Zpívej pozpátku a plač
Mark Lanegan
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/520228/bmid_zpivej-pozpatku-a-plac-8AF-520228.jpeg
5
66
66
Zpověď kultovního muzikanta a příběh rocku v Seattlu devadesátých let Mark Lanegan se na světová pódia dostal ze zaprášeného vidlákova jen díky svému čirému odhodlání — a kvůli nedostatku jiných možností. Jako frontman rockové kapely Screaming Trees byl svědkem vzestupu legend seattleské hudební scény. Osobnosti jako Kurt Cobain, Layne Staley z kapely Alice in Chains nebo Josh Homme z Queens of the Stone Age doprovázel Lanegan nejen do nahrávacích studií a na turné, ale také při honbě za heroinem a crackem po zaplivaných barech, bytech vyšinutých podivínů a feťáckých doupatech. Jeho příběh je zároveň příběhem devadesátkového amerického rocku ve všech jeho podobách. V nekompromisní knize Zpívej pozpátku a plač Lanegan vypráví o vlastní tvorbě i zákulisí showbyznysu, ale také o svém celoživotním boji s depresemi a závislostí. Na stříbrném hotelovém podnose — s plátkem citronu, aby se heroin líp rozpustil — servíruje sebevědomý i sebekritický intimní vhled do každodenních strastí vášnivého hudebníka a narkomana.... celý text
Přidat komentář
Audio ČRo: Velice silné dílo, které mělo hodně co sdělit. Ať už o závislostech nebo o grunge scéně nebo hudbě 90. let a přelomu celkově. Za mě dynamické, zajímavé a skvělé dílo. Takový skutečnější Trainspotting.
Odposlechnuto na Českém rozhlase v podání výborného Jirky Vyorálka.
Živelný,ničím necenzurovaný výlev Marka pálí jako žíravina, některé kapitoly mi navozují fyzickou nevolnost a pocit hnusu a zmaru jak jsou živé. A přesto mi ta upřímnost nedovolí strhnout sluchátka a prostě to trápení ukončit. Jsem zpátky v devadesátkách, jsem doma.
P.S. Marku, vůbec se na tebe nezlobím,že jsi se u té garáže otočil na patě,myslím,že Kurtovi už bys stejně nepomoh. Už jste si to určitě vyříkali.
Strhující kniha která zcela bez okolků popisuje život v téhle branži. Hodně silné. Tohle dílo vám nedovolí se odtrhnout dokud ho nedočtete.
„Neuchlastal jsem se jen díky heráku“
Tahle Laneganova hláška naznačuje, o co půjde – kniha je syrová jak Laneganův hlas. Strhující text jsem četl v originále, pak jako původní (Laneganem na)mluvené slovo a nakonec si poslechl českou rozhlasovou verzi. Je to síla. Šmirglpapírem po vnitřní straně míšního kanálu...
Vyznělo to upřímně, žádné omlouvání a přikrašlování - šílená sebedestrukce. Zajímalo by mě, co bylo dál, jestli vydržel fungovat, ale to už asi napsat nestihl. Kurta Cobaina mu asi neodpustím, ale zřejmě si to vyčítal sám do konce života.
Skvěle načteno Jiřím Vyorálkem.
Černá nechutná smrdutá sračka, která vycházela z Lanegana v abstinenčních příznacích, nyní v knižním podání. Jak jsem to tak poslouchala, nemohla jsem se zbavit dojmu, že tohle vzpomínání na svůj život v závislosti, který je ozvláštněn tím, že byl součástí drogové, ehm hudební scény v Seattlu v 90. letech je prostě další způsob, jak si vydělat nějaký peníz na krmení své závislosti.
Kupovat si nové knížky už nechci (není místo), v knihovně bych na ni čekal léta v pořadníku, takže jsem poněkud výjimečně zvolil načtení Jiřího Vyorálka pro Český rozhlas. Popravdě mě nejvíc zajímalo, jak se v memoárech bude mluvit o Alice in Chains a především samozřejmě o L. Staleym.
