Zulejka otevírá oči
Guzel Jachina
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/358906/bmid_zulejka-otevira-oci-nCF-358906.png
4
617
617
Debut mladé tatarské spisovatelky je napsán ve stylu klasických ruských románů, ve kterých se podrobně zkoumá úděl člověka na pozadí velkých dějinných událostí. Děj se odehrává v Sovětském svazu v období let 1930–1946 a začíná v zimě roku 1930 v zapadlé tatarské vesničce, ve které žije obyčejným životem, tak jak žila její matka, babička i prababička, třicetiletá tatarská žena Zulejka. Její svět tvoří její hrubiánský muž a starost o hospodářství, jiný život nezná, a tak ho považuje za dobrý, zvykla si na něj. Proto když dochází k rozkulačení a její muž Murtaza je při potyčce s rudým komisařem zastřelen a ona s dalšími kulaky poslána na Sibiř, stýská se jí po minulém těžkém, ale srozumitelném životě. Při strastiplné cestě vlakem a říční lodí do sibiřské tajgy poznává Zulejka nové lidi a nový svět. V právě vybudovaném pracovním táboře a v krutých podmínkách se jí narodí syn Jusuf, jehož otcem je zastřelený Murtaza. Syn ji drží při životě a pomáhá přežít drsné podmínky gulagu. Pracovní tábor se každým rokem rozrůstá a jeho obyvatelé – rolníci, kulaci, deklasovaná inteligence, kriminálníci, muslimové i křesťané, Rusové, Tataři, Němci a Čuvaši – musí v drsné sibiřské přírodě každý den obhajovat své právo na život. Román končí v roce 1946, kdy se šestnáctiletý syn Zulejky z tábora pokouší utéct. Zulejka otevírá oči je vyprávění o přežití v kruté době, které plynule přechází ve vyprávění o probouzení hlavní hrdinky a poznávání sebe sama. Román se stal literární událostí v Rusku i v zahraničí a byl přeložen nebo se překládá do čtyřiadvaceti jazyků.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2017
,
Prostor
Originální název:
Зулейха открывает глаза, 2015
více info...
Přidat komentář
Příběh ženy, která se přesune z jednoho nesvobodného místa (dům manžela) do jiného (přesídlenecká osada na Sibiři). A na tom druhém místě poznává lásku v mnoha podobách, zbavuje se nefunkčních názorů a osamostatňuje.
Krásná, nežná, silná kniha.
Kniha ve mně zanechala obrovskou kocovinu, velký román, po kterém mi další knížky připadají polovičaté. Zulejka je silná postava, která paradoxně v gulagu najde větší spokojenost, než v područí tyranského manžela a tchyně, přestože jí původní život připadal dobrý - nic jiného neznala. Nejsilněji na mě zapůsobilo, že i za tvrdých podmínek se lidé snaží žít co nejnormálněji, a že vždy může být přítomna láska, mateřská i ta partnerská.
Silné dílo - oslavující lásku a něhu v pekle ruského gulagu ...
Píše se rok 1930 a drobná zelenooká Zulejka žije s mužem a "čarodějnicí" v zapadlé tatarské vesničce ...
Po nájezdu Rudé hordy se ocitá na cestě do sibiřského vyhnanství - na strastiplné cestě přežijí jen nejsilnější - ale život kulaků nemá přece žádnou cenu ...
A tak zůstanou jen tři desítky hladových otrhaných lidí v odlehlých hustých sibiřských lesích ...
Vidina mateřství dává Zulejčině životu spoustu motivace a po narození syna Jusufa i síly na boj o přežití ...
Jen zůstaň s očima dokořán Zulejko - snad tvoje dítě bude mít lepší budoucnost...
" Aby člověk došel do cíle, musí jen jedno - jít....
Autorka knihu napsala na základě osudu své babičky a jako připomínku stalinismu a těch nevratných škod, které napáchal...
Kniha stojí za přečtení..
