeledi ptáků“ (najdi si je, studente, sám). Celkově mi učebnice připadala spíš jako slovník více či méně používaných termínů než jako souvislý výklad. Po přečtení Sedlagových „Zvířat na Zeměkouli“ mi faktograficky nepřinesla nic podstatného nebo zajímavého. Doslova nic. Byla to prostě jenom ztráta dvou dnů života.
Taxonomicky je samozřejmě zastaralá (některá Afrotheria řadí mezi hmyzožravce, madagaskarské šelmy mezi cibetkovité) – což není vina autora, nýbrž našich vyučujících, kteří tuhle vykopávku stále předepisují.

Je znát, že prof. Buchar byl hlavně arachnolog: hodně prostoru věnuje bezobratlým. Neopomíjí ani živočichy slaných a sladkých vod, což prý u zoogeografické knihy není samozřejmost, takže bych to asi měla ocenit.
Zajímavé je, že u tygra balijského uvádí výskyt ještě ve čtyřech kusech (poslední exemplář byl zastřelen roku 1937; asi prof. Buchar věřil zvěstem o jeho přežívání, které se na Bali vypravují dodnes, ale jak přišel zrovna na čtyři kusy?).
Když pominu obligátní ideobláboly, nepříjemně retro je i tvrzení, že přírodu bychom měli chránit proto, že představuje zdroj surovin zajišťující prosperitu lidstva. Tragikomicky pak působí představa, že národní parky jsou vlastně refugia, odkud se zvěř rozšíří zpátky do divočiny, až skončí studená válka a člověk přestane neuváženě plýtvat.
Požadovat četbu něčeho takového ke zkoušce je ostuda.