Zpívej pozpátku a plač
Mark Lanegan
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/520228/bmid_zpivej-pozpatku-a-plac-8AF-520228.jpeg
5
40
40
Zpověď kultovního muzikanta a příběh rocku v Seattlu devadesátých let Mark Lanegan se na světová pódia dostal ze zaprášeného vidlákova jen díky svému čirému odhodlání — a kvůli nedostatku jiných možností. Jako frontman rockové kapely Screaming Trees byl svědkem vzestupu legend seattleské hudební scény. Osobnosti jako Kurt Cobain, Layne Staley z kapely Alice in Chains nebo Josh Homme z Queens of the Stone Age doprovázel Lanegan nejen do nahrávacích studií a na turné, ale také při honbě za heroinem a crackem po zaplivaných barech, bytech vyšinutých podivínů a feťáckých doupatech. Jeho příběh je zároveň příběhem devadesátkového amerického rocku ve všech jeho podobách. V nekompromisní knize Zpívej pozpátku a plač Lanegan vypráví o vlastní tvorbě i zákulisí showbyznysu, ale také o svém celoživotním boji s depresemi a závislostí. Na stříbrném hotelovém podnose — s plátkem citronu, aby se heroin líp rozpustil — servíruje sebevědomý i sebekritický intimní vhled do každodenních strastí vášnivého hudebníka a narkomana.... celý text
Přidat komentář
Naprosto strhující záležitost, ve které se autor s nikým nemaže, nejméně pak sám se sebou. Jako ostatní hodnotitele i mne dost mrzí, že nestihl napsat pokračování, protože právě tohle jeho životní období by mne zajímalo nejvíc.
Wau! Mark! Dark Mark. No. Vedel som, že Mark nie je žiaden ňuňuňu medvedík...ale aj tak som ostal v niektorých pasážach knihy doslova zhrozený, zúfalo nasratý a hej, boli aj scény kde bolo totálne doplaču a zároveň tak hrozne veľa bláznivo funny storiek.. No drsný život mal Mark Lanegan. Ale zanechal veľmi veľa úžasnej hudby. Takže, ak sa niekedy a asi teda dosť často cítil hlboko vo svojom vnútri, že 'nikdy nie je dosť dobrý' , tak..nie, nie.. Mark Lanegan bol veľmi dobrý hudobník. Jeho hudba žije ďalej.
Mark Lanegan je zcela jistě ten nejhorší ze všech grázlů, jehož autobiografii jsem měl možnost číst. Sám sebe definuje jako nepřetržitého lháře, patologického podvodníka a agresivního bitkaře, který hudbu prospěchářsky využíval k naplnění svých sobeckých cílů – k získání sexu, drog, peněz a místa, kde by mohl přespat. Mark Lanegan se popisuje jako smutný kus lidské zdechliny přejeté na silnici. Mark prožil a napsal Zólův naturalistický román současnosti. Alkoholika Coupeaua nahradil feťákem Laneganem. Na čtivou autobiografii je tedy zaděláno. Šanci protnutí má každý, kdo se rád klacíkem šťourá v páchnoucích mršinách pokročilého stádia rozkladu. Každý, pro něhož je nihilismus a patologické chování lákavým předmětem osobního výzkumu. Hlavně ale každý, kterému samotné slovo „Seattle“ uvnitř hlavy rozezní charakteristický kytarový zvuk.
Je zajímavé, že přese všechnu popisovanou zlovolnost jsem si k antihrdinovi Laneganovi nenápadně vytvořil vcelku pozitivní čtenářskou vazbu. Možná je to dáno oním poeticko-humpoláckým stylem psaní, který jeví znaky kvality a dělá čtení strhujícím. Možná je to silnou dávkou citlivosti a náruživosti, kterou Lanegan projevuje především k hudbě. Tedy především k hudbě těch ostatních. Tak nějak si myslím, že schopnost rozeznat a prožít silné, křehké písně je projev vázaný k té kladné stránce osobnosti. Nebo je to možná tím, že si Lanegan uvědomoval svou příslušnost k temné straně světa a že se ke svému zmrdství, ne hrdě, ale otevřeně přiznával.
