Ztracený prsten
Kálidása , František Hrubín
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/54193/ztraceny-prsten-EoD-54193.jpg
4
11
11
Šakuntala je nejen nejvýznamnějším dramatem Kálidásovým, ale je obecně uznávána jako nejlepší staroindické drama vůbec. Přitom má tato hra o milostném okouzlení všechny znaky starého indického dramatu. Především je v podstatě lyrická; její postavy vyslovují to, co prožívají, spíš než aby jednaly nebo o něco usilovaly, i láska k nim přichází jako dar; dovedou vyjádřit i velmi jemně odstíněné city, přírodní dojmy, pocity úzkosti, lásky, starosti a radostného vyrovnání. Hrdinové hry jsou postavy z indické mytologie; Kálidása – jako většina ostatních indických dramatiků – se nesnaží o to, aby jeho hra byla obrazem konfliktů a složitosti života v jeho době, ale na osnově dávno známých událostí prohlubuje a zbásňuje své lyrické představy. Konečné vyrovnání není tragické ani nemá katarzi, rozkvete ve hře nenadále jako sen, skoro jako neuvěřitelný sen, a také trápení a úzkosti, které mu předcházejí, připomínají nevysvětlitelnost zlého snu. V základě Šakuntaly je lyrický údiv a překvapení, na jejichž hře nenesou hrdinové vinu ani zásluhu. Jak se Františku Hrubínovi, který knihu adaptoval, podařilo přebásnit poezii Kálidásových myšlenek, o tom svědčí kniha sama.... celý text
Literatura světová Divadelní hry Poezie
Vydáno: 1961 , SNKLU - Státní nakladatelství krásné literatury a uměníOriginální název:
Abhidžňánašakuntalá
více info...
Přidat komentář
Bylo by samozřejmě zajímavější vidět inscenaci, ale dokáži si představit problémy, které by v českém divadle způsobil létající kočár nebo chlapeček týrající lva.
Knížku jsem si přihodil do košíku (spolu s Hliněným vozíčkem) v antikvariátu, když jsem si bral další dávku Světové četby. Tyhle vhledy do cizích kultur bývají opravdu zajímavé. Myslím ale, že alespoň základní pojem o starověkém indickém náboženském světě, bráhmanismu a varnách by měl čtenář mít, aby se při četbě příliš neztrácel.
A JulianaH. má pravdu , ta podobnost staroindických motivů s evropskými je opravdu do očí bijící.
„I když si pro mne všechny ženy světa
své krásné sladké oči vypláčí,
i když se za mnou bílý oblak léta
jak za vysokým sluncem otáčí,
jsou jenom dvě, jež spoutaly mé kroky
tak jako vážky poutá nad potoky
vlna a zeleň – tak, že utkvěly
jak kámen zasazený v modrojasu
a jenom třpytem svým se tetelí.
Jsou jenom dvě, jež smějí na mém hlasu
příjemný záchvěv srdce postřehnout:
má krásná země mořem lemovaná
a vaše sestra, nad níž slunce zrána
bojí se na nebesích plout.“
Když jsem ve svojí knihovně objevila „Ztracený prsten“, upřímně mě to překvapilo. A pak jsem si vzpomněla, že jsem v prváku na střední škole kupovala téměř všechno, co zmínila profesorka světové literatury, a že každé její doporučení (s výjimkou Ronsardovy renesanční lyriky) se vyplatilo poslechnout. Teď mi „nejkrásnější hra indického subkontinentu“ připomněla její neopakovatelné přednášky ze starověkých asijských literatur.
Především by mě zajímalo, do jaké míry Fr. Hrubín sánskrtský originál přeložil, a do jaké míry nově vybásnil. [menší SPOILER] Některé motivy jsou Evropanu důvěrně známé (krále přivede lovená zvěř ke světci, který ji ochrání; ztracený prsten se nalezne v žaludku vylovené ryby, …). Šašek Mathavja mi dokonce připadal shakespearovský. Co z toho je asi árijský myšlenkový substrát, co náhodná shoda a co příspěvek českého básníka? Ale tohle tápavé znepokojení mi nekazilo zážitek z krásných, místy nádherných veršů. („Ztracený prsten“ je psaný v prosimetru. Nějakou chvíli mi zabralo, než jsem na to přišla a začala vidět verše tam, kde byly, a přestala je hledat tam, kde nebyly.)
Přitom básně nejsou nijak motivicky originální; většinou se točí kolem květin, jara/léta a lásky. I příběh krásné Šakuntaly a krále Dušjanty, který pod vlivem kletby zapomněl na sňatek s ní, je prostý a nepůvodní – což nemíním jako kritiku, Kálidása se zkrátka soustředil na formu. Potěšil mě háj kajícníků, kde žijí lidé bez vášnivých vzplanutí a v míru se zvěří, bráhmanská zbožnost nebo pojetí královy odpovědnosti za zemi a všechno v ní. Oblíbila jsem si mudrce Kanvu s jeho laskavou askesí. Některá jména jsem vyslovovala nahlas kvůli potěšení z jejich zvuku. A navíc, jako bonus, je tradovaný životopis Kálidásy (v předmluvě k vydání z r. 1961) stejně líbezný jako samotná jeho hra.
„A kdo nám bude ochranou?
Tvé družky samy zůstanou
s gazelami, jež v noc pijí
z potoků hvězdy.“
Obsahově skromné, avšak významově zásadní dílko starověkého indického básníka Kálidásy se stalo na Západě známé díky prvním překladům do evropských jazyků již od konce 18. stol. Zaujme svým nadčasovým odkazem věrnosti romantické lásky, která dokáže překonat útrapy osudu a nástrahy nepřejícných sil. Bezpochyby významnou službu tomuto dílu musel vykonat Fr. Hrubín, který přebásněním do jazykově vytříbené češtiny dokázal skloubit ducha vzdáleného orientu s poetickou ladností lyrické češtiny srozumitelné dnešnímu čtenáři. Dílko by si určitě zasloužilo svou realizaci do podoby divadelní hry.
Hra v knižní podobě ztrácí několik svých rozměrů. Čtenář je ochuzen o vizuální a zvukovou stránku. Sice jeho představy přírody či královského paláce mohou být krásnější než kašírované kulisy, ale důležité jsou především herecké projevy, kostýmy, pohyb, pohled, zpěv, tón hlasu. Divák, který vše vidí a slyší, vstupuje do barvitého snu. Čtenář nikoliv. Samotný text je sice určitým vhledem do indického dramatu, ale hodně plošným.
Další krok v sebevzdělávání. Staroindická literatura, víceméně lyrika, příběh mi asocioval jakousi pověst :-)