Přiznám se, že jsem podle recenzí a anotace čekala něco jiného. Taky podle komentářů na DK mám pocit, že jsem četla jinou knihu než ostatní. Podle názvu jsem čekala, že kniha bude o Zulejce. Ve skutečnosti je o ni jen asi čtvrtina kniha. Začátek knihy je zajímavý, přesně podle očekávání: realie, život a chod rodiny v TAtarstánu, vysídlení. Ale půlroční přesun, osídlování a život v pracovní osadě?! Popis postav je plochý, takový neosobní. Stejně jako život v osadě, hlad, strašná zima - moje fantazie nedokazale jet na plné obratky, nevžila jsem se do postav. Tím ovsem nechci zlehčovat téma. I styl psani a překlad mi sedl. Rozhodně stojí za přečtení.
Zulejka se prostě narodila ve špatné době a na špatném místě - být negramotná Tatarka v Sovětském svazu v době kolektivizace, přesídlování a gulagů nebylo totiž zrovna terno. Samozřejmě, ono to asi není terno nikdy, v téhle době ale navíc ke všemu nedobrovolně projedete půlku Ruska v dobytčáku, abyste skončili v zamrzlé pustině kdesi u řeky Angary. Je to takový ten ruský příběh o malém člověku, kterého převálcovala velká doba. Obdobně to platí o Zulejčině protihráči, veliteli transportu přesídlenců Ignatovovi, což pro mě byla možná ještě zajímavější postava než titulní hrdinka. Přestože pro přesídlence je neomezeným vládcem, i on je jen malým postradatelným kolečkem ve stroji, které strana a vláda využívá, dokud se nenajde lepší řešení. Ostatní postavy tvoří těmhle dvěma vlastně jen takový kompars, když to trošku přeženu.
I když jsem možná očekával o trošku víc, líbilo se mi to natolik, že dám bez nějakého váhání 4 hvězdy a možná ještě kousek.
Zulejka otevře v knize oči několikrát a pokaždé vidí jinak svět i sebe samu. Nejpůsobivější byla první krátká část s Ubyrly karčyk (dobrá přezdívka pro tchyni, díky!) a s exotickými tatarskými reáliemi. Některé postavy jsou dost schematické, například celá skupinka deportovaných intelektuálů.
První věta knihy: "Zulejka otevírá oči."
Zo zaciatku dost narocne sa zacitat, najma kvoli terminologii a stylu, ale stoji za to.
Tohle byla vážně silná kniha, těžká, smutná.. Je to úplně nový pohled na věc, že i nucené vystěhování směr gulag může pro někoho znamenat nový začátek, lepší život.. Zulejka našla sama sebe a to je mnohdy to nejdůležitější.. I když jsem občas měla pocit, že je to místy dost strohé... Jako kdybych byla ochuzena, jako kdyby pro autorku nebyly některé věci důležité, které pro mě ano... jistě stojí za přečtení, ale není to žádný odpočinek s čajíčkem..
Původně se mi do této knihy nějak nechtělo. Teď si říkám, proč jsem blbec po ní nesáhl mnohem dřív. Obrazy z ruského života, gulag. Osud jednoho člověka, který se probouzí. Bere svůj život pomalu do svých rukou. Zulejka je jedna z postav , která se mi zaryla do hlavy. Zůstane ve mně dlouho...
Zulejka otevírá oči na několika místech románu a pokaždé do úplně jiného světa. Nejdřív jako manželka Murtazy žijící v zapadlé vesnici někde v Tatarstánu, převážně islámské republice náležející k Sovětskému svazu. Vede těžký bezútěšný život v úplném podřízení manželovi, tchyni, tradicím a místním zvykům. Pak na ni znenadání dopadne rudé kladivo dějin a už sedí v přeplněném vlaku směrem na Sibiř, kde se stane jedním ze zakládajících členů nové vyhnanecké osady, ve které stráví spoustu let. Setkává se se zástupci ruské inteligence i s rolníky a kriminálníky. Společnost je to pestrá a i když Zulejka strádá a trpí, tak je jednou z mála, která v tomto vězení získává osobní svobodu a nezávislost, které by v minulém životě nikdy nedosáhla.
