Zulejka otvára oči
Guzel Jachina
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/374490/bmid_zulejka-otvara-oci-0t4-374490.jpg
4
624
624
Mladá tatárska spisovateľka Guzeľ Jachina sa vo svojom debute vracia do jedného z najťažších období Sovietskeho zväzu – do tridsiatych rokov minulého storočia, kedy boľševická moc kruto postihovala všetkých, ktorí sa nezmierili s jej diktatúrou. Román Zulejka otvára oči rozvíja príbeh ženy, ktorú drsne vytrhli z prirodzeného prostredia, nespravodlivo poslali do pracovného tábora na Sibíri, no ona si tam spontánne uchovala svoju prirodzenú ľudskosť. Román sa stal v Rusku literárnou udalosťou, autorka zaň dostala najvýznamnejšiu ruskú literárnu cenu Veľká kniha, a bol preložený do vyše dvadsiatich jazykov.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , Slovart (SK)Originální název:
Зулейха открывает глаза, 2015
více info...
Přidat komentář
Moc se mi líbila Zulejčina postupná proměna v silnou a soběstačnou ženu. Také historický kontext je velmi zajímavý. Jednu hvězdu ale musím odebrat za velkou zdlouhavost vyprávění.
Jo, to se může klidně opakovat, když se jedni budou povyšovat nad druhé. Tak jednoduché to je.
Drsný příběh z drsného prostředí, ale s relativně dobrým koncem pro hlavní hrdinku.
(SPOILER)
Prekrasna kniha. Zapusobila na me o to vice, ze jsem taky matkou syna, v tomto jsem se s hlavni postavou dokazala ztotoznit az moc (bylo to trosku nervydrasajici).
Nejvic mi utkvela prekrasna scena asi v pulce knihy, kdy za svitu ohne dochazi ke zrozeni noveho zivota.
Skvělý napínavý příběh, na konci velmi dojemný. Nesouhlasím s tím, že je vyprávění příliš zdlouhavé či extrémně mnohomluvné, za mně má každá věta svoji úlohu, někdy téměř básnické popisné obraty drnkají na nejhlubší struny v duši a umožňují si vše co nejlépe představit. Díky právě tomuto stylu psaní jsem knihu po dočtení ještě chvíli držela v ruce a nedokázala ji odložit a celé vyprávění si v duchu ještě zpracovávala. Asi bude nutné, aby každý do knihy nahlédl
Musím souhlasit s komentářem níže, příliš zdlouhavé vyprávění ubírá knize na atraktivnosti. Nicméně se jedná o silný příběh, velmi zajímavé téma násilného vysídlování občanů v Tatarsku, převoz na Sibiř. Původně jsem myslela, jak strašně smutný příběh bude, ale kniha je psána s nadsázkou. Moc pěkný příběh.
Autorka si zvolila zajímavé téma. Násilný transport vesničanů z Tatarstánu v roce 1930 na Sibiř. V extrémních podmínkách přežívali lidé 6-ti měsíční transport vlakem. Život na Sibiři Zulejka prožívá se svým čerstvě narozeným synem na Sibiři plných 15 let. Zde se přetváří její osobnost. Nevyhovuje mi scénáristický způsob psaní. Zdlouhavé popisování a extrémní mnohomluvnost ubírá knize hvězdy.
Kniha je psaná ve stylu velkých ruských románů,ale je velmi čtivá.Poukazuje na sílu lidského ducha,na absurditu systému,který semele jeho nepřátele i přátele,na nalezení světla ve tmě.Autorka vyzdvihuje touhu obyčejného člověka po hledání štěstí za jakýchkoliv podmínek a především odvahu toto štěstí následovat.
Tohle se mi hodně líbilo. Zulejka nese svoje životní břemeno s odevzdaností, ale s pevnou vůli a skrytou silou. Jen tak asi měla šanci přežít tam, kde tolik lidí zahynulo. A ačkoliv má Zulejka těžký život, není knížka depresivní. Autorka se inspirovala příběhem vlastní babičky, a to příběhu dodává na uvěřitelnosti.