Bohužel, pasáže, v nichž se objevuje, patří k těm nejotřesnějším z celé knihy. Jenom jsem si říkal, kdo ještě potřebuje nepřátele, když má za kamarády lidi jako Lanegan. V podstatě je to ale celé podobné jiným knihám o drogově závislých, jejichž životy se také neustále točí kolem shánění peněz, které okamžitě utratí za drogy. Přesto by mě ale nenapadlo, že i veleúspěšní muzikanti se spoustou prodaných desek můžou končit jako špinavé a zavšivené trosky, které nemají ani na nájem. Vždycky jsem si myslel, že si na ty drogy v pohodě vydělali.
Jde o hodně zajímavé memoáry pro každého, kdo poslouchal v deadesátkách tvrdší muziku - některé své oblíbence v téhle knize nejspíš najde.
Prakticky veškerý obsah knihy je zadán v popisku obsahu. Nechci být remcal, ale většina biografií soukmenovců ze seattleské scény by byla podobná. Výjimkou snad je fakt, že se Mark dožil oproti ostatním poměrně vysokého věku.
Super! Zpověď, protože bez zatajování a přikrášlování, dost drsná, ale plná sebereflexe, niterná, upřímná. Aspoň já to tak vidím.
Lanegan byl vždy ten typ hudebníka, který neřekne ani o slovo navíc. Nikdy se neupínal na otřepané fráze, kterými by hovořil ke svým fanouškům a v rozhovorech se málokdy zmiňoval o svém soukromí. Jeho krédem byla hudba a jen hudba – a jakákoliv jiná promluva nebo zmínka byly zbytečné. Skutečnost, že se vůbec rozhodl vydat knihu o své minulosti, byla proto pro všechny obrovským překvapením.
Sing backwards and weep má dvě roviny. Jednou z nich je šílený soubor příběhů jak vytržených z Welshova románu - drogy, alkohol, promiskuita, násilí, týrání, bezdomovectví, psychické obtíže a řada trestných činností navrch. Tou další je fakt, že nejde o vymyšleného antihrdinu své doby, ale o skutečného člověka z masa, kostí a bolesti. S tímhle faktem budeme konfrontováni po celou dobu vyprávění.
Máte chuť se smát, když někoho napadne vyfouknout crackový dým do záchodu v letadle? Máte pocit zadostiučinění, když se nejprotivnější žena na světě napije vody s příměsí krve? Máte namále, protože si barvitě představujete abstinenční příznaky v podobě černé gastroenteritidy? Skoro. Skoro vás to vtáhne a chcete se smát, zašklebit se znechucením, významně si poklepat na čelo. Kdo proboha vytvořil takovou literární postavu? A to je právě to nejlepší -zamrazí vás z toho - nikdo. Je to právě Mark Lanegan, kdo vám odříkává svou pokoutnou historii a nebojí se jít až na krutou dřeň. Za vším tím ubohým chováním nemocného muže se skrývá obrovská bolest odnepaměti nemilovaného a závislého člověka, který nějakým zázrakem vždy všechno (a tak trochu omylem) přežil.
Přežil, ale aby nežil. Aby přežíval napříč tomu, že ztratil všechny, na kterých mu kdy záleželo. A právě tato nepředstavitelná tíha nám pomáhá pochopit, jak je možné, že všechna jeho tvorba působí tak silně a opravdově. Protože je. A tohle procházení se po poli vzpomínek se rozdělilo vedví a přelilo se do spousty úžasných (a teď i čitelnějších) písní na albu Straight songs of sorrow a dohromady tak vytvořilo ten nejpodivnější umělecký diptych.
A nakonec přichází klišé - ale pokud je klišé skutečné, vadí to něčemu? – v momentě, kdy všechna ta čerň vyprávění dojde do okamžiku absolutního vykoupení a sebepřijetí, zjistíte, že to byl jediný možný způsob, jak ji uzavřít a snad nikdy se k ní nevracet.
