Zpěv drozda
Walter Tevis
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/479332/bmid_zpev-drozda-dzx-479332.PNG
5
803
803
New York, 25. století. Lidstvo dosáhlo míru a absolutní svobody, ale ztratilo vládu nad vším, společnost je pomocí drog a duševní manipulace ovládána roboty, je degenerovaná, chybí jí touha po lásce, vědění, a odpovědnost. Lidé mají na starost jen pár věcí - vnitřní duševní rozvoj, sex, porno a drogy, jsou otupělé stádo ovládané vlastním výtvorem, nikdo neumí číst, nikdo nechce přemýšlet. Ne proto, že by lidé byli pod nějakým útlakem. Prostě se jim nechce. Pro život jsou nejdůležitější dvě základní poučky: „Se sexem se nepárat!“ a „Nevíš si rady, pusť to z hlavy!“. Z područí všeřídících počítačů se snaží vymanit dvě ústřední postavy – profesor Bentley a jeho družka Mary Lou, jejich protihráčem je robot 9. a současně i poslední generace. Na jejich osudech Tevis předkládá pochmurnou vizi budoucí společnosti a současně varuje před možným zneužitím vědy a techniky, současně ale tato kniha nepostrádá víru v člověka a jeho rozum a naději, že lidstvo odolá nesmyslné touze po sebezničení.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2022 , MaťaOriginální název:
Mockingbird, 1980
více info...
Přidat komentář
Tato kniha pro mě byla velkým překvapením. Silný příběh k zamyšlení podaný vtipným způsobem. Rozhodně doporučuji ;)
(SPOILER)
I přesto, že byla kniha napsaná před tolika lety, je Zpěv drozda silná, sugestivní kniha, která věrně popisuje vliv přetechnizovaného prostředí na lidstvo a přináší neuvěřitelné množství velkých pravd, myšlenek a citů. Čtenářům se nabízí vizionářský pohled na svět, který se rozpadá a na lidi, kteří ztratili svou lidskou podstatu a dávno už nejsou "člověkem moudrým", protože jen vegetují obluzení drogami, duševně manipulovaní, bez povinností, bez normálních prožitků a bez smyslu života.
Ve světě, kde jsou zákony a pravidla zdeformované vládou počítačů, rozehrávají hlavní hrdinové Paul a Mary Lou svou partii, kdy se snaží vymanit z područí robotů i svých předsudků. Postupně poznávají normální lidské pocity jako jsou smutek, zoufalství, radost, naděje, víra a nebo láska. Jejich protihráčem je robot deváté kategorie Bob Spofforth, nejvyšší článek technického vývoje, který svými pravomocemi už po staletí ovládá lidstvo. Přestože má neomezenou moc, jediné co nemůže získat a po čem opravdu touží, je vlastní smrt. V mnoha směrech má v sobě ale více lidskosti než zfetovaní lidé.
Autor dokázal svým románem pozoruhodně přesvědčivě varovat před zneužitím vědy a techniky, ale současně ponechat i naději, že lidé znovu najdou zdravý rozum a zvrátí své sebezničení.
"Co z toho? Pořád je lepší žít naplno než jako - jako robot".
Jsem přesvědčen, že jsem již psal komentář na tuto knihu, kterou považuji za dílo, ke kterému se rád vracím, když si chci zlepšit náladu.Tuto knihu jsem četl nesčítlněkrát. Pohodový způsob, jakým autor popsal postapokalyptický svět, který stále dává naději na to, že se objeví moudří lidé, kterým bude stát za to, svět přeměnit na místo kde se dá žít.
Že i v době, kdy jsou lidé obsluhováni roboty, je potřeba dbát na to, a by lidé byli vzdělaní a měli životní cíl, což za ně žádná umělá inteligence neudělá.
Osobnosti hlavních postav jsou dobře popsány a snad nesympaticky tam vyzní pouze omezení roboti nižší kategorie, které lze přirovnat k úředníkům s omezenými pravomocemi a kompetncemi, kteří jsou necitliví k potřebám lidí.
Co dodat k takovému skvělému dílu? Snad jen: taky se vám někdy zdá, že už to začalo...?
Zpěv drozda mě minul a jsem tomu moc ráda. Kdybych knihu četla v době jejího vzniku, zřejmě by působila obyčejně.
Ale nyní mohu otevřeně říct, že je to jeden z nejlepších dystopických románů, který se mi dostal do rukou.
Příběh tak přímo navazující na současnost, krásný a barvitý jazyk, střídání emocí a mnoho aspektů a situací, nad kterými nejde jen tak mávnout rukou ...
