Zvěrolékař zasahuje
Philipp Schott
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/493561/bmid_zverolekar-zasahuje-luL-493561.jpg
4
20
20
Jaké to je léčit epileptického pštrosa nebo kočku, která spolkla měděnou minci? Philipp Schott vypráví kuriózní příběhy o svých zvířecích pacientech a dělí se také s vtipem a nadhledem o cenné rady a triky, které mohou být pro vás jako majitele zvířecích mazlíčků užitečné: třeba jak podat kočce lék nebo co s rybou, která spolkla další rybku.... celý text
Literatura světová Příroda, zvířata Příběhy
Vydáno: 2022 , AlpressOriginální název:
The Accidental Veterinarian, 2019
více info...
Přidat komentář
Jedná se o soubor kratičkých úryvků ze života kanadského veterináře. V knize bohužel nejsou zpracovány příběhy zvířecích mazlíčků a jejich majitelů, ale spíše různá doporučení, jak se chovat u veterináře, co vůbec obnáší být veterinářem a podobně. Autor píše s lehkostí i humorem, ale knížka jen klouže po povrchu a žádné emoce ve čtenáři nevyvolá. Z poličky knih o zvěrolékařích mám mnohem raději jiné autory.
Jako panička obstarožního boloňáka jsem docela ocenila rady při různých obtížích našich parťáků.
Trochu mě to zklamalo. Čekala jsem víc příběhů o ošetřování zvířat. Je to spíš taková příručka o tom, jak být dobrým klientem veterináře. Moc se mi líbil příběh o labradorovi, co žral kameny.
Jak autor sám uvádí Herriot je jen jeden, ale tento chlapík mu začíná pěkně šlapat na paty. Kniha mne rozhodně bavila, což se nedá říct o jiným knihách na toto téma. Klidně bych si dala pár dalších dílů, možná se dočkáme. :)
Kniha je úplně jiná než asi většina čtenářů bude očekávat. Nejsou to rozhodně zábavné historky. Autor využívá svůj blog a předkládá nám jednotlivé příspěvky, které na sebe nijak zvlášť nenavazují. Ukazuje nám svůj životní příběh od volby povolání veterináře, přes náklady na péči a vybavení kliniky, až po velmi osobní informace. Autor nechává čtenářům nahlédnout do své práce, která není až tak zábavná, jak by se dalo očekávat a ani tak lukrativní. Klinika se nachází v Kanadě, takže možná se vše nedá porovnávat s klinikami u nás. Ale nemám osobní zkušenost. Rozhodně neočekávejte veselé příběhy, ale spíše autentický vhled do veterinární praxe na největší klinice v Kanadě.
Mně obecnější pasáže nevadily a knihu hodnotím celkem kladně. Ale na Jamese Herriota ani tyto zvěrolékařské příběhy nemají.
Natěšená na dalšího veterináře (odhalen jako majitel jedné z největších klinik v kanadské Manitobě) a jeho historky jsem si pořídila tuhle poměrně útlou knížku. Ale odcházím od ní vcelku zklamaná. Není to samozřejmě Herriot, na toho nemá nikdo, ale není to ani obyčejné vyprávění o zajímavých veterinárních případech, zvířatech a jejich lidech. Je to spíš příručka, ale ani ne tak pro studenty veteriny, jako spíš pro návštěvníky veteriny, tedy majitele mazlíků - jak se mají na veterině chovat. Obsahově i stylově taky tak subjektivně školometsky (a někdy až drsně vůči člověčím klientům) podáno.
A krom toho jsme se už jen dozvěděli, že autor neměl v dětství žádné domácí zvíře, o studium zvěrolékařství nikdy nestál, jen na něj natrefil v seznamech dostupných oborů na místní univerzitě, a o veterinární praxi neměl až do svých stáží ani ponětí. Opravdu zajímavých případů a vůbec zajímavostí pro mne bylo v knize velmi pomálu, a pohříchu skoro ani náznak humoru.
Hlavně je pro takovou knihu rušivé, že se jedná vlastně o sesbírané příspěvky z autorova blogu, nijak neupravené (obsahově, podrobnostně, stylem) a neprovázané, ani náznakem. Takže zničehož nic nečekaně uprostřed všeho čtete o eutanázii, tečou vám slzy a už nechcete nic dalšího ani vidět ani číst.
Pokud se přemůžete, z odborné úrovně a užitečnosti v oblasti neduhů taky nebudete mít zvláštní potěšení, autor nepoužívá konzistentně odborné výrazy pro nemoci a jejich původce, takže mezi vší vědou (známými nebo vysvětlenými latinskými pojmy) najednou čtete o psince, bez odborného termínu pro nemoc či původce. Některé věci pro mne byly matoucí, nebo v krátkém výčtu a rozboru chyběly, např. že by průjmy způsobovaly výhradně viry a nikoli bakterie (o bakteriích ani zmínka), nebo že by tmavá moč nebyla potenciálně varovným příznakem (mezi duhovými barvičkami o tomto zbarvení nebyla ani zmínka).
Krom toho se autor soustředí výhradně na psy a kočky, a to ještě ve velmi nevyrovnaném poměru 85:15 (nejprotivnější byla třeba zmínka v závorce - kočky jsou jiná kapitola, ano, ale kde? Nakousne a nedopoví, přestože právě zmínil nejspíš zásadní rozdíl, který by si zasloužil dovysvětlit).
Pozn.: titul v češtině neodpovídá obsahu, a když se navíc podívám na originální titul, odporuje mu! Accidental Veterinarian rozhodně neznamená zasahujícího veterináře (zásahů bylo zmíněno opravdu jen pár)..., autor se jím prostě stal náhodou!
Ale jedno pěkné moudro na konci se mi líbilo:
"Láska je slepá, Nerozlišuje pohlaví, barvu, věk, postavu, náboženství a rozhodně je slepá vůči živočišnému druhu."
Zvěrolékař zasahuje
Kniha "Zvěrolékař zasahuje" od Philippa Schotta mě vtáhla do světa veterinární praxe, kde humor, empatie a překvapivé zvraty jdou ruku v ruce. Schott svými příběhy dokáže vykreslit pestrou škálu emocí – od úsměvu nad kuriózními případy, až po hlubší zamyšlení nad složitostí práce veterináře, která zdaleka není jen o péči o zvířata, ale především o komunikaci s jejich majiteli. Schott má dar vyprávět s lehkostí a nadhledem, díky čemuž je čtení této knihy nejen poučné, ale také osvěžující a zábavné. Kniha se snadno a rychle čte, je to krátká oddychovka, která člověka rozesměje i dojme.