Zřídlo
Akwaeke Emezi
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/447924/bmid_zridlo-HjG-447924.jpeg
4
76
76
Ada se narodila uvězněná mezi dvěma světy. Její rodiče si ji vymodlili, avšak teď se obtížně vyrovnávají s náladovými a protiřečícími si duchy, kteří tělo jejich dcery zalidnili. Když Ada dospívá, začne se její mysl tříštit do několika osobností. Po přestěhování z Nigérie do Spojených států jednotlivé osobnosti rostou a na základě jejích dalších zkušeností získávají na síle. Ada a tyto další osobnosti — svatý Vincenc a Asughara, které se jinak oblékají, chovají i cítí — však musí spolupracovat i bojovat o koexistenci. Až se jejich pokusy o ovládnutí Adina těla změní v boj o její život. Adin příběh, vyprávěný z několika různých úhlů pohledu — všemi osobnostmi skrývajícími se v jejím těle —, vznikl na základě reálných zkušeností s duševní chorobou. Zřídlo rozkrývá otázky identity a lidského bytí.... celý text
Přidat komentář
Tak tomu já říkám bizár! Bizarní směs. Africké náboženství, bohové, převtělování, schizofrenie, hraniční porucha, deprese, krize identity, vztahy mezi rodiči, sourozenci, milenci, pověry a současná medicína - je toho v té knížce až přespříliš. Něco mě bavilo, něco mě odpuzovalo, každopádně jde o zvláštní styl. Škoda, že nevěřím na duchy!
Str. 203: "Rozkřáplý mozek s sebou přináší řadu výhod."
Už dlouho jsem nečetla nic tak divného... Kniha je sice originální a zajímavá, ale zdá se mi, že její potenciál nebyl zcela využit. Hlavně mi přišlo škoda, že Adina schizofrenní identita (v jejím těle bojuje o nadvládu množství démonů) je ukazována pouze na její interakci s milenci a nic moc dalšího se o jejím životě nedozvídáme. Navíc mi byla hlavní postava natolik vzdálená, že jsem se do ní prostě nedokázala vžít...
Zřídlo byla jedna z nejdivnějších a zároveň nejvíce nezapomenutelných knih, jakou jsem kdy četla!
Je to příběh tak podivný, místy silný a místy i dost nepříjemný, že ať chcete nebo ne, stejně ho z hlavy nevystěsníte.
Co se týče mého hodnocení, tak jsem ale trošku rozpolcená… Oceňuji originalitu a zajímavé zápletky, zároveň se ale přiznávám, že ne vše mi bylo příjemné číst… Od autorky ale na plné čáře doporučuji knihu Mazel - ta je boží.
tohle mě teda bavilo extrémně a rozhodně se ke knize budu vracet, z několika důvodů- skvěle popsány západoafrický náboženství, výborně zpracovaná problematika trans identity v těle s DID (které autor*ka vážně má takže to celému vyprávění dodávalo kouzlo)... pecka, sice to je částmi náročný číst, zvládá když za sebou taky máte traumata a psychický trable, ale pecka
Děsivý střet světů, kultur i smýšlení dospělých. Je to o nenaplněných touhách i o tom, jak se popasovat s životem, když věci nevycházejí podle našich představ. Krásně napsaná kniha.
Zřídlo je velmi netradičně pojatý román o duševně nemocné dívce. Příběh je vyprávěn z pohledu několika "bytostí", které jednají zcela autonomně a přebírájí otěže, když přijde ten správný čas a nebo když to zkrátka vyžadují okolnosti.
Pro mě osobně je tento román objevem roku. Podobně zpracované příběhy již dnes nejsou zcela neobvyklé, ale tento obsahuje řadu zcela nových prvků, které jej činí výjimečným. Jedná se například o to, že oněmi bytostmi jsou různí afričtí bohové, někteří se objeví, až v učitém věku atd. Zkrátka za mne moc zajímavé vyprávění.
Za nejslabší část celé knihy považuji paradoxně závěr. Nese se v duchu dnes již dobře známého klišé, ala návrat ke kořenům. Nicméně v případě této knihy více než jindy platí, že cesta je cíl. Více už nebudu prozrazovat.
Knihu bych doporučil každému, kdo se zajímá o hlubší pohled do nitra lidské duše. V tomto románu ho dostanete víc než dost. Dávám plný počet hvězd.
