Zulejka otevírá oči
Guzel Jachina
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/358906/bmid_zulejka-otevira-oci-nCF-358906.png
4
638
638
Debut mladé tatarské spisovatelky je napsán ve stylu klasických ruských románů, ve kterých se podrobně zkoumá úděl člověka na pozadí velkých dějinných událostí. Děj se odehrává v Sovětském svazu v období let 1930–1946 a začíná v zimě roku 1930 v zapadlé tatarské vesničce, ve které žije obyčejným životem, tak jak žila její matka, babička i prababička, třicetiletá tatarská žena Zulejka. Její svět tvoří její hrubiánský muž a starost o hospodářství, jiný život nezná, a tak ho považuje za dobrý, zvykla si na něj. Proto když dochází k rozkulačení a její muž Murtaza je při potyčce s rudým komisařem zastřelen a ona s dalšími kulaky poslána na Sibiř, stýská se jí po minulém těžkém, ale srozumitelném životě. Při strastiplné cestě vlakem a říční lodí do sibiřské tajgy poznává Zulejka nové lidi a nový svět. V právě vybudovaném pracovním táboře a v krutých podmínkách se jí narodí syn Jusuf, jehož otcem je zastřelený Murtaza. Syn ji drží při životě a pomáhá přežít drsné podmínky gulagu. Pracovní tábor se každým rokem rozrůstá a jeho obyvatelé – rolníci, kulaci, deklasovaná inteligence, kriminálníci, muslimové i křesťané, Rusové, Tataři, Němci a Čuvaši – musí v drsné sibiřské přírodě každý den obhajovat své právo na život. Román končí v roce 1946, kdy se šestnáctiletý syn Zulejky z tábora pokouší utéct. Zulejka otevírá oči je vyprávění o přežití v kruté době, které plynule přechází ve vyprávění o probouzení hlavní hrdinky a poznávání sebe sama. Román se stal literární událostí v Rusku i v zahraničí a byl přeložen nebo se překládá do čtyřiadvaceti jazyků.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2017
,
Prostor
Originální název:
Зулейха открывает глаза, 2015
více info...
Přidat komentář
Se Zulejkou jsem strávila nejeden srpnový večer a říkala jsem si, že jsem si ji měla nechat na zimu - je to pro mě vyloženě zimní román. Ale báječný, čtivý, oči otevírající, i když v konečným důsledku snad trochu pohádkový.
Novodobá červená knihovna. Děj románu je umístěn do období deportací a likvidace několika milionů rolníků a na mě to působí, že autorka závažnost té doby povrchností knihy zlehčuje.
Poslechnuto jako audiokniha.
Přesto, že kniha popisuje těžkou dobu a neveselý osud hlavní hrdinky násilně přesunuté z domova do pracovního tábora na Sibiř, poslouchala se mi kniha dobře. Jestli bych stejně snadno vydržela u knihy v její tištěné podobě, si nejsem úplně jistá...
Hlavní hrdinka tohoto románu Zulejka, za celý svůj život nepoznala nic jiného, než tvrdou práci a hlad a tak se pro ni přesídlením v podstatě nic nezměnilo. Máme možnost sledovat hned několik dějových linek. Mezi ty nejzajímavější patří ta s velitelem tábora Ignatovem a také ta s doktorem, či snad profesorem Leibem, kterému pobyt v těchto nelehkých podmínkách pomohl k návratu do normálního života. Kniha má být o prvních lidech, nuceně přesídlených do sibiřských pracovních táborů. Vynikající je začátek, cesta na Sibiř a počátky osidlování, ale s postupem času je kniha psána až příliš povrchně a pracovní tábor vykreslen jako idylicky fungující vesnice. Paní Jachina při psaní tohoto románu používá velice krásný a poetický jazyk, ale měla psát o něčem úplně jiném. Do tohoto prostředí se to vůbec nehodilo. Audiokniha, kterou načetl naprosto fantasticky pan Lukáš Hlavica je důvodem, proč knize 3,5 píši 4.
Poutavý příběh o tatarské ženě, která byla nejprve otrokem svého muže poté otrokem sovětského režimu. Děj se odehrává v letech 1930 - 1946 v pracovním táboře na Sibiři, kam je Zulejka zavlečena po smrti svého muže. Kniha se nečte úplně lehce, ale stojí za to u ní vytrvat.