(SPOILER) Četlo se rychle, nic extra náročnýho, ale zároveň to má nějakou literární úroveň, žádná YA. Bavil mě dlouuuhý romantický buildup, který měl i hezké vyvrcholení. Konec se mi líbil, ačkoliv nebyl nijak dramatický. Problémy, které jsem s knihou měla: Zulejka je člověk, do kterého se nedokážu příliš vcítit. Žena, která se prostě smíří se svým osudem, ať už je to cokoliv, protože jí bylo od dětství vštěpováno, že tak to má být, a tak se chová správná žena. Na jednu stranu je to zajímavé. Nakolik ji ovlivnilo její prostředí, a nakolik taková doopravdy byla? Nicméně štvalo mě, že důsledek byl, že mě mnohem víc bavily pasáže z pohledu Ignatova, jehož motivace taky nebyly vždycky úplně jasné, ale aspoň byl tak rozporuplný, že to bylo zajímavé. Jejich vztah, ačkoliv mě víceméně bavil, tak zpětně mi přišel trochu jako variace toxického páru z knihy o upírech. Ona na něj myslí čistě kvůli jeho vzhledu. On na ní myslí kvůli jejím zeleným očím. ( A potom kvůli prsům, ale to už je vedlejší) Nikdy mezi nimi neproběhne žádná konverzace. Ona je cudná děva, která ho odmítá, ale on se nevzdává i desítku let. Ale zase to není v úplném centru dění, takže je to asi ok. Vedlejší postavy jsou všechny moc fajn.
Dobrá knížka, doporučuji přečíst.
Určitě si časem přečtu i další od této autorky.
Další mrazivá a přitom dojemná kniha o těžkých lidských osudech - tentokrát o údělu přesídlenců v předválečné (a posléze i válečné) době v Rusku. Době, která se s těmi, co se neslučovali s tehdejší politikou nemazlila, která nevhodné lidi degradovala na nižší úroveň než zvířata. A přece vítězila touha žít a přežít, vydobýt si život i trochu toho štěstí.
Právě jsem doposlouchala Zulejku jako audioknihu a musím se přiznat, že bych ji jinak nedočetla. Do poslouchání jsem ani neměla tu pravou chuť, jen mě zajímalo jak to celé dopadne.
Styl vyprávění je pomalý, ale krásný. Díky popisu si člověk dokáže vše výborně představit. Jen mi tam nějak chyběla hloubka a ani jsem necítila tu hrůzu jak při cestě do gulagu, tak ani v životě tam, na Sibiři, v zimě, bez jídla, pod neustálým dohledem Jakoby to bylo vyprávěno z povzdálí. Prostě ve mně kniha nevzbudila žádné emoce, což se mi stává u těchto příběhů z války a z gulagů skutečně málokdy.
Když si vzpomenu na V šedých tónech od Ruty Sepetys, na Cilčinu cestu od Heather Morris, nebo i Krvavé jahody od Jiřího S. Kupky, tak Zulejka byla s prominutím čajíček. Romantika, ale bez hloubky.
Doporučila bych čtenáři, který teprve začíná číst o komunistických zvěrstvech a nemá žaludek na ty skutečné hrůzy.
První dvě třetiny byly výborné, pak ale autorce nějak došel dech a skončilo to trochu rozpačitě. Celkově ale fajn kniha, i když k plnému počtu hvězd chybí soudržnější příběh a lepší pointa.
Tohle byla taková krása! Už dříve jsem od autorky četla Děti Volhy a moc se mi kniha líbila, tedy jsem si musela přečíst i tuto její prvotinu. A líbila se mi dokonce víc než Děti Volhy.
Příběh ze Sovětského svazu z let 1930-1946 vypráví o mladé Zulejce, která nezná nic než těžký život s hrubiánským manželem a jeho tyranskou matkou v jedné zapadlé tatarské vesnici. Starost o hospodářství, o tchyni a manžela, v drsných podmínkách, to je denní rutina, kterou Zulejka považuje za samozřejmou, jelikož nic jiného nikdy nepoznala.
