Zpívám já a hora tančí

Postupně zazní hlasy značně odlišné, patřící srncům, stročkům, bleskům, ale i lidským bytostem. Irene Solà předkládá svůj román jako partituru, v níž dokáže každý tón rozeznít jinak, nově. Zákoutí a širé pláně katalánských Pyrenejí netvoří pouhé pozadí, ale nesmazatelně se obtiskují do všeho a všech. I věci tak výsostně lidské jako vyprávění příběhů nebo skládání poezie nepůsobí v tomto drsném prostředí nepatřičně. Naopak jsou způsobem, jakým se můžeme přimknout k tomu, co nás obklopuje.... celý text