Nebyla to moje první kniha o utrpení lidí v gulagu,ale tato byla jiná. její konečné vyznění nebylo nijak dramatické,spíš jako život prvních osídlenců v pusté Sibiři.
To snad i ten život před životem na Sibiři byl v tomto případě horší.
Ani ten velitel nebyl úplně nelidský. Zřejmě u autorky zafungovala autocenzura.
V každém případě je kniha zajímavá, dobře se čte a tak doporučuji.
Naprosto úžasný román,klobouk doĺů. Měla jsem strach,že kniha bude těžká na čtení a soustředění,ale četla se mi jako pohádka. Zulejka,Ignatov ,profesor skvěle vykreslené postavy a popisy sibiřské přirody ty mě uchvátily nejvíce. Doporučiji! Dala by ch i více hvězd.
Kniha mě pohltila už po několika prvních stranách, je napsána velmi plasticky, všechny postavy působí živě a realisticky. Zulejka, žijící zcela pasivní život, je vržena do víru událostí zcela bez zkušeností a obstojí ve všech zkouškách, které na ni čekají. Setká se s lidmi v jejich nejlepší i nejhorší podobě a projde proměnou, jakou by sotva někdo čekal.
Má jediná výhrada je k závěru, který by si zasloužil víc rozpracovat, zvlášť když před tím u celkem podružných postav autorka několikrát nastíní jejich budoucnost dost detailně.
Tuto knihu řadím do KRÁSNÉ literatury! Ačkoli nepíše o krásných věcech, ba naopak, je čtení bohatým zážitkem. Četla jsem již před pár měsíci, ale děj mám stále před očima jako sled obrazů, film. Autorka to prý původně psala jako scénář a přerod v knihu se nesmírně povedl. Už jenom úvodní část prostého a drsného života v tatarské vesnici s manželem a tchýní by vydala na román. Následovala cesta vlakem a postupné představování dalších postav, které se vynořovaly zcela plastické. Během budování osady u řeky se autorce povedlo je ještě více prohloubit, postavy se vyvíjely, skutečně žily. Obdivuji, jak je autorka dokázala vylíčit, uznání patří jistě i překladateli Jakubu Šedivému! Oblíbila jsem si doktora i komisaře, "leningradské" i mladého rybáře. Je mi líto, že jsem si knížku více nešetřila a neprožila s nimi více času.
Stejně jako u Dětí Volhy musím zmínit nádherný autorčin styl, jazyk, který je poetický a při čtení, jako by se vás dotýkalo každé zapraskání větvičky, každý závan větru, každé křupnutí nohy ve sněhu. Cítíte a prožíváte společně s knižními hrdiny. Příběh poměrně silný a ač zasazený do nelehkých chvil, ač krutý, umí být svým způsobem i něžný. Plyne také pozvolna. Stejně jako u Dětí Volhy, kde krajinu, lidi a knihu formovala velká řeka, je tomu podobně i na břehu Angary.
(SPOILER) Guzel Jachina mě Zulejkou okouzlila. Poslouchala jsem na ČRo Vltava jako četbu na pokračování. Dana Černá svým klidným hlasem zmírňovala těžký osud vysídlenců na Sibiř, takže poslech nebyl tak drásavý, jako by pravděpodobně byla četba. Nečekala jsem, že v příběhu z pracovního tábora na Sibiři bude i poetika, lidskost, něha. Zulejka, zprvu poddajná a rezignovaná žena nerudného Murazy a otloukánek jeho zlé matky, přežije drsné podmínky a zažije okamžiky, které se snad i přibližují spokojenosti. Není to tím, že by to v pracovních lágrech bylo hezké nebo lepší, ale přispěje k tomu konečně naplněné mateřství a někteří lidé, s nimiž svůj osud sdílí. Zulejce, vychované v pokoře a bázni, se otevřou nové obzory. Působivé jsou i pasáže popisující přírodu. Zajímavou postavou je například pomatený lékař, který se v drsných podmínkách vrátí do reality a mnohé, vč. Zulejky a jejího syna, zachrání před smrtí, nebo rozporuplný velitel tábora, jež je zprvu vrahem Zulejčina manžela, ale v budoucnu jejím ochráncem. Závěr je spíš otevřený, ale vyzněl mi optimisticky. Zulejka postupně "otevírá oči", a ačkoliv nepřestane být jemnou bytostí, stává se silnou ženou s vlastním názorem a pozoruhodnou odolností. Zulejka, nevzdělaná tatarská žena, je obětí politických turbulencí, ale sama politický názor nemá, ani situaci nijak nehodnotí. Přesto se v knize o tehdejší době dozvíme mnohé a je na nás, jaký názor si uděláme. Sama to hodnotím tak, že dobré časy na onom území prostě nebyly; jedna mizérie střídala druhou, a proto mě nijak nepobuřuje, že téměř všechny postavy v knize svůj osud v podstatě trpně snášejí a nijak zvlášť nepřemýšlí, proč se jim děje bezpráví. V tomto aspektu považuji dílo za "typicky ruské". Místy je příběh poněkud nepravděpodobný, se zvláštními náhodami, ale kupodivu mi to vůbec nevadilo a zcela bez rozpaků dávám plný počet hvězdiček.
