Zrod myšlení: Dopisy 1914–1919
Pierre Teilhard de Chardin
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/488924/bmid_zrod-mysleni-dopisy-1914-1919-8lr-488924.png
5
3
3
Pierre Teilhard de Chardin (1881–1955) byl francouzský jezuita, přírodovědec a filozof, který ve svém díle vytvořil teorii evoluce založenou na křesťanském myšlení. Protože jako kněz nesměl bojovat, účastnil se první světové války po celé čtyři roky jako nosič raněných. Při jejich zachraňování z bojiště prokazoval chladnokrevnou odvahu a ve chvílích mezi bitvami psal v zákopech dopisy své sestřenici Marguerite. Kromě barvitých popisů zážitků z války se v nich v zárodečné, ale pronikavé podobě objevují všechny myšlenky, které později tvoří pilíře jeho díla. Z válečných zákopů se postupně vynořuje Teilhardova vize evolučního vesmíru postupujícího tápavými pokusy, často za drastických okolností, ke sjednocení do jediného komplexního celku, jehož centrem je Bůh. Objevují se zde úvahy o významu energie uvolněné v krizové situaci pro vznik nových forem řádu, o smyslu smrti a lidského utrpení včetně možnosti jeho proměny v nový růst, to vše stále provázeno vědomím obklopujícího „božského prostředí“. Teilhardovy válečné dopisy mohou být čteny jako vhodný úvod do málo známých nebo zcela neznámých rozměrů jeho díla či jako brána k tomuto mysliteli pro novou generaci čtenářů.... celý text
Filozofie
Vydáno: 2022 , MalvernOriginální název:
Genese d’un pensée : Lettres 1914–1919
více info...
Přidat komentář
Teilhardovy dopisy jeho sestřenici z 1. světové války, v níž sloužil jako nosič raněných a která pro něj byla jednou z formativních zkušeností. O detailech mluví kavalírsky spoře ("bombardování, útoky, přehradní palba byly záležitostí víc než každodenní. Strávil jsem v díře dva dny, kolem mě létaly celé hodiny dělové granáty... Chápeš, že při takovém životě jsou nervy trochu napjaté [!]"), mnohem víc rozvíjí myšlenky, které známe plně rozvinuté z Božského prostředí, Jak věřím a dalších spisů. Výborný překlad, moc pěkná typografie. Za současné války to vše působí ještě živěji (ovšem stokrát radši bych to četl méně živě v míru).
Autorovy další knížky
| 1990 |  Vesmír a lidstvo |
| 1970 | Chuť žít |
| 1967 |  Místo člověka v přírodě |
| 1998 | Jak věřím |
| 2005 | Úvahy o štěstí a lásce |
(Teilhardovu korespondenci jsem nečetla kvůli jeho filosofii, ale jako inspirující svědectví o jeho duchovním životě. To se odráží i v mém komentáři.)
Setkávám se už déle s úryvky z těchto dopisů a tolik mě oslovily, že jsem si nakonec knihu sehnala. Osmého prosince to bylo a ta příslovečná poslední kapka zněla: "Dobře víš, jaká je má nejvroucnější touha, zvlášť na tento svátek: aby nám Bůh skrze naši Paní dal takovou účast na své Čistotě a takovou vášeň pro ni, abychom skutečně mohli svým nepatrným podílem přispět k obnově světa."
Vášeň pro čistotu - když Bůh sám stačí, a nic menšího nestačí. Boží svrchované kralování, kterému jde člověk celou svou bytostí naproti. Pro Teilharda je příznačná radikální velkorysost na této cestě. A z dopisů jeho celoživotní důvěrnici vysvítá i to, jak zakořeněná vášeň pro Boha uspořádává lidské vztahy. Vedle autentické blízkosti a péče tu dýchá obrovská svoboda, úcta a sebeúcta, zralá přiměřenost pramenící z vědomí vlastní identity. Nepěstují se tu problematické motivace v obálkách pěkných slov. Člověk člověku nezdobí oltáříky, nevisí na vztahu/službě jako na zdroji své hodnoty ani se v nich neschovává před nepohodlnými výzvami svého povolání a stavu.
"Víš, Marg, čím více si uvědomuji svou hlubokou náklonnost k Tobě, tím více toužím po tom, abys byla hluboce a pevně ukotvena v Bohu a jedině v Něm. Vidím naprosto jasně, že nikdo nemůže být šťastný jinak - a my dva nejméně ze všech."
Hodně mě zasáhl krizový moment smrti jeho spolupracovníka. V určitém smyslu kolaps budoucnosti, jak o ní přemýšlel a jak k ní byl připraven. Motiv zahrazené cesty se objevuje víckrát (např. cenzura) a autor tyto "pasivity" přijímá coby vzácné nabídky urychleného růstu, kdy se velmi zblízka dotýkáme Boží tvůrčí činnosti v nás. Bez ohledu na to, jak bolestně a zmateně je můžeme prožívat ve své psychice. Jeho odpoutanost a spolehnutí na Boha - u člověka charakterizovaného tak intenzivní činorodostí a úsilím - svědčí o nesmírné hloubce víry. Další důvod pozorně promýšlet jeho duchovní rady (zcela použitelné, i když nejste průkopnická ředitelka školy jako Marguerite).
Nakonec musím zmínit obyčejná "vyprávění ze života". Teilhard je výborný pozorovatel a vypravěč, aniž by ze sebe dělal šaška. Projevuje také ohleduplnou ukázněnost ve způsobu, jakým píše o válečné frontě. Adresátku tím jistě uklidňuje, zároveň ale vymezuje, co je prvořadé a čemu věnovat pozornost. Vůbec z celé korespondence je patrná velká projasněnost motivací a soustředěný vnitřní drajv obou přátel, soulad deklarovaných cílů a používaných prostředků. Nečekaný kontrast k temnotě války pak tvoří pasáže, v nichž Teilhard prokazuje citlivost ke kráse krajiny a schopnost ji působivě vyjádřit. To mi bylo blízké a moc sympatické, stejně jako jeho tepající nadšení pro život a zkoumání světa.
"Nepatříte sami sobě, jste chrám živého Boha" zpíváme o svátku sv. Terezie slova apoštola Pavla. Tyto dopisy ztělesňují stejného ducha. Jejich čtení pro mě bylo velikou vzpruhou a nadějí.