Pak však dochází k rozkulačení, jejího muže zabijí a Zulejku posílají na dalekou Sibiř, aby tam spolu s ostatními „nepohodlnými“ spoluobčany vystavěli v nehostinné tajze nový pracovní tábor.
Po strastiplné a nekonečně dlouhé cestě vlakem a lodí, když se konečně Zulejka s ostatními dostanou na místo určení, začíná nová etapa pro všechny - přežít v nesmírně těžkých a pro všechny nových podmínkách. Navíc Zulejka záhy porodí syna, jehož otcem je její zabitý muž.
Velký prostor zde dostává i těžký život na Sibiři, kromě Zulejky a jejího chlapce poznáváme i spoustu dalších postav, s nimiž jsem také většinou sympatizovala. Vyprávění nás dovede až do roku 1946, kdy je Zulejčinu synovi 16 let a chce z tábora uprchnout.
Román je krásně vystavěn a popisy krajiny i charakteristiky postav jsou tak poctivě precizní a uvěřitelné, až se mi mnohdy tajil dech. Že autorka umí tuto atmosféru krásně vystihnout, jsem se přesvědčila i u jejího dalšího díla. Dojemné, nádherné a ač se jedná o těžké téma v krutých časech, je zde cítit neuvěřitelná síla a naděje. Kdo jste ještě nečetl, velice doporučuji!
Myslím, že nejen Zulejka otevírá oči, ale i já. Líbí se mi, jak je příběh vystavěn - velmi nenásilně. Nemá to klasický dějový oblouk, o to lepší kniha je. Svá.
Zulejka je člověkem, v němž najde každý kus sebe, zároveň otevírá oči čtenáři ve smyslu přijímání věcí, které život nabízí. Ani slovo v ní nebylo navíc. Krásné.
"Nejoptimističtější příběh z gulagu", ano, to je přesné. Kruté a smutné čtení, ale zároveň i hluboce lidské. Precizní jazyk i překlad. Zulejka, prostá žena provdaná v 15 letech, takže půlku života strávila s drsným manželem a jeho ještě horší matkou, nakonec paradoxně nachází lepší život v gulagu na Sibiři, zejména ale proto, že se konečně dočkala živého dítěte. I velitel tábora, který jejího muže při prvním setkání zabil, postupně získává čtenářovy sympatie a v příběhu se objevují i další zajímavé postavy, nejvýraznější asi lékař, který už před odchodem na Sibiř přišel o rozum, ale nové cizí prostředí mu (opět paradoxně) pomůže a on tak zase může pomáhat ostatním. Celkově je v táboře pestrá směs lidí od nevzdělaných kriminálníků po umělce, kteří procestovali Evropu a umí několik jazyků, ale bohužel měli špatný názor nebo původ. A ještě víc bohužel, že Rusko se nezměnilo a asi už nikdy nezmění.
Poslouchala jsem na ČRo, poslouchala s napětím a očima dokořán. Příběh, kterých se určitě ve skutečnosti odehrálo hodně podobných a přesto jim nechceme doopravdy uvěřit, jak jsou strašné. Příběh o obyčejné vesnické ženě, ze které se stala žena neobyčejně silná. Vůbec nechápu, jak tohle mohl někdo přežít a hlavně se modlím, aby už se to nikdy a nikde nedělo.
Štítky knihy
gulagy stalinismus Rusko ruská literatura Sibiř Sovětský svaz pracovní tábory muslimské ženy boj o život historické rományAutorovy další knížky
| 2017 |  Zulejka otevírá oči |
| 2020 | Děti Volhy |
| 2022 | Vlak do Samarkandu |
Tuhle knížku jsem měla ve čtečce dlouho a nevím, proč jsem kolem ní chodila jako kolem horké kaše. Asi jsem se bála depresivního tématu gulagů a stalinismu. Ale knížka byla přitom psána krásně poetickým jazykem, nevyzněla tak ponuře, naopak. Popisy krajiny mě nadchly, postavy a jejich motivace a různorodost. Příběh i jeho konec se mi opravdu líbil, takže můžu jen doporučit.