Na to, že byla napsána před tolika lety, věrně popisuje současnou dobu. Podívejme se na to, jak lidé sedí v restauracích, každý kouká do svého mobilu, místo aby se bavili spolu. Mají deprese a sebevražedné sklony. Jak místo toho aby vzali do ruky knihu, sednou k televizi a nechají si vymývat mozky slaboduchou "zábavou" a 100% ověřenými zprávami. Lepší je utéct do svého světa THC, než do přírody a kdo v dnešní době nepoužívá antikoncepci, je divný. Ano, kdo v dnešní době vyčnívá z davu je zavrženíhodný.
Kniha je opravdu k zamyšlení, jen si nemyslím, že za to mohou roboti. Lidé si za to mohou sami a oni sami jednou budou platit účty. 100%
Ač jsem to po první zhruba čtvrtině nečekal, Zpěv drozda je jednou z nejpůsobivějších knih, které jsem kdy četl. Jedním slovem nádhera. Jazyk, příběh, kulisy a navíc neuvěřitelná předvídavost autora, jehož dystopie je mnohem reálnější, než ta Orwellova. Ke konci jsem měl problém zadržet slzy. To se mi u knihy často nestává. Vlastně téměř nikdy.
Moc hezké až poetické sci-fi klasické podoby. Příběh se někdy vyvíjí nepředvídatelně, že by skoro člověk už očekával cokoliv, ale celkově se drží linie poslání, co chtěl autor říci, naznačit a před čím varovat. Čtivé, poměrně originální a trefné.
(SPOILER) A z lesa je slyšet jen zpěv drozda.Ústřední a často opakovaný motiv nás provází celou knihou.Zosobňuje touhu člověka po opravdových ,byť i smutných prožitcích.Ta kniha je plná tiché melancholie,ale má neuvěřitelnou sílu.V poměrně jednoduchém příběhu tří hlavních postav je řečeno mnohé , sledujeme jejich proměnu a probuzení,jejich hledání si místa v rozpadajícím se světě.Závěr je opět melancholický,ale vlastně pozitivní.Zvláště když u robotů deváté generace prostě neplatí ,že kdo dlouho kouká do propasti,toho propast pohltí.....
Další z mnoha možných pohledů na budoucnost, vlastně klidně možný, když uvážím jak poslední roky běží technologie sprint a ještě potvory zrychlují. Takže klidně nadvláda robotů může přijít a že by se izolované skupinky lidí chovaly jako cvoci, tak to je taky víc než evidentní.
Příběh se odehrává cca v roce 2430, kdy jsou z lidí zdrogované trosky, které neumí ani číst a psát. Děj se věnuje pouze této současnosti. Jelikož lidé neznají nic ze své historie tak až na jednoho člověka a jednoho robota nikdo nevěnuje pozornost tomu jací lidé dovedou být. Je to generace lidí, která vyrostla v izolovanosti a naprostém pohodlí a míru. Ale také se nikam nerozvíjí díky otupělosti z drog. Nakonec touha lidí udělat roboty tak lidské, jak jen to jde skýtá lidstvu jistou naději. Kniha se poslouchala pěkně. Žádnou velkou akci v ní sice nenajdete, ale za to dobrý příběh a vývoj postav.
Tuhle knížku jsem četla hned po prvním vydání v roce 1986 a zůstala ve mně nezapomenutá. Teď jsem jí našla v nové obálce v knihovně a přečetla jí znovu se stejnou chutí jako kdysi. Vytkla bych jí snad jen ten sentimentální konec.
S dystopickými romány začínám mít stejný “problém". Knihy mě z počátku velmi baví, ale pak se velkou část nezajímavě cyklí.
Vyprávění na mě působilo hodně izolovaně, byl jen hlavní hrdina a pár okrajových postav.
Námět ale super.
Má druhá kniha od Waltera Tevise a opět trefa do černého. V obou případech dnes již lze konstatovat, že kolonka "dystopie" pomalu začíná být oběma románům příliš těsná a překlápí se do realisticky truchlivé vize budoucnosti lidstva. Ještěže to jde alespoň volnějším krokem, než nám autor servíruje. (P.S. Ani se nedivím, že se Walter nakonec raději uchlastal.)
Tevisův Zpěv drozda je dystopická kniha, která je hodně smutná s ohledem na dobu, ve které žijeme, s přihlédnutím na roky, které už máme za sebou a s možným výhledem do budoucna, který si autor nějak vymyslel a naše štěstí je, že už se toho nedožijeme. Jenže všichni tu dystopickou budoucnost už dneska vytváříme. Ale nepropadejme depresím, zapněme si mobil, zamíchejme kratom, nebo slupněme gumídka s Hhc a budoucnost se hned prosvětlí. Anebo čtěme, čtěme ty příběhy, které se staly, mohly stát a doufejme, že některé nikdy nestanou. A pokud vás bolí oči, čtěte ouškama, protože tuto knihu skvěle načetli Martin Písařík, Tomáš Pavelka a Kateřina Winterová.
