Zrození lásky
Joanna Kavenna
Co mají společného zneuznaný lékař, nastávající matka, autor bestselleru a rebelové na útěku? V novém románu Joanny Kavenny Zrození lásky je to různě silný a vyprofilovaný vztah k rození dětí a neoddiskutovatelnému významu tohoto momentu v lidském životě. Ve čtyřech paralelních příbězích hrají plodnost, těhotenství, porody a porodnice ústřední roli, přestože převažují mužské postavy a děj se odehrává od 19. století až do ne příliš vzdálené budoucnosti. Autorka formou povídkového eseje zkoumá hranice emocí propukajících v mezních okamžicích, s citem a do hloubky pátrá v lidských duších, klade si řadu otázek a přináší jen málo odpovědí – zato spoustu lásky. Její nová kniha ani zdaleka nepatří do rukou jen ženám; dotýká se totiž celé lidské existence.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2013 , Kniha ZlínOriginální název:
The Birth of Love, 2010
více info...
Přidat komentář
Banalita nafouklá na 300 stran. Kniha navíc nápadně připomíná koncept Atlasu mraků, nicméně působí v tomto směru dosti bezradně - příběhy nejsou propojeny ničím víc, než vágně vyjádřeným, ale neustále omílaným patosem zrození-života-lásky a jakýmsi anticivilizačním étosem. Autorka si dokonce vypůjčuje otřepané prvky z dystopických světů, nedostatek invence či fantazie ji však zřejmě neumožňuje v tomto směru vytvořit nic zajímavého. Nejautentičtěji a zároveň nejlépe je popsaná část Brigity očekávající v bolestivých kontrakcích svůj porod. Je zřejmé, že autorka se zde vypsala z vlastních zážitků - bohužel to celý text nikam dál neposunuje. Celou knihu bych si dovolil shrnout citátem ze závěru: "Doufala, že tlačí..."
Neobratně obšlehnutý "Atlas mraků" (anglické vydání 2004) s násilně naroubovaným konceptem krvavého leč přirozeného zrození nového života a sociálního vyloučení. Autorka se dokonce snaží stejně jako Mitchell každý ze svých čtyř příběhů (zneuznaný lékař v 19. stol., současná nastávající matka, současný autor bestselleru a uvěznění rebelové z časů geno-inženýrské diktatury) zasazovat do trochu jiné doby v rozpětí od minulosti do budoucnosti a dát mu odlišný formální rámec. V úsilí okopírovat sofistikovanou strukturu je ale její selhání vůbec nejevidentnější, protože zkrátka nedisponuje vypravěčskými (natožpak fabulačními) schopnostmi kvalit předobrazu. Je jedno, zda se jedná o deníkové zápisy, vnitřní tok myšlenek nebo záznam z výslechu - všechno je napsáno přibližně stejně fádně. Dvě linie odehrávající se v přítomnosti jsou zajímavé alespoň živou evokací banality omezeného domáckého života a brutality porodu, nebo nejistoty poprvé publikovaného spisovatele (i když nerada hypotetizuji tímto způsobem, velmi se nabízí interpretace, že autorka v těchto případech čerpala ze svých zážitků a tudíž je její líčení hnedle krapet uvěřitelnější). Jakmile se však pisatelka pokouší vytvořit prostředí blázince a lékařských disputací z předminulého století (i když si možná pěkně narešeršovala, je to zabité způsobem podání), nebo dystopickou sci-fi podle mustru Orwell/Huxley/Mitchell, přičemž se jí ani nedaří nastínit pravidla nedotaženého fikčního světa (a doufá, že svou stylistickou neohrabanost zakamufluje formou vyšetřovacího protokolu, který by snad mohl být ještě sušší než ona) - posílá tím celý svůj pokus o román do kytek. Zoufalá nepůvodnost a autorská impotence vs. obrovské ambice a touha vykřičet do světa něco zásadního o mateřství.