Naprosto strhující záležitost, ve které se autor s nikým nemaže, nejméně pak sám se sebou. Jako ostatní hodnotitele i mne dost mrzí, že nestihl napsat pokračování, protože právě tohle jeho životní období by mne zajímalo nejvíc.
Wau! Mark! Dark Mark. No. Vedel som, že Mark nie je žiaden ňuňuňu medvedík...ale aj tak som ostal v niektorých pasážach knihy doslova zhrozený, zúfalo nasratý a hej, boli aj scény kde bolo totálne doplaču a zároveň tak hrozne veľa bláznivo funny storiek.. No drsný život mal Mark Lanegan. Ale zanechal veľmi veľa úžasnej hudby. Takže, ak sa niekedy a asi teda dosť často cítil hlboko vo svojom vnútri, že 'nikdy nie je dosť dobrý' , tak..nie, nie.. Mark Lanegan bol veľmi dobrý hudobník. Jeho hudba žije ďalej.
Mark Lanegan je zcela jistě ten nejhorší ze všech grázlů, jehož autobiografii jsem měl možnost číst. Sám sebe definuje jako nepřetržitého lháře, patologického podvodníka a agresivního bitkaře, který hudbu prospěchářsky využíval k naplnění svých sobeckých cílů – k získání sexu, drog, peněz a místa, kde by mohl přespat. Mark Lanegan se popisuje jako smutný kus lidské zdechliny přejeté na silnici. Mark prožil a napsal Zólův naturalistický román současnosti. Alkoholika Coupeaua nahradil feťákem Laneganem. Na čtivou autobiografii je tedy zaděláno. Šanci protnutí má každý, kdo se rád klacíkem šťourá v páchnoucích mršinách pokročilého stádia rozkladu. Každý, pro něhož je nihilismus a patologické chování lákavým předmětem osobního výzkumu. Hlavně ale každý, kterému samotné slovo „Seattle“ uvnitř hlavy rozezní charakteristický kytarový zvuk.
Je zajímavé, že přese všechnu popisovanou zlovolnost jsem si k antihrdinovi Laneganovi nenápadně vytvořil vcelku pozitivní čtenářskou vazbu. Možná je to dáno oním poeticko-humpoláckým stylem psaní, který jeví znaky kvality a dělá čtení strhujícím. Možná je to silnou dávkou citlivosti a náruživosti, kterou Lanegan projevuje především k hudbě. Tedy především k hudbě těch ostatních. Tak nějak si myslím, že schopnost rozeznat a prožít silné, křehké písně je projev vázaný k té kladné stránce osobnosti. Nebo je to možná tím, že si Lanegan uvědomoval svou příslušnost k temné straně světa a že se ke svému zmrdství, ne hrdě, ale otevřeně přiznával.
Knihu beru do ruky s jasným cílem. Posvítit si na Seattlovské reálie devasátých let. Přeci jenom je tato hudební revoluce dodnes pulsujícím a živoucím jádrem mého dnes už obsáhlejšího hudebního vkusu. Přeci jenom si ten Kurtův červeno-černě pruhovaný svetr ze života neodpářu. Taky proč bych, když mě nabíjel pocitem všeobjímající kamarádské a fanouškovské pospolitosti, která námi vybrovala a přidržovala nás na tepu Cobainových strun. Přeci jenom kapely Nirvana, Pearl Jam, Mad Season, Temple of the Dog, Soundgarden a Alice in Chains nesčetněkrát probodly mé vnitřnosti skrz naskrz a svou nezadržitelnou energií mi uvnitř těla kvedlaly dostatečně dlouho na to, abych se z té hudby už nikdy neuzdravil a abych už nikdy nemohl být stejný jako předtím. A tato kniha je plna známých jmen, povědomých událostí a hudebních inspirací z prostředí, které se mi po letech jeví jako domácí. A tak hltavě čtu se sluchátky na uších a podkresluju hudbou, na kterou Lanegan zrovna odkazuje. Občas vyvanu a občas je mi na blití.
