Zulejka otevírá oči
Guzel Jachina
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/539506/bmid_zulejka-otevira-oci.jpg
4
617
617
„Aby člověk došel do cíle, musí jen jedno – jít.“ Historická fikce inspirovaná příběhy, které autorce vyprávěla její babička. Ta byla v dětství spolu s rodiči a dalšími “kulaky vyhoštěna na Sibiř. Debut mladé tatarské spisovatelky se odehrává na pozadí velkých dějinných událostí v Sovětském svazu v období 1930–1946. Třicetiletá Zulejka je vzorem poslušné manželky. Poddajná a pokorná, smířená s brutálním zacházením krutého manžela a psychickým týráním své despotické tchyně. Život v její malé tatarské vesnici je relativně klidný. Aspoň jí to tak připadá, až do dne, kdy je její manžel popraven komunistickými vojáky. Zulejka je vyhnána na Sibiř a donucena opustit vše, co zná. Přesto si v té drsné, pusté divočině začíná budovat nový život a objevuje vnitřní sílu, o které ani netušila, že ji má. Zatímco sledujeme, jak se existence hrdinky mění z tísnivé domácí servilnosti v něco katastrofálně horšího (autorka nám připomíná, jak brutální sovětský systém byl …), vidíme odhodlání jedné ženy nejen přežít, ale i vzkvétat tváří v tvář největší nepřízni osudu. Guzel Jachina zveřejnila v únoru roku 2022 otevřený dopis, v němž odsoudila ruskou invazi na Ukrajinu.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2023
,
Tympanum
Originální název:
Зулейха открывает глаза, 2015
Interpreti: Lukáš Hlavica
více info...
Přidat komentář
Román je přímo nabitý lidskostí v nejrůznějších podobách. Ukáže, že i v těch nejhorších možných podmínkách se najde místo pro něco dobrého. Nečekejte žádné úžasné prozření hlavní hrdinky, spíš jen okolnostmi vnucenou novou sílu. V průběhu převezmou podstatnou část příběhu další postavy. K vykreslení dějových zvratů i obrovských citových hnutí stačí mnohdy jen několik málo slov. Nechci srovnávat s ruskými klasiky. Ani hodnotit historickou a věcnou hodnověrnost (neb tomu stejně pořádně nerozumím), ale bez jakékoli pochyby tuhle knihu doporučím dál. Je krásně napsaná, plná hrůzy i lásky. Jakési naděje.
Zulejka otevírá oči. Zulejka otevírá svojí duši. Zulejka objímá mojí srdeční komoru.
Tohle zelenooké stvoření se mi dostalo pod záložku... její narůstající vnitřní síla se stala mým hnacím motorem... sledujete ty ztracené sibiřské osudy bez dechu... jste spolu s nimi pekelně unavení... hladoví a vyčerpaní... den za dnem se snažíte přežít... přežít pustinu... přežít zlo ukrývající se v nás samotných... ano, přesně tohle se s vámi děje... kdykoliv necháte malou Zulejku otevřít stránky jejího života... красота́!
Přečetla jsem už příliš mnoho knih na podobné téma, než aby tato mnou nějak "zacloumala". Autorce nelze upřít literární talent a schopnost výstavby příběhu, v její mysli již zřejmě předurčeného ke zfilmování - nejlépe 12-dílného seriálu. Přesto však mě místy překvapila malá originalita zpracování: v knize jsem našla statě jak vystřižené z Platonovova Čevenguru, postava Volfa Karloviče mi připadala jako pokračování osudů proslulého lékaře z Bulgakovova Psího srdce; život v osadě vyhnanců je inspirován Solženicynovými díly, mocenský boj mezi rudými násilníky soupeřícími o míru násilí vůči "rozkulačeným" rolníkům a odhalování vnějších i vnitřních nepřátel je námětem - a mnohem hlouběji zpracovaným - tolika ruských knih, že to ani nespočítám.