Kniha získala v Rusku několik literárních cen, takže snad tato země spěje k nějaké historické sebereflexi. Příběh obsahuje pečlivě vykreslené lidské charaktery, popisy drsné sibiřské tajgy, výborný vhled do života v zapomenuté ruské provinční vesnici i ukázku toho, jak revoluce nemilosrdně požírá své vlastní děti. Velitel lágru Ignatov je skvěle nejednoznačný. Snaživý a charakterově pokřivený Gorelov je zase dokonale popsaným padouchem - slizký, odporný, za všech okolností přizpůsobivý a nezničitelný.
Obyčejným lidem zbývá jen touha žít dál, nenechat se zlomit nepřízní osudu a najít si i v těžkých podmínkách malé radosti, které činí život snesitelnějším. Mít kolem sebe spolehlivé přátele je nenahraditelné.
Důstojný pokus o navázání na velikány ruské literatury jako byl Tolstoj či Pasternak.
Ta široká, smutná ruská duše znovu ožívá.
Zulejka je román o odvaze, vůli přežít, o vnitřní síle, o bojích za své místo na slunci.
Věřím, že kniha se časem zařadí mezi románové klasiky.
Pro ruskou literaturu mám slabost, (Dostojevskij, Tolstoj, Pasternak...) proto mě velmi potěšilo, že jsem objevila dalšího skvělého autora z této oblasti. Jachina píše výborně. Příběh je od začátku do konce čtivý. Vyzvihnu především krásně popsanou atmosféru (ať už muslimské vesnice, kde Zulejka žila, nebo transportu a pak pobytu na Sibiři) a také psychologické vykreslení postav. U Jachiny není nic černobílé, a to se mi na ni líbí.
Jachina je perfektní vypravěčka, její scénáristické vlohy jsou nepopíratelné. První polovina byla geniální, u druhé jsem se už trošku nudila. Myslím ale, že by z toho byl skvělý film!
Nic podobného jsem ještě nečetla. Guzel Jachina v knize chytře využila toho, že pochází z odlišné kultury a umně ji do své knihy vložila.
Jako čtenář se tak setkáte se spoustou zvláštních tradic i roztodivných slov, protože se překladatel knihy Jakub Šedivý v rámci zachování autenticity příběhu rozhodl výrazy v textu ponechat. Nemusíte se ale bát, na konci knihy je umístěn slovníček.
Příběhu tedy s přehledem porozumíte.
Navzdory odlišné kultuře a cizím slovům vám bude Zulejka neskutečně blízká. Na pozadí dějinných událostí 20. století budete společně s ní proplouvat životem, a navzdory odlišnostem budete mít možná chvílemi pocit, že jste si se Zulejkou něčím blízcí.
Úžasná kniha :)
Jedním dechem přečteno, od knížky nejde odejít. Zatím nejdůležitější kniha mého života.
Neskutecne komplexni kniha. Uzasne vykresleni cele rady prostredi, zajimave obdobi sovetske historie, soucit vzbuzujici "roadmovie". Je hodne citit, ze autorce je blizky film, mnohe vyjevy z knihy byly primo filmovymi zabery. Zulejka a Ignatov si prosli opacne vedoucimi zivotnimi cestami a setkali se ve spolecnem bodu vyvoje. Naprosto jiny pohled na vysidlovani narodu na Sibir. Je to silne, je to hluboke, je to krasne.
Štítky knihy
gulagy stalinismus Rusko ruská literatura Sibiř Sovětský svaz pracovní tábory muslimské ženy boj o život historické romány
Srovnání s velkými ruskými romány se mi zdá příliš nadsazené.
Román začínal slibně v tatarské vesničce, to byla krátká realistická část. Pokračování v transportu se ještě taky dalo číst. Ovšem největší část zabírá notně zdramatizovaný povrchní holywoodský příběh. Postavy jsou buď dobré (těch je většina) nebo zlé (takoví záporáci jsou tam dva), ale mezi tím nic. No a pak je tam Zulejka. V rozporu s názvem knihy ani hlavní hrdinkou není. Většinu děje zabírá popis poměrů a činností v táboře, na Zulejku a její vnitřní svět se nedostává. Čtenář se pak nestačí divit proměně podřízené Popelky na udatnou bohyni lovu Dianu. Nechybí samozřejmě love story jako z červené knihovny. Celé to na mne působilo povrchně, nezrale a strojeně s úmyslem silně zaujmout za každou cenu.