Možná, že Zulejka neuměla číst, protože se místo písmen učila dorovnávat dech. Naučila se přežít a měla pro koho žít. Těch pár let , co s ní čtenář prožije je velmi hluboký zážitek , zůstane dlouho pod kůží , nepustí z hlavy ty pocity co nikdo z nás nechce zažít.
Knihu jsem četla hned po vydání a nadchla mě. Takže poslech na ČRO byl poviňák. Dana Černá byla skvělá volba. Její hlas se k tomu drsnému, ale zároveň velmi lidskému příběhu výborně hodil. Příběhu o rozkulačení, o těžkém životě v gulagu, o síle k přežití, o lidskosti i nenávisti a pomstychtivosti.
Poslouchano jako cetba na pokracovani. Vyborne nacteno, Dana Cerna byla skvela volba. Pribeh zajimavy, zase jsem se dozvedela neco noveho z historie. Jen ten otevreny konec. Chtela bych to nejak uzavrit a ne jen se dohadovat, co asi bylo potom.
Poutavý příběh mladé tatarské ženy Zulejky se odehrává na pozadí historických událostí v Rusku - vyvlastnění, deportace, gulag, těžký život v pracovním táboře. Poslechnuto jako audiokniha.
Je to neskutočne silný príbeh, ktorý dokáže fascinovať osudom človeka na pozadí hrôzostrašných historických udalostí - vyvlastnenie, gulag, vojna...
Krehká tatarka, vojak Červenej armády, slávny profesor, petrohradská inteligencia alebo býv. väzni sú síce charakterovo rozdielne postavy, ale spoločne vytvárajú úplne neuveriteľné, no celkom reálne scény života.
Smrť a láska, krutosť a neha, nespravodlivosť a viera, bezcitnosť a ľahostajnosť...všetko je v príbehu obsiahnuté presne tak, ako v živote.
Skvelý čitateľský zážitok !!!
Štítky knihy
gulagy stalinismus Rusko ruská literatura Sibiř Sovětský svaz pracovní tábory muslimské ženy boj o život historické rományAutorovy další knížky
| 2017 |  Zulejka otevírá oči |
| 2020 | Děti Volhy |
| 2022 | Vlak do Samarkandu |
[Četba ČRo]
Nechtěla jsem to číst ani poslouchat. Mám doma od sametu Souostroví Gulag a asi na něj nikdy nesáhnu!
Jelitovna píše, že jde o červenou knihovnu a autorka povrchností zlehčuje závažnost doby. Taky soupik 2012 by si přála, aby v závěru psala o něčem jiném. Babo si myslí, že zafungovala autocenzura.
Za sebe jsem byla ráda, že knihu mi četla Dana Černá. Krásně se hodila hlasem k poetickému stylu Guzel Jachiny.
Příběh jako celek je mrazivý a syrový, ale přesto skrze Zulejku a Jusufa směřuje ke světlu, životu a naději. Jistě, že styl příběhu hrůzy doby a režimu zlehčuje, ale je to román, nikoli dokument. A kdyby trochu nezlehčil a nebyla tu poetika - nebudu to už číst! Ve zralejším věku už drásavosti opomíjím!
Výborné byly úryvky s Ikonikovem a Jusufem.
4/5