O jistých slabinách knihy svědčí některé zdejší komentáře, předcházející ten můj, které zřetelně svědčí o tom, že mnohé čtenářky ten příběh ani nepochopily. (Ale to už by bylo spíše téma do rubriky Diskuze.) Tentokrát to kromě zřejmé absence znalostí historického pozadí na straně komentujících opravdu přičítám na vrub autorky, která zvládla mnohé nástrahy příběhu, ale jen velmi málo zvládla Zubejčin přerod, to čtenáři očekávané "otevírání očí". Na mě totiž Zubejka dělala dojem, jen jakoby po dobu cesty vlakem - a pod vlivem těhotenství - vyměnila jařmo muslimské ženy za jařmo vyhnance, politického vězně, nepřátele vlasti, aniž by vůbec přemýšlela o těch pojmech, aniž by se jí "rozsvítilo".
Ten téměř happy end mi připadal velice převelice hollywoodský, v dané době a situaci naprosto nepravděpodobný, sladký, podbízivý, jakoby se nechal inspirovat vlnou současných knižních prefabrikovaných nešťastných příběhů s nadějným završením. Ale autorka přece musí vědět, že to, co po čtyřicátém šestém následovalo, bylo jen pokračováním lágerního života, jeho rozšiřování i do dalších zón.
Cením si, že Jachina napsala příbeh, který "poberou" i mladší generace, no současně právě její snaha o podání toho strašlivého tématu sovětských gulagů v "populárním tónu", přístupnějším pro neznalé, mě jaksi irituje.
Krásná kniha, těžko uvěřit, že jde o prvotinu. Ráda bych věděla, jak se Zulejčin osud vyvíjel dál. Nebo raději ne...
Dotýkáte se cizího osudu jen zlehka - jakoby konečky prstů skrz slova a přesto vás to fyzicky bolí. Díváte se na minulý svět těma velkýma, zelenýma očima spolu s ní. Zulejkou. A nechce se vám věřit, že je to trápení na jeden život. Poslední kapitola je napsána tak přesnými slovy, že jsem musela usilovně mrkat, abych potlačila slzy. V duchu jsem za ni pozvedala ruku k rozloučení a rychle četla další slova, abych věděla.... Takhle vypadá něco, co je strhující. Dočtete poslední stránku a jen tiše zíráte do písmen, neschopni odpoutat se od příběhu. Jen tak na ni nezapomenu. Pokora, láska, naděje.
Nádherně vystavěný román. Za mě víc jak pět hvězd.
Co k tomuto příběhu ještě mimo již napsaného dodat? Snad jen to, že primitivní bolševický Rus jím navždy zůstane.
Velmi kvalitní čtení, po delší době kniha, jejíž koupi nelituji. Téma, které pro mne nebylo nic nového, neboť jsem přečetla více kvalitních knih s touto tematikou, ale způsob zpracování byl odlišný. Kniha se mi moc líbila.
(SPOILER)
Román tatarské Rusky (ruské Tatarky?), ročník narození 1977, na motivy vlastního rodinného příběhu. Začíná ve 30.letech 20.století. Zulejka je muslimská žena a je zcela pod vlivem svého muže Murtazy a jeho matky - čarodějnice. Pak je ale její manžel zabit Rudými gardami a ona je odvezena daleko na Sibiř. Tam začíná její nový, v něčem i lepší život se synem Jusufem.
Výborně napsané a velmi přesvědčivé. Krásné a smutné. Osudy jedné ženy v soukolí dějin, i když zrovna jí vlastně teror a násilné přesídlení pomohli k lepšímu životu....
Tato kniha mě velmi moc zklamala. Vybrala jsem si ji na základě doporučení. Ale zajímavý příběh Zulejky se odehrává cca na 80 stránkách knihy. Jinak se kniha je hodně popisná a ať jsou osudy vedlejších postav důležité, tak bych raději více věděla o Zulejce.