Knihu jsem si bez rozmyslu koupila kvůli obálce, o to víc jsem byla překvapená jejím obsahem.
Líbil se mi vývoj postavy Ady i myšlenkové pochody rodičů, kteří se ocitli v nelehké situaci.
Téma je to těžké, humor v knize člověk nenajde, o to drásavější byl celý příběh. Obdivuju každého, kdo se přestěhuje z kulturně odlišné země do druhé a uchytí se.
Inspirativní a krásné .
Velmi zajímavě a netradičně zpracované téma poruch osobnosti. Je hodně znát autobiografický prvek, popisy stavů a myšlenek hlavní hrdinky a božstev či démonů v ní jsou neskutečně reálné a zároveň surreálné.
Syrové a velmi strhující čtení... pokud jste otevřeni tak trochu jinému pohledu na příčiny nemocí duše, nebinárnímu pojetí identity a určitému spiritualismu, který knihou prostupuje.
Knihu jsem dočetla už v pátek a stále ji zpracovávám a v myšlenkách se k ní vracím.
Je neuvěřitelná. Neskutečně mě bavilo, nejen jak je kniha napsaná - formou duchů, božstev, jež obydlují adino tělo a neustále soupeří o nadvládu - tudíž vyprávění se střídá z pohledu božstev “základních”, dravého boha toužícího po utrpení a boha mužství, které ve svém těle ada objevuje, ale také mě bavila ta inspirace igbožským náboženstvím, právě duchy a svým druhem spirituality - zastoupení jejich bohů, ale i v porovnáním s bohem křesťanským. Hlavní postava je v této knize je zároveň postavou vedlejší, jakoby na pozadí sledujeme jaký proměnlivý je adin život, její sklony k sebepoškozování nebo ty sebevražedné, snaha o přijetí sexuality či vlastní identity.
Člověk má na první pohled pocit, že se jedná o nějaký druh poruchy identity či schizofrenie, ale sama v tom vidím něco “běžnějšího” - tzn. jak se v každém nachází určité jeho části, různě se projevující a různě průbojné, z kterých se po ustálení stane právě ta osobnost člověka.
Autoři (Akwaeke Emezi dává přednost genderově neutrálním zájmenům) této knihy odvedli naprosto skvělou práci po všech stranách a ihned se stali mými oblíbenými autory. Těším se na jejich další knihy. Jedná se určitě o přínosné a inspirující dílo.
Propojení magického, křesťanské mystiky a tradičního nigerijského náboženství s velice symbolickým příběhem, který se ovšem na první pohled tváří jako vyprávění o dospívající dívce řešící především své vztahové a sexuální eskapády. Tedy s tou výjimkou, že v jejím těle žije množství démonů (či lépe řečeno božstev), kteří bojují o vládu nad jejím tělem nejen s ní, ale i sami se sebou. Příběh o boji, odmítání a nakonec trochu bolestivém přijetí lze do značné míry číst i coby metaforu kolonizované a christianizované Afriky. Jemných narážek na to obsahuje dost.
Kniha, která mě vtáhla svým stylem. Místy trochu sklouzává do trochu infantilnější podoby, ale naštěstí ne tak často. Klidně by mohla pokračovat dál, příběh je utnut v bodě, který skýtá ještě dost velký potenciál.
(SPOILER) Připouštím, že do půlky se to rozjíždělo pozvolna a nebyla jsem si jistá jestli mě to zas tak bere, ale druhá půlka skvělá! Všechno to pak do sebe zapadlo. Jednoznačně za mě asi nejlepší literární ztvárnění dopadů sexuálního násilí, hlavně hypersexuality. A to jak Emezi tohle téma propojila s Igbo mýty.. Jsem nadšená a jsem ráda že se podařilo tuhle knížku do češtiny přeložit. Za mě tedy opravdu výborná prvotina, moc se na další počiny této autorky těším.
Upřímně řečeno pro mě jakožto bytostného pragmatika to byla nelehká četba, kterou jsem posledních několik stran už jen flákala....
Vypravěčský styl, tak typický pro africké autory, nezklamal.
Děj naproti tomu ano - příliš mnoho spiritualismu, velmi málo epiky a díky nepochopitelnosti (a neuvěřitelnosti) existence "duchů" mi byla hlavní protagonistka vzdálená na miliony světelných let.