Knihu beru do ruky s jasným cílem. Posvítit si na Seattlovské reálie devasátých let. Přeci jenom je tato hudební revoluce dodnes pulsujícím a živoucím jádrem mého dnes už obsáhlejšího hudebního vkusu. Přeci jenom si ten Kurtův červeno-černě pruhovaný svetr ze života neodpářu. Taky proč bych, když mě nabíjel pocitem všeobjímající kamarádské a fanouškovské pospolitosti, která námi vybrovala a přidržovala nás na tepu Cobainových strun. Přeci jenom kapely Nirvana, Pearl Jam, Mad Season, Temple of the Dog, Soundgarden a Alice in Chains nesčetněkrát probodly mé vnitřnosti skrz naskrz a svou nezadržitelnou energií mi uvnitř těla kvedlaly dostatečně dlouho na to, abych se z té hudby už nikdy neuzdravil a abych už nikdy nemohl být stejný jako předtím. A tato kniha je plna známých jmen, povědomých událostí a hudebních inspirací z prostředí, které se mi po letech jeví jako domácí. A tak hltavě čtu se sluchátky na uších a podkresluju hudbou, na kterou Lanegan zrovna odkazuje. Občas vyvanu a občas je mi na blití.
Věřím tomu, že hudební expozice má výrazný formativní vliv na to, kým se člověk stává. V tu chvíli mi přijde logické, že ve městě Seattle mám i já zapuštěný svůj životní kořínek, že je to i mé domácí město, ačkoliv jsem toto místo nikdy fyzicky nenavštívil. A Laneganovo syrové a brutální svědectví mi můj hudbou profilovaný svět dokresluje plastickou literární vrstvou. Takže já prostě musím dát pět, chápeš. Protože tohle je můj svět. I když ta jeho temná strana. Bez které to ale nefunguje ani v pohádkách.
Kdyby si to někdo vymyslel, tak bych to chápal a byla by to super kniha, ale fakt, že to je ze života, je neuvěřitelný.
Marka Lanegana mám jako hudebníka hodně rád, ale hlavně jeho tvorbu po roce 2000, především pak alba pod hlavičkou Mark Lanegan Band. Tahle knížka je prakticky celá jen o období před rokem 2000, což pro mě bylo lehce zklamání. Nejsilnější je začátek, ty kapitoly o dětství popsané odzbrojujícím brutálním lyrismem ve stylu Charlese Bukowského, W. S. Burroughse a Cormaca McCarthyho, to je pro mě literárně asi nejlepší část knihy. Kluk z vidlákova, sígr, feťák a alkáč od svých cca 12 let, kterej to vše popisuje naprosto bez příkras, to mi přišlo hodně silný. Samotné hudební období, počátky se Screaming Trees, jako dobrý, ale vlastně taková rocková klasika a lesk a bída konce 80. a začátku 90. let na americké grungové hudební scéně. Kapitoly věnované vztahu Lanegana a Kurta Cobaina byly taky hodně silný. Literárně hodně dobrý, ale vlastně ne nějak moc překvapivý. Prostě banda rozjuchanejch kluků, co chtěla fetovat, chlastat a přitom do toho řvát do mikrofonu, hrát na kytaru nebo aspoň držet paličky... Konec přijde náhle a tak nějak sebezpytně v duchu: "byl jsem pěkný hovado a zmrd, ale prozřel jsem..." No, nevím, ale asi jo, protože když vezmu to, co Mark vytvořil po roce 2000, tak to je podle mě ten jeho hlavní hudební odkaz, který čerpá z té devadesátkové zběsilosti a jeho "komplikovaného zrání", které je sice plné šťavnatých historek z bacakstage, ale mě by spíš zajímal Laneganův popis a náhled na období s Mark Lanegan Band, Gutter Twins, Soulsavers a alba s Dukem Garwoodem a Isobel Campbell. Třeba chtěl Mark napsat druhý díl a už se k tomu bohužel nedostal, nevím, každopádně tohle je sice dobrá kniha, ale svým způsobem nedokončená... V rámci hudebních autobiografií je to ale topka a snad jen Henry Rollins byl schopen se takhle brutálně, ale přitom výsostně literárně obnažit. Srovnatelné ještě například s Až na dřeň od Phila Shöenfelta. Nic pro slabé nátury. 9/10. Doporučuji.
Nejlepší autobiografie rockového muzikanta, co jsem četl. Lanegan se odhaluje až na dřeň a jako bonus komentáře k 90s hudební scéně.
Občas to vyznívá jako nějaký horor nebo thriller, ale je to ze života (někdy se tomu skoro nechce věřit). Opravdu strhující kniha. Z Laneganovy hudby mám rád především jeho pozdnější období, i proto mne tahle heroinová divočina přece jen trochu překvapila.
Zpívej pozpátku a plač
Tohle je fakt dobrý