Strohý, emocemi nabitý, intenzivní a poetický román. Už dlouho se mi nestalo, že by mě pasáže v knize citově dostaly, ale Zulejce se to povedlo, a to bez rozvleklých citových výlevů nebo melodramatu. Putovat přes celé Rusko, číst o těžkém životě v tatarské rodině, o krutých transportech, hladu, zimě a smrti, ale i lásce a sebeobjevování byl zážitek. Teď se bojím, že bude dlouho trvat, než na mě bude mít jiná knížka podobný dopad.
Malá Zulejka získala velké místo v mém literárním srdci. Výstižné (nikoliv sáhodlouhé) popisy, různorodá dějová linie, vývoj postav, mrazivé okamžiky prodchnuté mystikou a především nevtíravá lidskost navzdory krutým podmínkám, kterou dokážou zachytit jen ruští - a tatarští - spisovatelé. Nádhera.
Za optimistickým názvem tohoto románu se skrývá mimořádný příběh o obrovské lidské síle a mateřské lásce. Zulejka, po předchozím drsném životě s manželem kulakem a jeho matkou, po vysídlení do pracovního tábora v sibiřské pustině porodí a vychová syna, a přestože je ve vyhnanství, žije paradoxně svůj vlastní život spokojeněji - "Ne že by byla šťastná, to ne. Ale je jí – dobře...". Věcný a citově málo zabarvený jazyk autorky přesto neskrývá zvěrstva, která se v této době v Sovětském svazu odehrávala. Román končí lehkým náznakem naděje alespoň pro syna Zulejky, ale my bohužel víme, že po kolektivizaci a válečných letech přišla léta padesátá a potom další a další.
Jsem tady první hodnotitel? No doufám, že to tak dlouho nezůstane. Tahle kniha opravdu stojí za přečtení. Většinou se mi stává, že chvíli trvá, než se do knížky začtu, ale příběh Zulejky mě chytil hned od první stránky. Třicetiletá žena, patnáct let provdaná v muslimské rodině, kde ona nemá naprosto žádnou cenu, musí jen plnit všechny příkazy a přání svého hrubiánského muže a svojí zlé tchýně. A ona to trpělivě a s pokorou dělá. Porodila 4 dcery, ale žádná se nedožila ani 1 měsíce, ale i s tím musí žít. To je vlastně jen úvod do celého příběhu. Zulejčin manžel je zastřelen a ona v rámci rozkulačení deportována do pracovního tábora na Sibiř, kde na konci půlroční šílené cesty porodí syna. Zase žije v naprosto bídných podmínkách, ale tak nějak jinak. Žije sama za sebe a pro svého syna. Příběh ukazuje hrůzy té doby, ale hlavně sílu mateřské lásky i spalující vášeň, drsnou sibiřskou přírodu a různé naprosto odlišné charaktery ve stejné situaci a prostředí. Je to psané tak nějak lehkou rukou, přitom velmi plasticky a bez zbytečného útočení na čtenářovy city. Doporučuji.
Štítky knihy
gulagy stalinismus Rusko ruská literatura Sibiř Sovětský svaz pracovní tábory muslimské ženy boj o život historické romány
Kvalitně odvedené řemeslo. Všechno, co dělá velký román velkým románem zde bylo, všechno v těch správných poměrech. Přesto na mě Zulejka dojem neudělala – a já pořád nedokážu přijít na to, proč vlastně.
Začátek byl zajímavý, exotické prostředí tatarské vesnice s neskrývanou krutostí a prvky tajemna v podobě tchyně-vědmy. To byl perfektní rozjezd a už jsem se těšil na strhující literární zážitek. Ale při přesunu do pracovního tábora a popisu života v něm jsem už trochu ztrácel pozornost. Možná tam na mě bylo příliš epiky a málo popisů vnitřního prožívání, možná jsem očekával trochu méně konvenční přístup k jazyku i narativu. Nevím. Každopádně to není nic proti Zulejce, je to dobře napsaná kniha, to poznám i já – jen mi nezahrála na tu správnou strunu.