(SPOILER)
Málokdy se cítím po přečtení knihy tak zmatená… Zřídlu, respektive Akwaeke Emezi se to podařilo, zároveň však musím upozornit, že nejde o nepříjemný pocit. Ta kniha mě tak nějak rozjitřila, vzbudila ve mně touhu pídit se po informacích, donutila mě (a stále dosud nutí) přemýšlet – o tom, kým jsme a jak moc nás ovlivňuje kultura, do níž jsme se narodili, o hranicích mezi realitou a představou (nebo fantazií?), o kulturních stereotypech, nakonec však vždycky dojdu k hlavní otázce: co jsem to sakra vlastně četla?
Zřídlo je kniha částečně autobiografická, těžko však říct, nakolik platí, že hlavní hrdinka Ada = autorka knihy. Navíc tu obrovskou roli hraje mytologie Igbů (etnické skupiny žijící hlavně v Nigérii): Ada ve svém fyzickém těle nežije sama, nýbrž s ogbanje (zlými duchy), v jisté chvíli se v ní zabydlí ještě Asụghara (šelmí já pasoucí se na sexu s muži) a svatý Vincenc (toužící naopak po ženách). Ti všichni by chtěli Adu ovládat. A kdyby to snad nestačilo, pak vězte, že skutečnou matkou Ady by měla být ala, tedy duch či snad bohyně země, která má podobu hada. Ani tím však celá ta divočina nekončí, protože tu máme celkem tři vypravěčské pozice: ogbanje k nám promlouvají v my-formě, pak je tu Asụghara a teprve potom samotná Ada, která se však ke slovu dostane jen velmi málo. Ztratili jste se? Nebudu lhát – celá ta kniha klade vysoké nároky na soustředění a její shrnutí na pár řádcích je prakticky nemožné.
Vyjma mytologie a mnohovrstevnaté (či snad roztříštěné) osobnosti se mezi tématy knihy objevují ještě další: sexualita, pohlavní identita a tříštění její binárnosti, hranice mezi fyzickým a psychickým já, sebepoškozování, sebevražedné sklony… Mně ovšem především nedá spát otázka, kde končí autobiografie a začíná fikce! Schválně si Akwaeke Emezi dohledejte – zjistíte, že je to neskutečně zajímavá osobnost.
Stále uvažuji, zda by opětovné přečtení nevrhlo na celý ten příběh více světla, ale zároveň přemýšlím, že můj pocit jakési rozpolcenosti z ní je snad i záměr.
To, co začínalo jako velmi povedená ne-západně pojatá variace na duševní chorobu, skončilo úplně jinak, vlastně si netroufám přesně říct jak. V každém případě je to impozantní souhra nigérijské (igbošské) mytologie a hledání sebe sama skrze duše usazené ve vlastním těle a jejich boji o nadvládu. Je to taky příběh o zkoumání svého nebinárního genderu, a takové téma v literatuře vidím moc ráda. Doporučuju všema jedenácti. Je to požitek literárně, jazykově, antropologicky, prostě po všech stránkách.
„Původ veškerého šílenství, všech zaslepujících případů do jednoho, lze vystopovat k branám. K oněm vyřezávaným obludnostem, jílovým a křídovým portálům, jež existují všude a nikde a všechny naráz. Otevřou se, něco se narodí zavřou se. Otevírání je snadné — zatlačení, roztažení, nádech: poprašek božskosti vypuštěný do světa. Musí se však jednat o průchod otevřený dočasně, takový, který se posléze zapečetí, brány totiž páchnou po vědění a nemohou zůstat dokořán jako povolené čelisti a svévolně propouštět. Nakonec by se zamořil lidský svět, těla si přece z druhého břehu nemají nic pamatovat. Pravidla by tu tedy byla. Tady ale mluvíme o bozích a ti na své okolí působí jako ohřátá voda, a tak pravidla měknou a vytahují se. Bohům na tom nesejde. Oni koneckonců nebudou ti, kdo to odnesou.“
Zřídlo
Asi tak třetinu knihy jsem vůbec nechápala, o co jde. Ale pak se to projasnilo a začalo být fascinující. Jiný svět! Jiné způsoby myšlení! Určitě doporučuji k přečtení, ale je třeba se vybavit trpělivostí.