Zuzana Čaputová: Neztratit se sama sobě

25.06.2024

Pro mne zásadní kniha. Důkaz, že politik nemusí být herec na scéně, kterou mu vykolíkuje strana či vlastní zbytnělé ego. Že nemusí být konfrontační, populistický ani rozšiřovat své pravomoci za každou cenu. A že může být respektu hodný nejen proto, že je žena, která zvládá mužský svět, ale protože je prostě silná a kompaktní osobnost (přestože její ženskost je nepopiratelná)... Motto slovenské prezidentky je obsaženo v názvu - a každou svou odpovědí, každou úvahou je potvrzuje - navíc se v odpovědích nebojí nevědět, nededukovat, pokud jde o někoho jiného, nebo se pouštět do neopatrných spekulací. Čtenář s ní projde nejen události zmíněné v anotaci, ale konkrétně i období kolem vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové, vraždy u Teplárně, parlamentní volby 2023, návraty Roberta Fica, vítězství Pellegriniho... Není nouze o dramatické situace, kdy se v soukromí dějí věci, které je nutné zvládnout, i když věci veřejné hrozí, že vás převálcují. Příznačně se poslední dvě kapitoly jmenují Hledání naděje a Bilancování a čekání na zázrak. A příznačně se na většině fotografií Zuzana Čaputová směje nebo usmívá a její partneři/ partnerky též... Díky za časosběrnou formu - myšlení v proměnách času je vždy fascinující - a díky za to, že Respekt Media zvolila jako svou vlajkovou loď právě tento knižní rozhovor. Budu si hlídat další.

"Pokud člověk začne selhávat a má tendenci k sebelítosti, ublížení a revanšismu, vzniká pak prostor, kde ho moc může složit. Takže je důležité vnímat, co se ve mně děje, co mě motivuje, proč tohle udělám či řeknu, jestli jdu sloužit veřejnému zájmu, nebo si hodlám řešit nějaký svůj vlastní mindrák, nebo co je ten impuls, který mě tlačí. A samozřejmě že mi pomáhá meditace. Klid a ticho. Klid v mysli, pozorování toho, co se děje, a aby se to všechno, objekty, emoce, myšlenky, vjemy a vhledy, najednou usadilo a mohu je lépe číst a vnímat." (s. 154)

"Prosím o moudrost, abych mohla být užitečná věci, prosím o pokoru, aby mé poselství mohlo být přijaté, a prosím o schopnost přijmout, co mě potká." (s. 207)

"Jakési uklidnění jsem našla v tom, co možná nesrozumitelně filozoficky nazývám plynutí času. Nebýt netrpělivý z hlediska toho, co žijeme teď, kam nás to může dovést, jak špatné to může ještě být, jak dlouho to bude trvat. Všechno tu bude zanedlouho minulostí. Kdo je dnes například Mečiar? A nacházet uklidnění v tom, že historie se většinou nemýlí v hodnotovém posouzení reality. Možná byla historie nespravedlivá a nepřesná v jednotlivostech, ale nezdá se mi, že byla nepravdivá z hlediska hodnotového posouzení toho, co lidstvo, daná země či společenství žily. To mi přináší klid a mír. Věřím, že historie jednou pravdivě zhodnotí i události, které nyní prožíváme." (s. 230)