Věřím tomu, že hudební expozice má výrazný formativní vliv na to, kým se člověk stává. V tu chvíli mi přijde logické, že ve městě Seattle mám i já zapuštěný svůj životní kořínek, že je to i mé domácí město, ačkoliv jsem toto místo nikdy fyzicky nenavštívil. A Laneganovo syrové a brutální svědectví mi můj hudbou profilovaný svět dokresluje plastickou literární vrstvou. Takže já prostě musím dát pět, chápeš. Protože tohle je můj svět. I když ta jeho temná strana. Bez které to ale nefunguje ani v pohádkách.
Kdyby si to někdo vymyslel, tak bych to chápal a byla by to super kniha, ale fakt, že to je ze života, je neuvěřitelný.
Marka Lanegana mám jako hudebníka hodně rád, ale hlavně jeho tvorbu po roce 2000, především pak alba pod hlavičkou Mark Lanegan Band. Tahle knížka je prakticky celá jen o období před rokem 2000, což pro mě bylo lehce zklamání. Nejsilnější je začátek, ty kapitoly o dětství popsané odzbrojujícím brutálním lyrismem ve stylu Charlese Bukowského, W. S. Burroughse a Cormaca McCarthyho, to je pro mě literárně asi nejlepší část knihy. Kluk z vidlákova, sígr, feťák a alkáč od svých cca 12 let, kterej to vše popisuje naprosto bez příkras, to mi přišlo hodně silný. Samotné hudební období, počátky se Screaming Trees, jako dobrý, ale vlastně taková rocková klasika a lesk a bída konce 80. a začátku 90. let na americké grungové hudební scéně. Kapitoly věnované vztahu Lanegana a Kurta Cobaina byly taky hodně silný. Literárně hodně dobrý, ale vlastně ne nějak moc překvapivý. Prostě banda rozjuchanejch kluků, co chtěla fetovat, chlastat a přitom do toho řvát do mikrofonu, hrát na kytaru nebo aspoň držet paličky... Konec přijde náhle a tak nějak sebezpytně v duchu: "byl jsem pěkný hovado a zmrd, ale prozřel jsem..." No, nevím, ale asi jo, protože když vezmu to, co Mark vytvořil po roce 2000, tak to je podle mě ten jeho hlavní hudební odkaz, který čerpá z té devadesátkové zběsilosti a jeho "komplikovaného zrání", které je sice plné šťavnatých historek z bacakstage, ale mě by spíš zajímal Laneganův popis a náhled na období s Mark Lanegan Band, Gutter Twins, Soulsavers a alba s Dukem Garwoodem a Isobel Campbell. Třeba chtěl Mark napsat druhý díl a už se k tomu bohužel nedostal, nevím, každopádně tohle je sice dobrá kniha, ale svým způsobem nedokončená... V rámci hudebních autobiografií je to ale topka a snad jen Henry Rollins byl schopen se takhle brutálně, ale přitom výsostně literárně obnažit. Srovnatelné ještě například s Až na dřeň od Phila Shöenfelta. Nic pro slabé nátury. 9/10. Doporučuji.
Nejlepší autobiografie rockového muzikanta, co jsem četl. Lanegan se odhaluje až na dřeň a jako bonus komentáře k 90s hudební scéně.
Občas to vyznívá jako nějaký horor nebo thriller, ale je to ze života (někdy se tomu skoro nechce věřit). Opravdu strhující kniha. Z Laneganovy hudby mám rád především jeho pozdnější období, i proto mne tahle heroinová divočina přece jen trochu překvapila.
Zpívej pozpátku a plač
Skvělý.
Naprosto upřímný, hnusný, autentický, syrový a krásný vyprávění příběhu, kterýho se na těhle skoro 500 stránkách stanete součástí a i když by to nikdo z nás zažít nechtěl, paradoxně z něho nebudete chtít
odejít.
Setkání s Kurtem a Laynem je kapitola sama o sobě.
Takovej mix reálnýho Trainspottingu a Kerouacovo Na Cestě,jen v trochu jiné verzi :)