Moje žena se mně mnohdy ptá, proč čtu ty fantas magorie... Tak tahle kniha je odpověď. Říkám jí: víš, je strašidelné, jak se mnozí autoři starších sci-fi dokáží trefit do vývoje naší společnosti. Po Konci civilizace od Huxleyho, další má oblíbená kniha.
Je zbytečné tu o ní psát, všem doporučuji, aby si ji přečetli....
Dávám 5/6.
Lidičky, tak už mám jednu z nejkrásnějších knížek tohoto roku za sebou. Vybrala jsem si ji už před delší dobou a konečně jsem se rozhodla ji poslechnout jako audioknihu. Vůbec nejsem milovník Sci-fi, tak jsem si říkala, že to asi dlouho nevydržím, ale již po 15 minutách mě to naprosto chytlo a nepustilo až do konce. Naopak, snažila jsem se poslouchat co nejdéle.
Je tu tolik hlubokých myšlenek, citů, pravdy, a bohužel vcelku uvěřitelná vize budoucnosti (nechci být negativní, ale jsem učitelka na střední škole a vidím ty změny v chování, ve znalostech, v zájmech každým rokem víc a víc). Miluju Orwellův dystopický román 1984 a chvílemi mi Zpěv drozda tento příběh velice připomínal.
Velký Bratr, jakoby stál opět v pozadí. Totalitní režim zase v úplně jiné podobě, vyhlazování lidstva zcela jinou formou, pravidla postavená na hlavu, smutek, zoufalství, ale i naděje, víra a láska a navíc i tak potřebný zdravý selský rozum.
Styl pana Tevise je úžasný stejně jako jeho fantazie. Audiokniha je namluvená třemi interprety a jeden je lepší jak druhý. Zkrátka, pokud si chcete přečíst/poslechnout kvalitu a něco chytrého, tak určitě nebudete zklamáni. Doporučuji z celého srdce. (Tak trochu povinná literatura.)
Tak to byla síla. A ačkoliv je to dystopie, docela bych věřila tomu, že lidi jsou schopni si tohle udělat. Nechat všechnu práci na robotech? Zakázat si číst? V podstatě zakázat myslet? Věnovat se vnitřnímu světu čili být na drogách? Naštěstí se jako vždy našel jeden, který myslel. A k tomu potkal další a ta byla rebelka. A pak ještě robot deváté generace, co se nemohl zabít, protože to tak měl naprogramováno. A naštěstí se to tak nějak sešlo, že se potkali v pravý čas a i když to tak na první dobrou nevypadá, tak si vzájemně dost pomohli. Celá kniha je prodchnuta různými pocity. Paul objevuje radost z toho, co všechno dokázal sám. Mary Lou je hodně chytrá a zvědavá a velmi rychle se učí. Hádejte co. A robot Bob je smutný. Dlouhý život bez konce ho naplňuje melancholií. Mezitím svět dál hnije a zevnitř se rozpadá. Vlastně se o nějakou spásu a naději ani nezajímá. A já pevně věřím, že tvor zvaný čtenář bude vždycky existovat. Stejně jako věc zvaná kniha.
Docela smutná kniha moje mamka mi řekla že bych si ji mohla přečíst, takže na doporučení a myslím že se dala. Tohle není zrovna můj typ knížek, které čtu ale tak dobrý na zpestření tohohle obzoru.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie roboti New York americká literatura budoucnost postapokalyptická sci-fiAutorovy další knížky
| 1986 |  Zpěv drozda |
| 2021 | Dámský gambit |
| 2021 | Muž, který spadl na Zemi |
| 1993 |  Kroky slunce |
| 1988 | Planéta exilu |
(SPOILER) Co bude s lidstvem, až ztratí schopnost číst? Tohle bylo pro mě asi nejdepresivnější z celé knihy. Čtení je zakázané, knihy neexistují. Roboti řídí celou Zemi. Někde se cosi porouchalo, nebyl nikdo, kdo by to opravil a lidstvo teď čelí svému zániku.
Umělá inteligence sama o sobě může být velmi užitečným nástrojem. Jen nesmíme zapomínat, že jako vše může být zneužita. Nebo v dobré víře využita k usnadnění běžného života, ochraně přírody, záchraně planety... Což nakonec nemusí vést k očekávanému výsledku. Ne nadarmo se říká, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.